Anežka

Slovní změť uprostřed břišní dutiny,

jak padlý voják umírající za ideologii ve kterou nevěřil.

Tys psala, já vím.

Utrhl jsem květinu ze zimní zahrady,

ale zvadla, jako ty.

Ano, před lety jsem nosil pugéty

a trhal růže,

gerbery,

cesmíny.

Nemohlas počkat?

Přišel bych

snad,

možná,

proč ne?

Znáš mě, proto jsi šla.

Šla ode mě,

šla pryč.

Myslíš, že tam najdeš štěstí?

Nebo co to vlastně hledáš,

nejsem si jist

ani sám sebou,

ničím.

Ničím se,

to byl ten důvod?

Ničil jsem i tebe?

Odpověz Anežko,

vím, na to není odpovědi.

Dával jsem dohromady slova,

která ti říci chtěl

ten druhý,

lepší,

ve kterého jsi doufala.

Slova do vět,

věty za sebou poskládal,

zkoušel jsem si vzpomenout na to dobré,

opravdu jsem se snažil,

ale ten druhý vymizel.

Vzpomínky ulpěly na květech,

na fialkách z parku za náměstím,

byl jsem i tam,

zimní paní je ukryla pod závojem smrti,

tak jako tebe.