Beze jména

Hodiny ubíhaly a já i přes tu dlouhou cestu nedokázala usnout. Čím víc se stmívalo, tím jsem začínala být živější a netrpělivější. No ono to bylo hlavně tím autobusem. Přeci jen cestovat několik hodin v něm, bylo utrpení. Už po třech hodinách vás tlačí kostrč a nevíte, jak si sednout, aby vás nebolela a cítili jste se pohodlně. Slovo pohodlně jsem asi neměla říkat … Kdo by se cítil pohodlně v přetopeném narvaném autobuse ? Já teda rozhodně ne.

   Hleděla jsem z okna a sledovala pohybující se stromy, louky, pole, lesy a sem tam i nějaké to stavení. Na tomhle světě už jsem zhruba … sedmnáct let. Tedy skoro.

Mladá dívka s pěkným obličejem jako obrázek a do červena barvící se dlouhou kadeří, pohlédla na hodinky, které jí zdobily zápěstí. Ještě čtrnáct dní a pár hodin. Přesně ve čtyři hodiny a devatenáct minut mi bude krásných sedmnáct. Proč krásných? Ani sama nevím. To číslo se mi zdá tak podivně magické. Hlavně je to moje šťastné číslo.

Odvrátila jsem své žíhané, zelenohnědé oči od tikající ručičky k lehce zamlženému oknu a opět sledovala ubíhající krajinu zvenčí. To všechno podstupuji proto, že se vracím domů. Ne tak úplně. Je to hodně složité…

    Začalo to před necelými sedmnácti lety. Narodila jsem se původně v takové menší zemi, ležící uprostřed Evropy. Říká se jí Česká republika. Není to nijak významný stát, ale zase to není jeden z těch, o kterém by se skoro vůbec nevědělo. Žila jsem v Česku do mých tří let. Poté jsem byla nucena odjet s matkou do Anglie. Do dneška nevím, co se stalo, ale naši se strašně pohádali. Byla jsem sice malá, ovšem křik a pláč slýchávám do dnes v mých nočních můrách. Naši zjevně nechtějí, abych znala pravý důvod jejich rozvodu a mě vrtá hlavou proč. Stejně na to jednou přijdu. Dívka se zašklebila.

„Jsme tak v polovině cesty. Až budeme na hranicích z Českou republikou, tak se vám opět ozvu. Pro teď už přeji dobrou noc,“ ozvala se opálená blonďatá žena ze předu autobusu. Jela jako jedna z těch průvodčí, když jedete na dovolenou. Dohlížela, aby vše probíhalo v pořádku. Byla celkem sympatická, ale momentálně už mě ten její přehnaný úsměv začínal štvát. Proto jsem radši ani neodtrhla pohled od okna. Je velmi zajímavé prohlížet si neznámý kraj;je sice noc, ale zdejší krajina vypadá tak nádherně, tak mysticky. A už je to zase tady. Co s tím pořád mám? Všechno mi poslední dobou připadá tak tajemné, mystické a bůh ví co. Většinou je to krajina, měsíc, nebe a další jiné maličkosti. Ale i přes to … měla bych se opět probudit a zůstat v realitě jako dřív. Mamka poslední dobou říkala, že se na svůj věk chovám dospěleji než se sluší. Podle ní bych si měla užívat mládí jako ostatní správní „teenageři“ a to už mi říká od mých 12 let. I když vidí, že mi to leze na nervy, tak nepřestává a schválně ještě přidává. Kdybych teď asi nejela pryč z Anglie, tak už bych opravdu vybouchla. Nic se nesmí přehánět.

Ozývalo se šramocení ze všech koutů autobusu. Porozhlédla jsem se kolem a jak tak koukám, všichni hledali deky, vytahovali polštáře a ukládali se ke spánku. Nechápavě jsem zakroutila hlavou, když jsem zjistila, že ta stará paní s šedivými vlasy vedle mě už pochrupovala. Nechápu jak můžou spát. Nejsem vůbec unavená, ba naopak. Neklidně jsem se zavrtěla na sedadle abych uvolnila hýžďové svaly, které jsem měla přeseděné a snažila se zaujmout polohu ve které bych vydržela dalších pár hodin. Sotva uběhlo pár minut, už se mi zas sedělo nepohodlně. Já fakt nesnáším cestu v autobuse.

