Stará Lípa

Stará lípa

Vesnička je obklopena zalesněnými kopci. Na jednom kopci je louka a na kraji louky strom. Očividně nezapadá, všude kolem jsou smrky, borovice, ale ten strom je stará lípa.

            "Jiříku vstávej. Vstávej dnes je tvůj den. Tvůj první školní den. Cožpak ses na něj dlouho netěšil?" "Ano, mami, už jdu." Jiřík dochvátal do kuchyně a sedl si k prostřenému stolu s pestrobarevným ubrusem, na něm talíř s nakrájenou vánočkou potřenou máslem. O kousek dal stál med a borůvková marmeláda. Celá kuchyně byla provoněná vůní uvařeného kakaa. U stolu seděla Jiříkova maminka, nebyla však moc veselá.

„Kdepak je táta, mami?“

„Nedělej si tatínka starosti broučku, nejspíš se zase zdržel v práci“

„Ale vždyť včera byla neděle a v neděli nikdo nechodí do práce.“

„Už máš snězenou vánočku, zlatíčko? Pojď se obléct, nemůžeš přece zmeškat první den ve škole.“

Maminka s Jiříkem šli a šli, až došli ke škole. Všude kolem plno děti, plno smíchu. Jiřík na chvíli opustil svou mámu a sedl si do trávy pod nedaleký strom. Tiše seděl a pozoroval ostatní.

            Zazvonilo první zvonění a všechny děti se odebrali do tříd. Jiřík byl ve třídě, kde bylo 17 dětí. Všichni byli rozdovádění, ale na příkaz učitelky si všichni museli sednout. První školní den rychle utekl a Jiřík byl už doma po obědě a chystal se jít ven.

„Mami jdu se na chvíli projit ven. Můžu?“

„Jistě běž, ale nezapomeň, ze se ještě musíš zastavit u dědečka.“

„Ano, mami ahoj.“

„Ahoj“

Jiřík vyrazil ven, na jedno určité místo, kam strašně rád chodil. Byla to louka a na kraji  louky stála stará lípa. Vyšplhal až do vrcholku její koruny a přemýšlel.

„Proč táta tráví tak málo času se mnou. Vždyť máma taky chodí do práce, ale jen přes den on je pryč i pres noc. Proč aspoň chvíli nemůžu být s ním. Proč je na nás poslední dobou tak chladný?“

Malý Jiřík seděl na jedné z větví a brečel. Nerozuměl věcem, které se všechny musí dít právě jemu. Uvědomil  si, že ještě musí splnit, co dřív slíbil, tak tedy slezl ze staré lípy a vydal se za jeho dědečkem. Byl to starý pán, který vždy měl odpověď na každou jeho otázku. Byl velmi starý, přesto však velmi pracovitý a Jiřík si ho velmi vážil.

„Ahoj Jirko! Pomůžeš mi s něčím? Mam tu rozestavěnou zídku, takže mi můžeš podávat cihly jestli chceš.“

„Ano dědy moc rád ti pomůžu“

„Tak povídej jaký byl první den ve škole? Už máš nějaké kamarády? Povídej. Vedle koho sedíš? Znám ho?“

„Ve třídě je nás 17. Sedím sám v lavici a chtěl bych si najít nějaké kamarády, ale zatím žádné nemám.“

„Jiříku žádné nehledej, protože opravdoví přátelé si tě najdou sami. Nesnaž se kvůli ostatním měnit, protože ti kteří se s tebou budou chtít kamarádit budou tak dělat, protože jsi jaký jsi a jako takového tě budou brát. No a teď mě podej další cihlu ať to máme co nejdřív hotovo a můžeme jít pojíst.“

Práce jim rychle ubíhala a za nedlouho to měli hotové. Jiřík se musel fofrem dostat domů, protože se začínalo stmívat a za tmy by už nemusel trefit domu. Naštěstí to včas stihl a ještě nebyla úplná tma. Šel potichu do svého pokoje, však zaslechl křik.

„Ty mě nemáš co poroučet já si budu domů chodit kdy chci a jak chci rozumíš?“

Z kuchyně se vyřítil táta a odešel pryč za silného bouchnuti dveří. Jiřík se kouknul do kuchyně a tam seděla se slzami v očích jeho maminka. Rychle k ní hned přiběhl a začal ji utěšovat.

            Druhý den ráno ve škole přemýšlel nad tím, co všechno se včera stalo, když v tom se najednou ve dveřích objevila holčička v doprovodu svého tatínka. Kudrnaté blonďaté vlásky dlouhé až po pás, oči jako dvě studánky a roztomilý usměv. Do třídy skrze okna zářilo slunce a ona v záři paprsků vypadala jako andílek. Když ji spolužáci viděli měli pusu do kořán a vyhazovali se navzájem z lavice, aby uvolnili místo pro Barunku. Tak se jmenovala. Jiřík z ní nemohl odlepit zrak. Otočila se ke svému tatínkovi, rozloučila se s ním a dala mu pusu. Jakmile odešel, otočila se a přistoupila k Jiříkovi, mile se na něj pousmála a zeptala se jej jestli by si vedle něj mohla sednout. On souhlasil.

„Ahoj já jsem Barča a jak pak se jmenuješ ty?“

„Jiří“

„Jiříku je to teprve nedávno co jsem se sem s tatínkem přistěhovala a moc se tu nevyznám“

„Rád ti ukážu okolí, Barunko. Kdyby jsi chtěla, třeba dneska co ty na to?“

„Dnes ještě nemůžu tatík říkal, že máme hodně práce, ale zítra bych už mohla.“

„Bydlíš v tom nově postaveném domě, že? Zítra se pro tebe o třech zastavím a provedu tě, jo?“

„Jsi hodný, děkuji“

            „Mam kamarádku, já mám kamarádku. Dědeček měl pravdu. Měla tolik možností si sednout za kýmkoliv jiným a ona si sedla ke mě. Vždy budu při ni a nikdy nedovolím, aby ji někdy někdo cokoliv udělal.“ …opíral se Jiřík o kmen starého stromu a odpočíval.

