Láskyplné utrpení

Miluji, tedy jsem, pravil by filozof.
Omyl, miluji a cítím, že umírám
každou noc, ať je úplnek či nov,
čeká mě starý vetchý Chárón.

Zažívám neustále stejný skon:
ležím v mukách, horko, mráz.
Jsi doma i v mém snu
ztělesněním všech světa krás.

Ať sním či bdím, žasnu.
Propadám ledovým horečkám,
nemám nikde klidu, nejím
Snad ani úžasem nedýchám.

Duchem stále s Tebou, nespím.
Přijď, neschovávej se ve snách,
čekám bez dechu na Tebe,
počítám mlčky zlatý prach.

Pohleď se mnou na nebe
a upřeď z něj zlatavé nitě.
Vždyť máš ho ve vlasech, v očích,
jak moc milovat chci Tě!

V těžkých dnech, bezesných nocích,
do skonání krutého světa
vydejme se na cestu společně
než zbude po nás veta.

Říkám si, nebudu tu věčně,
srdce buší na poplach,
volá: “Riskni to, je to láska!”
Ale rozum je citů vrah.

Teď už vím, je to riziková sázka,
v lásce i v životě je to to samé:
Milujeme ty, co nás odmítají,
a ty, kteří nás milují, odmítáme.

---