   Povzdychla jsem si a nakonec jsem si sklopila sedadlo do lehce ležaté polohy jako všichni. No to je hned lepší!!! Problesklo mi hlavou. Ještě by to chtělo hudbu…

Ruka mi sjela ke kapse u mých černých džínů a lovila tvrdý obdélníkový tvar. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem vydolovala svůj mobil přehrávající mp3 písničky. Sluchátka už jsem tam měla připnuté, takže jsem je nikde nemusela hledat. Mám je tam permanentně, jelikož jsem závislá na hudbě. Strčila jsem si je do uší a zapnula jsem hlasitost na co nejvyšší. Sluchátka začaly dunět, jak se v nich rozpoutala elektrická kytara. Miluji totiž rock a metal. Je to uvolňující. Pod hlavu jsem si strčila mikinu a zahleděla se na černé nebe poseté hvězdami. Dnes byly krásně vidět. Začala jsem je počítat a sledovat, která z nich je nejhezčí. Než jsem se nadála, víčka mi začala klesat. Ponořená do myšlenek jsem usnula celkem bez žádných protestů. To jsem ještě nečekala, že mě moje podivné sny budou stíhat i tady.

       Zase ten šramot…už mě zas pronásleduje!Prudce se otočím. Nikde nic. Opět se ozve šustění něčeho neidentifikovatelného a tak se prudce obrátím a tentokrát uvidím, jak se pohnuly listy jednoho z našich keřů, zastřiženého do kvádru.Tohle rozhodně vítr nebyl. Pomyslím si zamračeně. Začíná mi zběsile být srdce. Co se to děje? Jakoby do mě někdo nalil adrenalin. Dojdu blíže ke keři a rozhrnu jej. Nikde nic. Jako kdyby se o jeho větve otřel jen pouhý vítr. Ozve se zasvištění vzduchem přímo za mými zády a já stihnu spatřit jen temný stín mizející za stromem kousek ode mne. Nával adrenalinu mizí a místo toho nastupuje strach. Teď něco křuplo-pravděpodobně větev-o něco blíže. Panebože přibližuje se to ke mně!!!! Dostávám záchvat paniky. Další ohlušující křupnutí a zašustění tak blízko, že se moje nohy sami dají do pohybu. Rozbíhám se podél keřového plotu a hned první mezerou zaběhnu do lesa. Otáčím se a zahlédnu zas ten temný stín. Pronásleduje mně. Otočím se zpět a začínám zrychlovat co nejvíce. To šustění nepřestává!!! Zabočuji, ani nevím kam a řítím se přes kořeny, pařezy a měkký mech jako vata, do neznáma. Někdo zavřeštěl … nebo to alespoň ten zvuk tak připomínal. Naskočila mi husí kůže a hrůzou mi skoro vstaly vlasy. Srdce mi bije o sto šest a strachem se mi začíná motat hlava. Jen jediný osudný ohlédnutí stačilo na to, abych zakopla a svalila se na kořeny i zem pokrytou trávou a mechem. Les byl hustý a já zpanikařila ještě víc. Uvidím mihnutí stínu po pravé straně. Šustění se ozývá snad ze všech stran a já jen prudce otáčím hlavou. Temný stín se opět objevil, ale tentokrát na druhé straně. Začnu rychle couvat po zemi a leknu se když narazím na kmen velkého stromu. Mám tak stažené hrdlo, že nedokážu ani křičet. Hlava se mi točí, dech je rychlý, srdce bije až přespříliš rychle … stín se objevuje kolem dokola a stahuje se blíž a blíž. Kouknu se po pravé straně, odkud se ozvalo hlasité křupnutí. Nic. Pouze se pohybovaly listy břízy. Vyškrábu se na nohy a sleduji to místo. Otočím se, že se dám na útěk, ale jakmile se obrátím, z mých úst se vydere vyděšený křik …

       „Klid holčičko klid!!! Není se čeho bát!!!! Byl to jen sen !!!“ slyším hlas staré paní, co sedí vedle mě. Párkrát zamrkám, abych se vzpamatovala a zjišťuji, že opět sedím v autobuse a nade mnou se sklání moje spolucestující s tou průvodčí a uklidňují mě. Zjišťuji, že jsem celá udýchaná, srdce mi bije rychleji než normálně a po čele mi stéká pot.

