Noční můra

Ve zkratce vám povím, že jsem měl opravdu strach.

Ani si nedokážete představit, jak mi stále leží v mysli tento příběh. Mou největší noční můrou bylo, je a bude, když se stane něco mému synovi Tondovi. Situace, že třeba vypadl z postýlky, upadl a potřísnil si ručičky, vylezl pod stolem a najednou na něho popadali všechny hrnce, byly pro mě děsivé.

Tak, jako když si dává někdo šlofíka po obědě, tak to já, si dávám dvacet po nedělním pořadu AMS. Zcela pravidelně se mi v této hodince spaní zjevují ty nejjasnější a nejkrvelačnější noční můry o mém Toníkovi. Nikdy se mi však nestalo, že bych se vzbudil. Vzbudí mě jedině Toníkův křik a pláč, když obvykle něco potřebuje. Po tomto křiku otvírám oči a divím se, proč jsem se nevzbudil už dřív a neuťal tak krveprolití mého syna ve snu.

Jsem celý zpocený a klepu se jako ratlík. Mám slzy v očích a plný nos. Nemůžu vstát, a když vstanu, tak se ihned kroutím k zemi jako by mě někdo podťal. Je to asi tím, že jsem dlouho ležel a náhle se zvedl. Odpočíval jsem ale nějak neobvykle dlouho, protože ručička od hodin směřovala na pátou.

Už byla tma a veskrze i zima, protože jsem dlouho nepřikládal. Jdu se proto podívat na Antonínka a zjistit co si tak dlouho beze mě počal, a jak to, že už dávno nekřičel. Jediný, kdo nad ním může mít dohled, jsem já, protože moje manželka v neděli vždy odjíždí k rodičům, nebo ke kamarádům na svůj oddech od každodenního spěchu s dítětem.

Asi se vrátila dříve a nechtěla mě budit, myslel jsem si. V domněnce, že je doma, zavolám směrem k ložnici: "lásko, Aničko", a v tom uslyším jakýsi výkřik: "Pojď sem". Po kratší pomlce se znovu opakuje: "honem pojď sem", já však nevím, odkud zvuk vychází. Projdu ložnici, kuchyň i koupelnu, ale nikdo nikde. Najednou slyším cinkání klíčů a odemykání našich vstupních dveří. Ha, manželka. Takže to opravdu byla ona. Po krátkém rozhovoru s manželkou ale zjistím, že teprve přichází, nic neříkala a že prý vůbec netuší kde je náš Toníček. Slyšela však jakýsi šramot a hlas, který říkal: "honem pojď sem".

Myslela si prý, že jsem to já, a že jsem v kotelně, odkud zvuk vycházel. Že přikládám do kotle a volám ji, abych ji ukázal náš nový kotel na uhlí, který se podle plánů měl montovat dnes dopoledne.

Šli jsme se tam juknout, co to tam straší. Nikdo tam nebyl. Jen kouř ze špatně usazeného kotle a ze špatně připevněného komínu. Záhy se kouř rozprostřel, protože už měl kam unikat, dveřmi ven. Uprostřed kotelny ležel Toníček schoulený do klubíčka a pokryt sazemi. Byl mrtvý.

Sny, které se mi zdály už asi rok, mě patrně chtěli varovat, ale já jsem je příliš nebral na zřetel.

Zatajeno nám zůstalo jen to, jak se tam ten klučina dostal. Vše se nám objasnilo, když jsem za měsíčku lozil po stromech jako opice. Byl jsem náměsíčný. Toníka jsem musel donést do kotelny pod domněnkou, že mu musí být zima. Měsíc v tu dobu sice nesvítil, ale mně to příliš nevadilo.

Teď ležím v nemocnici a zdravotní sestra je vážně rozpačitá. Myslí si, že si už nezlomím nohu, jako při posledním lození na stromy, ale teď si přímo zlomím vaz. Manželka leží o patro výš na psychině. Můžeme tak spolu denně komunikovat, kdyby promluvila. 

Vážně se obávám, že teď nastala noc, při které naposledy zavřu oči. Pro případ, že budu dneska hazardovat se svým životem na střeše nemocnice, jsem sepsal tento příběh pro všechny náměsíčné lidi. Když jdete spát, nebo si jen zdřímnete, tak se uvažte k posteli řemeny, je to jistější. Aspoň se vám nic nestane. V nemocnici mě uvázat nechtějí, protože je to prý nehumánní. Zemřu.