Hříčky

… ?
Beznaděj zmocňuje se těla i duše
a hned v závěsu
hřích s ní kluše.

Černočerný den a bílá noc
a nesmyslné
volání o pomoc.

Špína ve městech, v přírodě,
ulpívá nám našimi činy na rukou.
Nesnaž se, neumyješ ji vodou…

Jsi krásná. Nevím, zda se mi zdáš,
Půvabu máš na rozdávání,
přesto jím neplýtváš.

Jsem Ti lhostejný? Jsi jen nesmělá?
Tvé AHOJ blahodárně působí mi na duši,
i když jsi je možná ani neřekla.

Klepou se mi kolena, ale chci Tě oslovit.
Propadám zoufalství,
ztrácím k hovoru nit.

Myslím na Tebe, nechybí mi cit,
píšu  hloupý básně,
mám citový deficit.

Zdál se mi krásný sen -
- políbila´s mě v něm…
A já štestím zemřel.

Toužím po tvojí lásce, ty po mojí ne.
Nemůžu bez tebe žít, doufám,
že aspoň po smrti láska má pomine.

Zoufalost zabíjí naději, přispívá rozkladu
mého těla i duše,
leze mi po těle, kazí mi náladu.

Obloha je modrá, oceánem plují kry,
smutný jaro za oknem
a sníh padá na cedry.

---