Ok ok… byl to je sen. Mel uklidni se!!! Okřikuji sama sebe, ale jde to pomalu.

Takovýhle sen … jsem ještě neměla. Bylo to úplně něco jiného než ty předešlé. Tohle byla hrůza!!!Jako kdyby se to doopravdy dělo!!!! Z mých myšlenkách mě vytrhne hlas přespříliš usměvavé blondýnky.

„Už je ti dobře?“ zeptá se starostlivě. „Ano děkuji … omlouvám se,“ nahodím trapný obličej, jelikož na mě každý v autobuse hledí. „To nic … to se může stát každému.“

Ještě mi stihne stařenka vedle mě darovat starostlivý pohled a poté se odvrátím. Snažím se zavrtat, co nejhlouběji do sedačky.

„Bože, to je trapas …“ brouknu si pro sebe a zaměřím pohled ven z autobusového okna.

Ihned mi cvrnklo do očí denní světlo. Cože? To jsem spala tak dlouho? Podivila jsem se a pohled mi sklouznul na hodinky. Půl deváté… hmmm… asi bych měla napsat tátovi.

„Právě jsme přejeli hranice Česka, takže za necelé 3 hodiny dorazíme na místo,“ ozval se průvodčím hlas. Fajn … vytáhla jsem mobil a začala ťukat zprávu. Odpověď přišla ani ne za pár minut. Bude mě čekat na Florenci. Zastrčila jsem mobil zpět a věnovala se své obvyklé činnosti; pozorování okolí. To už jsem upadala do myšlenek.

    Jak už to tak vypadá, strávím tu nějakou dobu. Takže počítám s tím, že budu muset začít chodit do nové školy … to bude fakt skvělý. Pomyslela jsem si sarkasticky. Víte, já totiž nemusím moc ostatní. Je to tím, že jsem se jim vždy nelíbila. Minimálně dva proti mně vždycky něco měli. Ať už se jim nelíbilo moje chování či můj vzhled, neměli mě v Anglii ve škole rádi. Tady pochybuji, že by to mělo být jiné. Navíc … stejně jsem si už zvykla na poloviční samotu. Poloviční, jelikož jsem měla vždy mamku. Teď to ovšem bude hodně zajímavý. Jedu k otci, u kterého jsem vlastně ani ještě nebyla. Ne doslovně, ale je jasné, že si nemůžu pamatovat, jaký byl, když mi byly 3 roky.No uvidíme … třeba se mi tu nakonec bude líbit víc než v Anglii, ale o tom silně pochybuji.

    Najednou se sedačka pode mnou začala drkotat až mi spodní část těla vyskakovala do vzduchu. Jak jsem byla opřená o okno, drkotání a kymácení autobusu zapříčinilo bolestivý náraz na sklo. Usykla jsem bolestí a utrousila nějaké to nevhodné slovo. Držela jsem se za hlavu a snažila se ignorovat nepříjemné hopsání. Nevěděla jsem, co se děje, ale slyšela jsem pouhé uklidňování blondýnky ze předu a rozrušené klábosení lidí v okolí. Konečně se ta proklatá velká obluda nazývající se autobus, zastavila. Všichni se tlačili neuvěřitelnou rychlostí ven.

„Auu!!!“ právě mě někdo dost silně dloubnul do žebra. Ty lidi jsou fakt pitomí !!!

Když se cestující shromáždili před autobusem, nervózně přešlapovali a hledali průvodčí, která se zatím vzadu hádala s řidičem.