Beze jména / II. /

Když se cestující shromáždili před autobusem, nervózně přešlapovali a hledali průvodčí, která se zatím vzadu hádala s řidičem.

„Jak jakože nemáte rezervu?!“

„Mám, ale jen ne na tři kola. Nečekal jsem, že píchnu hned tři. To je prostě nemožné.“

„Jo tak vy jste to nečekal.“

No tak to je skvělý! Protočila jsem panenky a popošla dál od autobusu, protože tohle vypadalo na dlouho. Zůstali jsme na dálnici … na okraji lesa. Zrovna tady a teď jsme museli píchnout pneumatiky.

„Prosím o pozornost!!!“ zakřičela blondýnka na dav lidí. Hlasy ztichly a pohledy se upřeli na ženu. „Děkuji,“ zhluboka se nadechla a pak promluvila: „ Velice se omlouvám, ale nedopatřením jsme píchnuli kola. Už jsme volali a za hodinku by tu tak měl být náhradní autobus, který nás doveze k cíli. Ovšem teď prosím všechny, aby zachovali klid, dali svým příbuzným když tak vědět a nevzdalovali se od autobusu. Ještě jednou děkuji za pozornost a velice se omlouvám.“

Jsem tam se ještě ozvaly nějaké připomínky, ale většinou lidi rozzlobeně protočili oči v sloup a začali přemýšlet, co tu celou hodinu budou dělat. Mě osobně by to taky zajímalo. Vytáhla jsem mobil a začala psát otci, že budeme mít celkem delší zpoždění. Jediné, co jsem mohla dělat bylo, si sednout na zem a zapnout si hudbu. Takže jsem tak i učinila.

 

Minuty utíkali nespočetně pomalu a začala jsem se příšerně nudit. Počítala jsem projíždějící auta, pak jen kamiony a nakonec i určité značky zvlášť. Vydržela jsem to celkem dlouho, ale nakonec mě to přestalo bavit. Zvedla jsem se a prohlížela si les. Sluneční paprsky se odrážely od autobusových oken a házely tak podivné stíny. Koruny stromů dosahovaly vysoko k bledě modrému nebi bez mráčků, až mě bolelo za krkem. Sklopila jsem tedy oči a zahleděla se mezi stromy do dálky. Lehký větřík si pohrával s mojí načervenalou kadeří a lechtal mě příjemně na tváři. Byla jsem tak zaposlouchaná do zvuků ozývajících se z lesa a zahleděna do různě zelených  barev listů či jehličí, že jsem si neuvědomila příjezdu náhradního vozidla. Najednou se v dálce stromů něco zablesklo. Zvědavě mi blýskly oči a udělala jsem krok v před. Vyrušilo mě zachrčení motoru a šustění pohybujících se lidí. Chvilku jsem hleděla do lesa a akorát, když jsem se chtěla otočit a odejít, spatřila jsem opět záblesk. Až teď jsem si uvědomila, že to byly  oči. Ovšem ne lidské, ale ani zvířecí. Tak na půl … ale byly dost děsivý.

„Prosím nastupujte v klidu!!!!“ rozkázala průvodčí a já jsem odtrhla pohled od hypnotizující žluté barvy panenky k blondýnce. Otočila jsem se zpět za účelem je prozkoumat víc, ale už tam nebyli. Místo toho v dálce proběhla zrzavá liška. Zamračila jsem se a nakonec vyrazila k autobusu. V hlavě jsem měla stále ten děsivý pár žlutých očí.

    Zatímco jsem uvažovala, byli jsme opět na cestě. Hlava mi šrotovala  víc, než kdy předtím. To nemohly být ani lidské oči … natož zvířecí. Takhle divnou barvu jsem v životě neviděla. Copak vypadají liščí oči tak strašidelně ? Nejsem blázen!!!Vím, co jsem viděla …

 

***

 

Stála jsem na ohromném parkovišti, kde parkovaly převážně různé druhy autobusů, ale i pár aut, jež vyzvedávaly své milované. Všude kolem to šustělo zavazadly a klábosení lidí. Rozhodně tu nebyl klid. Tak co čekáte-hlavní město. Přitáhla jsem si mikinu víc ke krku, jelikož se lehký vánek změnil v hrubý štiplavý a studený vítr.

Ti, co přijížděli stejně jako já, se pomalu vytráceli. Nakonec jsem tam z nich zůstala jako poslední. Rozhlížela jsem se kolem a netrpělivě sledovala hodinky na zápěstí. Z toho příjemně slunečního dne se během pár minut stal mrazivý. Čapla jsem svoje zavazadlo a kousek popošla. Dívala jsem se na různé cedule s českými nápisy a luštila jsem, co je na nich. Měla jsem jednu výhodu. Díky tomu, že jsem žila dlouhou dobu v Anglii, tak jsem uměla anglicky jako rozená Angličanka. Navíc kromě toho na mě mamka mluvila i česky. Takže občas mi nějaké to slovíčko dělalo potíž, ale češtinu jsem zvládala plynně. Jak psát, tak mluvit.

