Hřbitovní javory po válce

Padlo ticho na hřbitov
polomrtvé dřevo v dutém čase
vyvýšené nad kříže
pahýly shrbených vdov
vlasy po větvích
díry hnilobě
tváře ve střepinách kůry.

Podrážky dotloukly
seschlé listí šelestí
kamenné obličeje obrubníků
prokvetlé rozbitými rty
procedily z posledního
requiem o krvi.
O tatínků dlouhém spánku
povídaly by si děti
v plachých jitrech po válce.
Javory v dešti šrapnelů
ztratily léta a zbytky plic
v povětří tu a tam vrásčitá duše
odvála bezhvězdná bolest
všečernající yperit.

Bitvy přestanou dýchat
když člověka němého strázní
zdusí v sobě pláč,
stromy ještě by křičely
nenávidějíce svůj zrak
vojáci spoutaní v kořenech
hledají domovy
prýští míza z hořících důlků
postřelené pupeny
v uniformách cáry jara
a všude kousky bytí
lidí dole v bahně.