A NĚMÍ ŘVALI...

V den vzteku a v den slzí logika málo platná. A půlnoc ? V ní - tak brzy - dotknout se nenávratna jen zlehka, jako kapka s kadencí samopalu co tichoučce si tlapká a lechtá bříška králů, naditá tučným masem až téměř ku prasknutí; já, kapka, zpívala jsem, že přeji dobré chuti. Též dobré vyvrhnutí, jenž jistě přijde časem. Jenž jistě přijde časem. Však co čas je, co víc než jen sen ? Snad slovo, možná vteřin tlak snad věků cela beze stěn snad víra v prudké uplynutí snad okamžiků táhlý sled snad vědomí, co smrt je nutí měřítko času vymyslet snad neustálý pohyb věcí jenž změnou dává tušit jej snad hodin síla roztáčecí kážící všemu - ubíhej ? Já, toku dějin pouhá kapka svůj mikrochaos vnáším v řád a - s ambicemi tichošlápka - zůstanu němý. Napořád ? A přesto stále zkouším řvát, však - každý máme svého drábka. Ten můj je Vším. A Vše je On. Je absolutní, bez omylů. Jednou jej, troufám, stihne skon až najdu, odkud čerpá sílu; prozatím ale, Pane můj, či Paní snad, či Bezpohlavní dle vůle své mi rozkazuj ať šašek tvůj, tvůj leštič hlavní ví, co se smí a co jest zločin. Přijď jen a poruč svému nexu ať každičký tvůj další počin vtiskne zlatem do kodexu morální pravdy neotřesné. Pak síto vetkni v zorné pole všem. A každý, kdo byť jen hlesne ať rozláme se v těžkém kole; a nehledí se na bolestné, vždyť - co ti po těch v prachu dole ! Jen kapky dál své pseudorole němých hrají. To není trestné.

---