Plátno a nicota

Plátno a nicota Zadívali jste se někdy na nějaký obrázek? Na nějaké zátiší, intimní koutek, nějakou scenérii, na cokoliv s určitým příběhem, který se zastavil právě v tu chvíli, kdy štětec pohladil plátno? A zkusili jste znovu rozplést nit času, který se tehdy zastavil? My sice hledíme na hotové dílo, zastavenou myšlenku, prostor hmotu i čas, ale naše mysl a fantazie může vždycky znovu dokreslit to, co se už zachytit nedalo, může opětovat polibek, zastavit závan větru, rozproudit řeky, vystřídat noc a den. Můžeme všechno a vlastně nic. Nejvíc mě vždycky dojímaly obrazy, které nezachycovaly autorovu přebujelou představivost, ale prostou, syrovou realitu. Něco co mu skutečně proudilo před očima. Dívku, která po pár hodinách vstala ze židle a šla prožít svůj život, pasáčky, kteří už zahnali krávy do stájí, ženy, které dopraly prádlo a pospíchaly vařit oběd. Všechna ta prostá realita ve mně vždycky rozbíhala tisíce otázek, spoustu dohadů a představ. Domýšlel jsem příběhy a ve své fantazii maloval životní příběhy všech zúčastněných i proměny krajiny. Fascinovalo mě a děsilo, že vše, co vidím, už dávno pominulo, všechny ty emoce serval čas do zapomnění, strhal údolí, zavál pole a všechno zahubil a zničil a jediné co nám zbylo, je jen prosté plátno, které ještě pořád připomíná okamžik, který snad ani nebyl, tolik vzdálený a přece tak živý. Všechno pominulo a všechno pomine a zbude jen zdání, naše city pominou, naše krása, i naše myšlenky a po většině z nás nezbude ani kus počmáraného papíru, většina z nás nikdy nebyla.

---