Go for it Viktorka!

Řekni mi, jakou hudbu posloucháš  a já ti řeknu kdo jsi.  Ve čtení to podle mě není.    Hudba o nás vypovídá přesněji. Schválně se koukněte do své knihovny. Co z té změti knih poznáte? Já  mám ve svém barcelonském bytě katalánsky psanou příručku  k pánvi Wok, kastilskou historickou kuchařku,  anglickou učebnici managementu, Huntingtonův Střet civilizací,  tři  kardiologie, dvě knížky o hovnu (Merde a Hovno hoří). Už přihořívá? Poznáte s kým máte tu čest? Byznys, medicína, hovna a kuchařky? Pak tam mám několik průvodců po různých částech světa, kde jsem chtěl bydlet. Bedekr od Michelinu a knížku o Feng Shuei. Eca, Grishama,  Rudiše, Kerouacka, Macchiaveliho, Coehlia a Palahniuka. Taky jsem si koupil v Anglii Borata a knížku 1001 obrazů, které musíte vidět, než zemřete. Tu si trochu šetřím, protože mám pocit, že to se mnou švihne, až jí dočtu. Na čestném místě mé knihovny se vyjímá knížka, co se česky jmenuje docela neutrálně  „Víno“. Pokud by byla v anglickém originále, tak bych jí zahrabal někam hodně dolů, protože původně je to „Průvodce vínem pro úplného idiota“. Už víte, kdo jsem? Já moc ne.  Čtu vše, co mě zaujme. A do své domácí knihovny nacpu jakoukoliv knihu co najdu, dostanu, koupím nebo nevrátím v knihovně.

Spoustu knížek jsem dostal nebo v nějakém kompulzivním záchvatu koupil. Mám rád knihy – skoro to až hraniční s fetišem. Knihy jsou klíče k dobrodružství. Rád se jich dotýkám, obracím stránky, prohlížím si obrázky nebo se náhodně začtu.  Pro mě je kniha umělecké dílo – někdy téměř bez ohledu na obsah. Ani špatnou knihu neodnesu do antikvariátu nebo nevyhodím. Jednou jsem se k antikvariátu už blížil s válečnou trilogií ve slovenštině. Inspirovala mě slovenská kapela Elán svou písní Antikvariát. Trilogie měla dohromady asi 1000 stran a věděl jsem, že jí nikdy číst nebudu. Na půli cesty jsem se otočil zpátky.  Knihu neprodám. Nanejvýš daruju.  Rád dávám hezké knihy s barevnými obrázky na křídovém papíře. Z beletrie nejčastěji Cit slečny Smilly pro sníh, Nesnesitelnou lehkost bytí a Bourneovu totožnost. Hlavně podle totožnosti obdarovávaného.

 S hudbou je to jinak.  Většinu to, co si pořídíte, si také poslechnete (přečetli jste vše, co máte v knihovně?). Hudbu si kupuju, poslouchám, stahuju tak nějak „na míru“. Mé okolí většinou tuší, co  snesu a snaží se do mého vkusu trefit. Málo koho napadne darovat mi Evu a Vaška.   A pak je tu také oblékání. Copak se někdo oblíká  jako viewegovec nebo magdaleno-dobromilo-retigovec?  Možná s výjimkou fejetonistů-křesťanů nebo příznivců Smila Flašky z Pardubic, se většina lidí s knihami příliš neidentifikuje. Nemají zásadní vliv na jejich vzhled a chování. Kvůli Babičce od Boženy Němcové nepočmáráte autobusovou zastávku grafitti „Go for it Viktorka“ nebo „Sultán and Tyrl are hot dogs!“  Zato mezi námi běhali a běhají depešáci, metalisti, emové a  gotici. A sem tam se s ohledem na pokročilý věk šourá i nějaký ten  pankáč. Na venkovské zábavě se nepoperou fanoušci detektivek s příznivci sci-fi, aby udělali dojem na čtenářky kuchařek.  Dost možná proto, že četbu dnes lidé na rozdíl od hudby tolik neprožívají.

Znám se s několika spisovateli. Většinou mi ochotně svou vydanou knihu půjčí a nemají při tom strach, že bych si jí doma opsal. S hudebníky je to jinak. Jednou jsme zapíjeli s Márdym z Vypsané FiXy narození mého syna Honzíka v pardubickém Žraloku. Dorazil jsem Márdyho nejen smrští panáků, ale i dotazem, který si pamatoval i za střízliva: „Hele, až zas vydá Fixa nějaký nový CD – půjčíš mi ho, abych si ho mohl vypálit?“ Musím se ho příště zeptat, co čte. Třeba bych se mohl revanšovat. Moje katalánská kuchařka pro pánev Wok je skoro jako nová. A má obrázky na křídovém papíře!