Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDvě slova
13. 02. 2009
0
1
327
Autor
kokla
Je noc a vše se ztrácí,
Je noc a hromy s blesky burácí.
Je noc a já procházím se zde,
Je noc a myslím na tebe.
Já milovala jsem tvou černou duši,
Ale teď se již mé slzy suší.
Usychám celá, jak sakura v zimě,
Umírám sama a nesu težké břímě.
Ten žal v mém srdci volá a křičí,
Však pomoci...té se nikdy nedokřičí.
Protože jsi odešel a mne tu nechal spát,
Já nemám nic a ani život komu dát.
Milovat tě, byla chyba má největší,
Ale plakat...už stejně nic neřeší.
Ty jsi vždy jako kámen stál,
a nebál se o nikoho...nebo snad bál?
Že by jsi nakonec srdce teplé měl?
A vzpomínky na mně uchovávat směl?
Že by jsi konečně otevřel oči?
A spatřils, jak se svět kolem nás točí?
Že láska je něco, co cítíš i ty?
Ale bojíš najevo dát své city?
Že kdyby ses omluvil, abych odpustila,
Že bych ti jak nána na krk vyskočila?
Myslíš si toto a mnohem víc?
Že bych ti dala já pusu na líc?
Že bych tě dokázala po to všem milovat?
A ty mně lásku svou zpátky opětovat?
Tolik si ublížil, mně a sobě též,
A pořád jen chceš, aby to byla lež.
Bohužel pro tebe je to pravda čistá,
A žádná dívka jí neřekne hasta la vista.
Proč teď chodíš tam, kam chodím já?
Proč mi nepovíš, co se ti ve vnitru ukrývá?
Proč mi tedy neřekneš, že omluvit se chceš?
A místo toho mi nosíš protěž?
Já čekám, až konečně ujmeš se slova,
A povíš mi, co ke mě cítíš znova a znova!!
Ta slova lásky umíš tam povědět,
A já je chci poslouvhat věčně, jak popěvěk.
Konečně se cítím opět živá a zdravá,
A za to vše mohou ta pouhá dvě slova!!
Myslím to vážně, a nech si své prosim tě,
Protože chci nyní říct, že i já miluji tě!
Je noc a hromy s blesky burácí.
Je noc a já procházím se zde,
Je noc a myslím na tebe.
Já milovala jsem tvou černou duši,
Ale teď se již mé slzy suší.
Usychám celá, jak sakura v zimě,
Umírám sama a nesu težké břímě.
Ten žal v mém srdci volá a křičí,
Však pomoci...té se nikdy nedokřičí.
Protože jsi odešel a mne tu nechal spát,
Já nemám nic a ani život komu dát.
Milovat tě, byla chyba má největší,
Ale plakat...už stejně nic neřeší.
Ty jsi vždy jako kámen stál,
a nebál se o nikoho...nebo snad bál?
Že by jsi nakonec srdce teplé měl?
A vzpomínky na mně uchovávat směl?
Že by jsi konečně otevřel oči?
A spatřils, jak se svět kolem nás točí?
Že láska je něco, co cítíš i ty?
Ale bojíš najevo dát své city?
Že kdyby ses omluvil, abych odpustila,
Že bych ti jak nána na krk vyskočila?
Myslíš si toto a mnohem víc?
Že bych ti dala já pusu na líc?
Že bych tě dokázala po to všem milovat?
A ty mně lásku svou zpátky opětovat?
Tolik si ublížil, mně a sobě též,
A pořád jen chceš, aby to byla lež.
Bohužel pro tebe je to pravda čistá,
A žádná dívka jí neřekne hasta la vista.
Proč teď chodíš tam, kam chodím já?
Proč mi nepovíš, co se ti ve vnitru ukrývá?
Proč mi tedy neřekneš, že omluvit se chceš?
A místo toho mi nosíš protěž?
Já čekám, až konečně ujmeš se slova,
A povíš mi, co ke mě cítíš znova a znova!!
Ta slova lásky umíš tam povědět,
A já je chci poslouvhat věčně, jak popěvěk.
Konečně se cítím opět živá a zdravá,
A za to vše mohou ta pouhá dvě slova!!
Myslím to vážně, a nech si své prosim tě,
Protože chci nyní říct, že i já miluji tě!