            „...nemysli si, že mě v něčem zabráníš...“

            „Jiří! Jiříku. Pojď sem!“

„Ano tati?“

„Promiň, že jsem poslední dobou na tebe neměl tolik času, chtěl bych ti všechno vynahradit, takže jsem se rozhodl, že v sobotu pojedeme na výlet. Kam pojedeme se dozvíš později. Je to překvapení“

„Jé, konečně budeme zase spolu. Ty, já, maminka na výletě. Jé, už se těším.“ 

„V sobotu pojedeme.“

            „Ahoj Barunko, tak jsem tu. Vyrazíme?“

„Ano, celý den jsem se na to těšila“

Jiřík ukázal Barce spoustu zajímavých míst a čas jim rychle ubíhal. Sluníčko svítilo a nebe bylo bez mráčků.

„Dala by sis zmrzlinu? Je pěkně horko a tady za rožkem je obchod se zmrzlinou. Dáš si?“

„Ale já tu nemam peníze“

„Já zaplatím. Jakou si dáš?“

Jiřík koupil každému po kopečku vanilkové zmrzliny.

„Barunko znám tu jedno místo, kam chodím jenom já. Rád bych ti ho ukázal. Chtěla by jsi ho vidět?“

„Moc ráda“

Šli spolu lesní cestičkou, jemně vál vítr a šuměl mezi stromy. Po chvíli dorazili na louku, kde byla stará lípa. Slunce pražilo, ale ve stínu lípy jim bylo příjemně. Opřeli se o její kmen, zavřeli oči a zasněli se, Barča jej chytila za ruku. S Jiříkem to cuklo, po chvíli ji jemně stiskl ruku. Dlouho tam tak seděli opírajíce se o kmen staré lípy a jediný, kdo věděl nad čím přemýšleli byli oni dva a stará lípa. Pomalu se začalo stmívat a oni věděli, že se budou muset vrátit. Jiřík ji doprovodil domů, rozloučil se a rychle upaloval za tatou a mamou.

            Další den ve škole každý hašteřil, jenže jeden kluk přeháněl a pořád si dobíral Baru. Jiřík když to viděl neotálel a hned mu jednu vlepil. Nepřemýšlel jaké to pro něj bude mít důsledky, jen jednal. Neustále na ni dotíral a nebezpečně kolem ni šermoval nůžkami. Jiřík byl o hlavu menší, byl slabší, přesto si ji však neváhal zastat. Dostal sice tvrdý výprask a  velký výsměch z celé třídy, ale kluk jeden otravný už dal pokoj. Všichni se posměšně smáli. Jediná Barunka přišla, pohladila jej a pomohla mu vstát.

            První školní týden utekl jako voda a byla tu sobota.

„Jurko už jsi oblečený? Rychle, pojď.“

„Kde je maminka? Nikde ji nevidím.“

„Pojď nasedej do auta. Mamka musela k babice. Pojedeme sami. Pohni!“

„Ale říkal jsi, že nám všechno vynahradíš! Jaktože  nejede maminka“

„Neříkal jsem, že budu vynahrazovat vám, ale tobě a říkal jsem, že pojedeme na výlet, ale ne s ni. ...no rychle. Tak polez do auta.“

Jiřík měl na krajíčku.. ani za mák nevěděl, co se děje a proč s nimi vůbec nejede jeho

maminka.

„A chovej se dnes slušně chtěl bych ti někoho představit!“ 

            „Ahoj jak se máš zlato?“

„No já se mám úžasně a vidím, že sis dovezl kluka. No ty si roztomilej. Pojď sem jak se jmenuješ?“

„Dovol abych ti představil mého syna. Lído to je Jiřík. Jiříku to je teta Lida.“

„Cože?! Tak proto maminka nejela s námi, tak proto vše?! Proto jsi byl pořád pryč,

proto byla maminka cele dny tak smutná, proto já jsem se tak trápil?! To ona ti byla přednější než my?! Né! To né!“

„Neumíš se chovat slušně?!“ ...dal mu pár facek a zavřel do auta... Jiřík jen schoulený do klubíčka a zoufalý z toho, co se vše stalo. Ztratil tatínka, který s ním a jeho maminkou jezdívali po výletech. Tatínka, co si ho vždy vysadil za krk a drželi se za ruku s maminkou. Ta doba, kdy všichni večeřeli u jednoho stolu, dívali se spolu na jeden film, spolu se smáli. To vše teď bylo pryč.

            Večer už byl Jiřík zpět doma, ale co zažil se neztratilo. Co zažil zůstávalo a navždy změnilo vše co bylo, je a bude. Jiřík se po měsíci spolu s maminkou odstěhovali. Neměli jinou možnost. Rodinný dům, v kterém dřív žili už nebyl jejich domovem. Bydlel v něm Jiříkův tatík s jeho přítelkyní Lídou a Jiřík s jeho maminkou neměli jinou možnost než odejít. Ztratil tak vše co mu bylo drahé. Otce, dědečka i Barunku, kterou mel víc než rád. V novem domově si našel spoustu přátel, ale ani jeden z nich nebyl jako Barunka. Nikdy na ni nezapomněl. Nikdy nezapomněl na moudré rady jeho dědečka a nikdy nezapomněl na starou lípu, která všechno ví.