   Došla jsem až k jedné z mála volných laviček a usadila se na ní. Loket jsem si opřela o nohu a podepřela jsem si bradu. Čekala jsem pět minut, čtvrt hodiny a po půl hodině už jsem chtěla sáhnout pro mobil a napsat tátovi, zda na mně nezapomněl. Když v tom na silnici přede mnou zaparkovalo černě, dlouhé a naleštěné auto se stříbřitým orámováním kolem oken.. Připomínalo mi to krátkou limuzínu. Podívala jsem se víc a zjistila jsem, že je to nějaká prodloužená verze Jaguara XF V8. Krásný auto … pomyslela jsem si zasněně. Dveře se zatemněnými skly se pomalu otevřely a z nich vystoupil vousatý muž okolo padesátky. Skrze jeho černé vlasy se proplétaly proužky našedivělých pramínků stejně jako u vousů. Muž vypadal sympaticky. Je možné, že tohle je můj otec??? Zauvažovala jsem v myšlenkách. Středně vysoká postava muže zamířila ke mně a v určitém odstupu se zastavila. Na tváři se mu objevil úsměv. Postavila jsem se a chytla se pevně svého zavazadla.

„Tati?“ vydralo se mi potichu z úst. Muž se pousmál ještě víc a až po chvilce konečně promluvil: „Ne Melánie, nejsem tvůj otec. Jsem jeho dobrý přítel. Mám tě tu vyzvednout.“

Tvář mi posmutněla. Trochu nedůvěřivě jsem si prohlížela temné auto a pak i jeho.

„Omlouvám se, že jedu tak pozdě, ale tvůj otec si musel rychle něco důležitého vyřídit a nestihl by to. Proto mě poslal. Jenže Praha je jaksi trochu zacpaná a mě to trvalo déle, než jsem čekal. Nemusíš se na mě dívat tak nedůvěřivě. Klidně mu zavolej a on ti to sám potvrdí…“ spustil opět svým drsným, ale přesto milým hlasem. Fajn … přinejhorším se budu bránit. Přece jen ty dlouhé roky chození na pár bojových umění by bylo k něčemu dobré. Přikývla jsem tedy.

„Mimochodem jmenuji se Edmund Müller,“ podal jí ruku. Stiskla jsem jí a sama se představila.

„Pomůžu ti s tím.“ Zavazadlo naložil do kufru a otevřel dveře vedle řidiče. Překvapeně jsem se usmála. To víte tolik gentlemanství najednou …koho by to v téhle době nepřekvapilo?

Zatímco Edmund obcházel auto, já si ho prohlížela zevnitř. Hm kožené vyhřívané sedačky,  dřevěné obložení, elektrické ovládání oken, GPS navigace, klimatizace a dokonce i palubní počítač a možnost přehrávání cd nebo dvd. Fíhaaa … tak to je doslova luxus. Byla jsem tak zaujatá zkoumáním dalších tlačítek, že jsem si neuvědomila řidičovu přítomnost.

„Pěkné že?“ ozvalo se zprava až mě to vylekalo. „Jo to rozhodně … krásný auto …“ řekla jsem jako omámená. „Tak tedy jedeme …“ otočil klíček a ozvalo se tiché bzučení motoru. Připoutala jsem se a vyjeli jsme. Rozhostilo se nepříjemné ticho. Edmund si toho všiml a tak ho nakonec přerušil.

„Pamatuji si tě, když si byla ještě malé škvrně. Už je to dlouho … ty si mě pamatovat ani nemůžeš.“ Na to jsem se pousmála. Zajímalo by mě jestli ví něco o tom, proč se naši rozvedli …

„Táta nebydlí v Praze???“ zeptala jsem se, když jsme mířili pryč z hlavního města někam na východ.

„Ne. Nemá rád velkoměsta,“ předjel nějakou pomalou škodovku, co zdržovala nás i ty za námi.

„Takže jedeme … ?“ čekala jsem odpověď, která se mi dostala ihned.

„Kousek k Pardubicím. Je tam něco jako větší vesnice či okraj Pardubic. Jmenuje se Trnová,“ při tom slově jsem se zasmála.

„Zajímavý název. Nekomplikuje to práci???“

„Ani ne … tvůj táta pracuje buď doma ve své pracovně a nebo jezdí do Pardubic. Říkám, že je to na okraji, takže dojíždění není dlouhé.“

„Aha. Tak to potom jo…“ pohlédla jsem z okna a sledovala ubíhající krajinu. Čím dál jsme se vzdalovali od Prahy, tím méně bylo vidět stavení. I když sem tam jsme projeli skrz nějakou obec, ale přeci jen byli vidět hlavně pole, lesy a louky. Začíná se mi tu líbit. Je tu hodně přírody…

Vypadalo to, že naše konverzace skončila a tak zapnul rádio. Prý nějaká Evropa 2. Hmm písničky nic moc. Takové ty typické slaďáčky a disko nebo techno. To nemám ráda.

