Chtíč

   Slastí přivírala oči a přerývaně oddechovala. Byla v sedmém nebi. Vzpomněla si na toho, kdo ji miloval - a koho také svým způsobem milovala ona. Pak oči otevřela a podívala se vedle sebe. Ležel tam někdo jiný. Nemrzelo ji to. Párkrát zamrkala, objala ho, dlouze políbila a pohlédla na hodinky. "Už budu muset jít," povzdechla si, "za chvilku přijde z práce". Měla na to přesně dvacet minut. Oblécet se, kvapně upravit před zrcadlem, rozloučit se, doběhnout domů. Převléct se, posadit na gauč a přivítat ho, jako by se nic nestalo. Stihla to - ostatně jako vždycky.
   "Jak ses dneska měl?", snažila se pohladit ho po tváři. "Normálně..", zasmál se však, jakoby se vysmíval jejímu zájmu a starostlivosti. Jejímu doteku uhnul. "Aha...jdu si napustit vanu..", rezignovala, a odpovědí jí bylo jen jakési souhlasné zamručení. Zdálo se, že je mu to jedno. Že je mu jedno úplně cokoliv, co ona dělá. Že je mu jedno ona celá. Zdálo se to tak aspoň jí.
   Rychle za sebou zabouchla dveře koupelny a roztočila oba kohoutky. Sotva začal proud vody hlasitě bubnovat o smaltované dno vany tak, že přehlušil všechno ostatní kolem, hořce se rozplakala. Plakala tak dlouho, dokud vana nebyla úplně plná. Vody, ne slz. Ale i ty slzy by na její naplnění možná stačily...