Reportáž psaná pod hákem

Na stěně stíny

podlahy,

na stropě stopy

odvahy

a taky hák… hák k zavěšení… moh by na něm viset pták…

stejně, jak v místnosti vedle, kde je ptáků plný nebe…

jsou velcí asi

tak, jako kosi (třicetkrát zvětšený), křídla maj svěšený a spíš nežli jako kosi, vypadaj jak albatrosi…  

hák je však pustý, což je fakt hustý… něco tu chybí, to každý vidí…(Witold by věšel, jen co by vešel)

osiřelý hák, to není jen tak…jak to nemám na háku, tak to neni v pořádku

tak si tam sedím, háku si hledím… pod hákem a bez sebe, mám to kousek do nebe, ježto

Atlasům tu ztěžklo…

až pak to pedro mě trochu zvedlo…

(nemyslím tim bílou smrt, ale růžovou reminiscenci na drahého mexikánce, marcipánovou poctu v nadživotní velikosti, exponát... vpravdě konzumní umění)