„Mohla bych to přepnout?“ otočila jsem se na něj s otázkou v očích.

„Byl bych rád. Tohle mě moc nebere, ale nevěděl jsem, co posloucháš. Spousta tvých vrstevníků většinou tohle rádio, tak jsem to zkusil,“ hodil po mě omluvný úsměv.

„Díky bohu, že nejsem jako ostatní,“ broukla jsem si pro sebe a naladila tam nějaký rockový a metalový rádio. Zřejmě se mi to líbilo podle jeho výrazu. Že by stejný vkus?

 

Cestou jsme poté ještě prohodili pár vět a zjistila jsem, že povídání s ním jde lépe. Celkem jsme se rozpovídali. Povyprávěl mi pár veselých historek a taky i něco z těch pár let o otci, co jsem tu nebyla. Nikdy si nenašel přítelkyni. Edmund se domnívá, že stále hluboce miluje mou matku a nedokáže se od ní odpoutat i když už spolu nejsou. Žije v celkem velkém domě. Cituji Edmundova slova : „sama uvidíš. Bude se ti tam líbit.“

Společnost mu dělá jeho sestra s manželem a jejich synem. Také tam bydlí babička. Vůbec jsem nevěděla, že mám tolik příbuzných z tátové strany. A všichni bydlí v jednom domě … no to teda bude. To opravdu musí mít obrovskou vilu. Zašklebila jsem se při představě, že tam teď budu trávit nějaký ten čas.

    Po dlouhých dvou hodinách mě kupodivu ani nebolelo pozadí. To bude asi těmi vyhřívanými, měkkými, pohodlnými a koženými sedačkami. Zelená krajina se opět pomalu vytrácela a na scéně se objevovaly stavení různého druhu. Rodinné domky, menší paneláky, i útulné chaloupky.

„My nejedeme přes Pardubice?“ nedalo mi to se zeptat. Přeci jen to nevypadalo jako velké město. „Ne. Není třeba,“ prohodil ledabyle. Auto zpomalovalo, míjelo boční ulice a nakonec zabočilo do jedné z nich. Zkoumavě jsem si prohlížela velké domy, jež připomínaly panství. Tohle bude nějaká bohatá čtvrť. Pomyslela jsem si, když jsme míjeli starodávný, ale obrovský dům s ještě větší rozlehlou zahradou. Pomalu začínala končit ulice a my stále nezastavovali. Zabočili jsme doprava a před námi stanula obrovská železná brána. Už přes ní šlo vidět do nespočetně obrovské zahrady se stromy a dokonce i fontánou. Kromě napůl kamenného a napůl železného plotu, lemovaly pozemek keře zastřižené do tvaru kvádrů.

Až úplně vzadu se tyčil obrovský dům. Připadalo mi to jako v nějakém filmu. To snad ani nebylo možné … byla jsem zvyklá na vilu to jo, ale takovou úplně jinou. Hlavně ne tak obrovskou. Každopádně nevypadala nijak zastarale. Dokonce by se i dalo říci, že vypadala moderně na rozdíl od pár jiných v okolí. Kousek za stavením začínal les táhnoucí se někam do dálky. Naprosto mě to uchvátilo. Toto jsem opravdu nečekala …

     Edmund otevřel okno a naklonil se k takový elektronickému mikrofonu se zvonkem na zdi těsně vedle hlavní příjezdové brány. Nejdříve krátce dvakrát zazvonil a čekal.

„Co si přejete?“ ozval se hlas z elektronické krabičky.

„Tady Edmund. Vezu Danielovu dceru.“

„Už Vás očekáváme…“ začala se pomalu rozevírat brána. Edmund zavřel okno a vjel po příjezdové cestě na pozemek. Cestou jsem si ho pořádně prohlížela. Z venku to nebylo tak hezky vidět. Jsem tam byla nějaká socha a hlavně rozkvetlé květiny. Stromů tu bylo několik a celá zahrada působila pohodovým a luxusním dojmem až přecházeli oči. S otevřenou pusou jsem hleděla na fontánu jež měla uprostřed své vody sousoší, které jsem nijak pořádně nemohla rozeznat. Dál jsem to už nezkoumala, jelikož auto zastavilo. Vystoupila jsem z auta. Jakmile jsem se dotkla země, štěrkovité kamínky zašustily. Ozvalo se zaklapnutí kufru a v mžiku už u mě muž stál s mým zavazadlem.

„Není se čeho bát … prostě buď svá,“ snažil se mě povzbudit, když viděl na mé tváří nervózní výraz.

„Jasný …“ přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Poté jsme oba vykročily k mramorovým schodům. Každým krokem blíž jsem se cítila nervóznější. Srdce mi bylo lehce zrychleně a i přes snažení uklidnit ho, se mi to nedařilo.

    Edmund strčil klíč do zámku, o půl stupně otočil až to cvaklo a strčil do dveří. Ty se s lehce skřípavým zvukem otevřely.

---