Boží úděl

tak trochu hříčka, tak trochu sen.

Chrámoví dokonalého člověka, slzy smíchu, které zdály se být ucourané věčností svého vzniku. Hladová vědma, jenž myšlenky do etheru vysílá, uslzené oči, které smyly masku bezbožnosti. Slyším tvá slova, která lákají, cítím tvůj pach, který vábí, vnímá a jsem pohlcen zbytečností mých pocitů. Směji se svému znovuzrození, směji se prapodstatě mysli, směji se člověku, který kdesi v zapomenutých záhybech mého já stále je a existuje navzdory neúčelnosti a zbytečnosti jeho myšlenek. Je to snad pravda o zrození, která nutí mne stále žít, odvěká pravda nesmyslných pocitů druhového výhynu. Jsem sám a přesto jsou nás tisíce, spojeni duší, spojeni tělem, jeden gigantický organismus plný zášti a nepochopení. Bližní srdce mého, beztvarý oblak, archetyp duše, obalené zbytečnou omáčkou lidské bolesti. Přejeme si znovuzrození, svoji volnost, přejeme si souznění s vesmírným principem, či smrt v zapomenutí nepopsaných hrobů těch, kteří snad tušili, avšak pro zbytečné nepochopení opustili své hájemství pravdy pro zbytečné nepochopení mas, jenž odsoudili duše jejich k tvaru lidskému tělu podobaje, tvaru, který umožňuje být nadále mučen zbytečností, vědomím své zranitelnosti, zatracen do principu lidskosti.

Věčnost naší imaginace nás láká, dává nám beztvaré popudy k neexistenci, neexistenci v časové rovině člověka, který žije krátký život svůj snad v rozmezí jednoho staletí, upoutaný na množinu svých vlastních životních situací. Prázdný, avšak dokonalý ve svém počínání, prověřeném staletími zdánlivě jiné, avšak ve své prapodstatě naprosto stejné činnosti. Pomalu, naše jednota uniformovanosti a stagnace, přibližuje se k vrcholu buddhistické víry k dokonalosti, vyměřené klidem žádných myšlenkových procesů, k tolik opěvované nirváně. Budeme bohy ještě za života, uzavření v koloběhu stále se opakujících procesech. Toto chtěl bůh, či bohové. Věděl toto ve své dokonalosti? My jsem bohy svého podvědomí.

Smích, odrážeje se v stále slabších ozvěnách, potemnělého amfiteátru zvěstoval příchod konce, čtyř jezdců, kteří zvěstovali smrt. Konec všeho. Lidstvo splnilo boží úkol již ho netřeba. Zbyteční nedokonalí paraziti. Bůh počal tento neplodný experiment a také on jej dokončí. Nebude to poprvé. On si je oblíbil, byli tak patetičtí a citový. Nic podobného nejvyšší racionalitě, kterou on reprezentoval. On přeci nezabíjí, pouze redukuje zbytečný materiál. Měl jsem vás tak trochu rád.

---