Beze jména / III. /

    Edmund strčil klíč do zámku, o půl stupně otočil až to cvaklo a strčil do dveří. Ty se s lehce skřípavým zvukem otevřely. Měla jsem pocit, jako kdyby se mi otevřela brána do jednoho z nejluxusnějšího domu na světe. Interiér byl tak skvěle zařízen a sladěn, až mi to bralo dech. Paprsky světla, jež se dostávaly okny dovnitř, se odrážely od nablýskané bílé podlahy až z toho zrak přecházel. Po stěnách visely černobílé obrazy krajin, znázorňující především minulé století. Žádné silnice, vysoké budovy, ale krásná, nedotknutá příroda. Na první pohled mi obrazy s domem neladily, ten totiž vypadal na novostavbu, čekala bych spíše nějaké modernější umění.

Je to opravdu záhada. Našlapovala jsem tiše, ale i přes to v tom tichu vypadaly kroky tak mohutně a hlasitě. Prohlížela jsem si jeden obraz a druhým a pečlivě je zkoumala. Až u schodiště jsem se zastavila. Zde začínaly fotografie lidí. Stěny táhnoucí se vzhůru podél schodiště jimi byly doslova poseté. Několik těch sledujících tváří mi až nahánělo husí kůži. Počkat!!! Edmunda bych se mohla zeptat na tenhle dům! Otočila jsem se s otázkou připravenou na jazyku, ale … on nikde nebyl. Své zavazadla jsem taky neviděla. Zamračila jsem se.

„Edmunde?“ zavolala jsem do hrobového ticha, ale jediné co mi přišlo v odpověď byla ozvěna. Vrátila jsem se o kus zpět a všimla si postranních dveří vedoucí nalevo. Takže jsem to zkusila ještě jednou a přitom jsem strčila hlavu do dveří. „Edmunde? Si tu??“

I kdyby přišla nějaká odpověď, já bych jí nevnímala. Hleděla jsem na další rozlehlou místnost připomínající obývat a zároveň dobře uzpůsobená na konání větších společenských akcí nebo rodinných sešlostí. Konečně jsem se probrala z transu a otočila se na odchod.

Netrvalo dlouho a ocitla jsem se opět v té dobře známé vstupní hale. Zamyslela jsem se, kde by ten chlap asi tak mohl být. Skvělé … nechal mě tu samotnou … v domě, kde to neznám a kde zřejmě nikdo ani není! Prskala jsem si v mysli.

„Ok, tak zkusím tyhle dveře,“ prohlásila jsem, když jsem došla k dveřím na pravé straně a uchopila za kliku. S opětovným voláním Edmundova jména jsem vkročila dovnitř. Dveře za mnou potichu cvakly. Jestli jsem si myslela, že obývák je něco úchvatného, tak tohle byl doslova pohled víc než na poklad. (Jestli tedy vůbec něco víc existuje.)

„Tenhle dům mě nepřestane udivovat …“ vydralo se mi udiveně z úst. Podle pracovního stolu nedaleko přede mnou a vůbec nábytku, jsem usoudila, že to pravděpodobně bude pracovna. Popošla jsem víc dovnitř a prohlížela jsem si vše pečlivě až se mi z toho hlava točila. Na rozdíl od moderního obýváku a haly, nábytek tu byl víc staromódní, ale vypadal pěkně. Většina kusů byla z tmavého dřeva. Neopovažovala jsem se na nic šáhnout, jenže prsty mě svrběly zvědavostí. Pomalinku jsem pokračovala dál za pracovní stůl a oči mi zůstaly viset na obrovských několika policích s knihami. Vypadalo to jak malá knihovna. Knih tu bylo snad stovky ba i tisíce. Od nejtlustších po nejtenčí, různě barevné svazky. Ať už vázaná nebo lepené, staré či nové, sbírka to byla rozhodně slušná a určitě trvalo hodně dlouho, než se tohle všechno sesbíralo a dalo do kupy. Podle názvů poliček a popisů knih byly zařazené mezi žánry a ještě poté abecedně za s sebou. Neodolala jsem a přejela si po několika hřbetech tlustších knih převážně červené dokonce i kožené vazby.

     „Páni … je tu úplně všechno. Od Shakespeara, kronik, románu, naučných knih, encyklopedií, vědeckých až po romány, historická a fantasy či mystická díla…“ prohodila jsem zasněně. V celku ráda čtu a bádám. Jen když je co a musí se mi to líbit či mě nijak zaujmout.

Zatímco jsem byla zabraná do zkoumání, dveře se znova potichu otevřely.

„Velká sbírka že? Jsem na ni pyšný …“ ozval se měkký mužně hebký hlas. Tohle není Edmundův hlas … ten má hrubší. Jiný … problesklo mi hlavou, stáhla jsem ruku z jedné knihy, co jsem lehce poposunula ven a pomalu se otočila.  Přede mnou stál vysoký, středně tlustý muž s oříškovými krátkými vlasy, decentními vousy a úsměvem na tváři. Jeho pleť byla snad ještě bělejší než ta moje až mi to nahánělo husí kůži. Ne, že bych se bála, ale protože to vypadalo, jako kdyby z něj na takovou dálku vyzařoval samotný chlad. Jako kdyby mu byla zima…

„Tati?“ poznala jsem ho ihned. Ty rysy … ta podoba … jeho oči. Mám jeho oči a vůbec, jak maminka říkala: „Ty si celý otec! Ze mě máš jen malinko …“ a měla pravdu. Nevěřila jsem jí a myslela jsem si, že jsem jako maminka, ale až do té doby, než sem ho teď spatřila.

„Ahoj Mel,“ zjevně nevěděl, jak reagovat. No popravdě ani já moc ne. Obejmout ho, skočit mu do náruče, vlepit mu pusu? Já nevím no … viděla jsem ho naposledy ve třech letech a to sem si nepamatovala vůbec jak vypadá. Jen díky fotografii co měla mamka a fotek tady kolem. Cítila jsem jistou odtažitost a on se mi zřejmě nedivil. Tak jsem tedy převzala konverzaci.

„Velká sbírka … muselo to dát práci a hlavně čas nashromáždit tolik různých knih,“ souhlasila jsem s ním.

„To ano, ale já jsem vášnivý knihovník, takže jsem to nijak moc nevnímal. Je to moje hobby.“

„Tak to je potom jedině dobře…“ usmála jsem se a on mi opět úsměv oplatil.

Udělal pár kroků dopředu k pracovnímu stolu. Až teď jsem si všimla složku desek v niž byly založeny nějaké papíry.

„Moc se omlouvám, že jsem tě nemohl osobně vyzvednout. Psala si mi, že máte zpoždění a vypadá to na dlouho, tak jsem si řekl, že dnešní pracovní schůzku co byla naplánovaná nakonec nezruším. Ovšem trochu se to protáhlo. Jsem Edmundovi moc vděčný a doufám, že mi to odpustíš,“ položil složku na stůl.

„V pohodě tati. To se prostě může stát. Navíc Edmund je v pohodě. Máš sympatické a hodné přátele.“

„To ano, jsem za něj moc rád. Hodně mi pomáhá a můžu se na něj spolehnout.“

„Tohle je tvá pracovna?“

„Ano. Trávím tu většinou skoro všechen čas. Hodně práce … ale najdou se i relaxační chvilky,“ ukázal na svojí malou „knihovnu“.

„Edmund říkal, že tu nebydlíš sám, ale připadá mi to tu … trochu opuštěné po pravdě řečeno,“ zvědavě sem se na něj podívala.