Když den umírá

Trust no one. Ani kopretinám. Naivní vzpomínka na léto...

Když den umírá a noc je v nedohlednu

A já marně stíhám svůj mizející stín

Pak kroky moje ztěžknou a do trávy si sednu

Cítím, že se ztrácím v trsu kopretin

 

Rozpouštím se v zbytku slunečního světla

Hlavou mojí bzučí všech čmeláků rej

Na místech, kde kopretina nikdy nevykvetla

Nejvyšší mi říká: "Sem si nesedej!"

 

Trpce ostrá vůně žlutobílých květů

Padá na mě shůry a odhání mě pryč

V hlavě stále slyším tu nepřátelskou větu

Neznám dveře zpátky a nemám od nich klíč

 

Džunglí statných lodyh mátožně se pletu

Zakopávám přitom o stébla suchých trav

Čmeláčí rej končí a louka navzdor světu

Ukládá se k spánku bez večerních zpráv

 

Padá chladná rosa, ta otvírá mi oči

Na obzoru oheň už jen málo plá

Podivně sní ten, kdo do trávy se stočí

A oddá se tak louce, když den umírá

---