Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDýmka pro pana Pioreckého
Autor
Obludný_Neználek
Hned zpočátku mi namítá, že si opět pletu recepci díla s dílem samotným; prostředí, kde dílo vzniklo, s tajemstvím jeho vzniku. To je skutečně zásadní problém, ale obávám se, nikoli můj, nýbrž autorů, jichž se moje výhrady dotýkají. Jako čtenáře a kritika mě s prominutím nezajímá, jak dílo vzniklo, ale jaké je, a na tom, jaké je, se samozřejmě nemalou měrou podílejí kontexty, do nichž je zasazeno, v nichž je vnímáno; včetně podmínek, které stanovuje médium, jímž je prostředkováno. Jinak budu číst touž báseň v kontextu básnické sbírky, jinak bude-li otištěna v časopise (jinak najdu-li ji v Revolver Revue, jinak v Obrysu-Kmeni), jinak uslyším-li ji v rozhlasovém pořadu Zelené peří, jinak bude-li ji číst sám autor vměstnaný do bedny televizoru, jinak budeli zasazena do kontextu stovek příspěvků na literárním serveru. Za hlavní slabinu českých literárních serverů a autorů, kteří v jejich prostředí získávají představu o tom, co je literatura, považuji právě značnou necitlivost k těmto jinak, tedy diferencím, jež jsou zdánlivě pouze vnějškové, ale přesto podstatně ovlivňují smysl jejich textů. Ostatně mělo by být snad všeobecně známo, že smysl textu vzniká až v procesu recepce a interpretace, není tedy do textu zakonzervován autorem, jak si snad představuje Jonáš Hájek. Ale je mi vlastně trapné toto psát; jsou to základní fakta dotýkající se fungování mezilidské komunikace a rozumění textům, fakta, která by měla být samozřejmá každému majiteli maturitního vysvědčení. Ostatně Hájek mylně zachází i s pojmem dílo, ale přednášku z úvodu do myšlení o literatuře tu držet nehodlám. Jen dodám, že je to opět velmi typické pro serverové autory; jsou se vším rychle hotoví, nepotřebují se zdržovat přemýšlením o tom, co je literatura, jak se o ní přemýšlelo, jak funguje rozumění textům apod. Dí Karel Piorecký ve Tvaru.
1.
UTOPENEJCH VOČI
A to jest největší trápení ducha,
že hledám to, o čem vím,
že není.
K. H. M.
Češte si mě.
Aťsi zchudnu.
Žádám jen tu jednu studnu,
kde spí krev
a střelný kvítí.
Střelný kvítí
kvetlo v bázni -
krev kašlali němí blázni,
když jim přišlo
promluviti.
Co tu okouníte, pohůnci a koněbergové?
Zejtra jsou křtiny.
Krev chce spát.
Aby byla z kusu skála.
Aby v ní i lžíce stála.
Aby sedl k slzám růží
smrtný pot
i chcanky mraků.
To není jako u vás v revíru!
S nebíčkem na míru,
rozvěšeným po hácích jako syrové maso -
kde se oženete loktem
a hvězdy se řídce, smutně zašklebí
jako zvyrážené zuby!
Tady kvete karlátko
a utopenejch voči.
A v obrázkovém vesmíru
točí se bábin veselkový klobouk,
plný chvojí a krvavého ovoce -
jediná
jistá
nóbl relikvie lidstva.
Na hnoji pranýř,
jak byl dřív.
A v penziónu pro vzdálené bližní
na stolech plných žil
pnou pírka od husí
bělostné ubrusy -
a na talířku,
čelem ke dřevu,
od světla do tmy prostřena psí luna.
Táhněte!
Z té křišťálové slánky zobou slavíci.
K smrti se štítí promenádních čub
a sršáňů
a černokněží z Mníšku.
Jde blázen Viktorka,
jde tichá
ke Chlumu,
kudy se oklikou
přichází k rozumu,
jde tlustá
o berlích,
šťastlivě směje se -
a voda vražedná
kývá jí ode dna -
a siví myslivci
smekají po lese...
Co vy o tom, srábci, víte?
I zlato odprejská -
oškubou rorejska -
však ouzkost k živým přirůstá
jak kůže
a zem,
když svléká si
přes hlavu šaty na trněný zip,
má tělo holčičí -
však ruce staře zaťaté,
až Ouvej!
Rve si i šperčí.
Z liliové tmy
hrnou se ňadra
jak dvě cizá bytí -
jichž hejno tlam
se chtivě zuby chytí,
a mlíko obtížné lije se do zlých trav,
že zalyká se potměchuť
i svízel.
To se to líže, líhni líná -
smetánka,
stehna,
karty,
paty,
to se to skládá
z cizích kostí
chrám v nadživotní velikosti,
to se to spásá
dědkům hrob!
Ký žal!
Že listí potmě musí
přimrzat k šínám,
by zem snila,
by po nocích se nebudila,
když z pancířových vlaků saze
jí běsní bozi
bosi
nosí
v parádních cimrách po podlaze...
Ach tmoucí srdce mé, panenko skákavá!
Češte si mě.
Aťsi zchudnu.
Žádám jen tu jednu studnu,
kde bdí krev
a lišej prachu.
Sám pan stárek z Malý Strany
do konvice květovaný
prosil si tu
křestní vodu
pro Ignáce Máchu.