Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLÁSKA
05. 03. 2009
5
10
1733
Autor
Anthemis
Něco v jeho očích, něco, čemu se nedá odolat. Vím, že dělám chybu. Už slyším tvůj navztekaný hlas. Zní mi v hlavě. Ano, jsem úplně pitomá, nepoučitelná. Zase a zase. Proč?
Proč? Copak já vím proč? Že to nechápeš? Já to taky nechápu! To ani nejde chápat.
Že ho přece po tom všem nemůžu milovat? Ale já nevím, jestli to je láska. Rozumíš? Nemám tušení, co mě k němu neustále vrací a co mě tak ničí, když ho nevidím.
Mám ho poslat pryč? Ne. Ne, to bych si do smrti vyčítala. …Že si budu vyčítat tohle? Je mi to jedno. Třeba. Klidně. Jenom…zase chvíli s ním. Rozumíš? Ne. Samozřejmě že ne. Chápu tě. Ale ty zase pochop mě…nebo mě nechápej, ale přestaň se o mě donekonečna starat. Vidíš, co děláš? Ani tu nejsi a já už se s tebou v myšlenkách hádám.
Ale ty tu nejsi.
Líbal ji, hrál si s jejími vlasy. Přivírala oči. Milovali se.
Ráno byl zase pryč. Zmizel a zůstal po něm jenom cigaretový kouř nasáklý do jejích vlasů.
Dívala se na sebe do zrcadla. Modré oči, trochu oteklé z nevyspání, pod nimi nehezké tmavé kruhy. Hnědé vlnité vlasy rozcuchané. Nahé štíhlé tělo mladé ženy. Dívky.
Maminko, já vím, že jsem tě zklamala. Ale snad mi dokážeš odpustit.
„Co to zase žereš?“
„Rohlík se sýrem.“
„Všiml jsem si, že se ti dělaj špeky. Jaks měla ty úplé džínsy. Bylo to hnusné.“
Sklopila oči.
„Nesnáším špeky.“
Odložila rohlík na stůl. Hubenou rukou si automaticky upravovala vlasy. Chvěla se.
„Tohle si dojez, prosimtě,“ řekl už mnohem milejším hlasem. Přisedl si k ní.
Zadívala se mu do očí. Ty její se lesky slzami z únavy. „Miluješ mě?“
„Blázínku,“ zašeptal a objal ji. „To víš, že tě miluju.“
Sundala si z ruky gumičku a sepnula si neposlušné prameny vlasů. Zvedla záchodové prkénko, přivřela oči. Pak si pomalu vložila do krku ukazováček. Žaludek se jí sevřel v křeči a celé její drobné tělo sebou trhlo.
Druhý pokus.
Dívala se na kousky rohlíku smíchaného s vodou a na svoje sliny, které jí visely od rtů. Vzala toaletní papír a otřela si je. Spláchla.
V koupelně si pořádně vykloktala, učesala se a lehce nalíčila.
Ale připadala si strašně škaredá.
Dřív se vždycky cítila líp po tom, co se vyzvracela.
Sundala ze sebe šaty a prohlížela si své tělo. Bílé jako křída; natahovala si kůži na břiše, promačkávala jí prsty.
Přejížděla si rukama po prsou. Dva malinké kopečky na jejím hrudníku. Takové nic. Jak by se mu takové mohly líbit?
Rozplakala se.
„Miluju tě, lásko, miluju,“ šeptal jí do ucha vzrušeným hlasem. Hrál si jazykem s jejím lalůčkem, tiše vzdychla. „Líbí?“ zašeptal a usmál se. Zajel jí prsty do rozkroku. „Chceš i tady?“
Nikdo nedokáže pochopit, jak ho miluju.
Cítila se šťastná.
Ležel vedle ní a spal. Hladila ho po vlasech a líbala ho do nich. Šeptala k němu krásná slova, děkovala mu, oddávala se mu.
Já vím, mami, já vím. Ale… Copak ho nevidíš? Jak je roztomilý? Ne, mami, ty ho neznáš. Neznáš ho ani trochu. Víš, co se stalo minulý týden? No?
Byla jsem nešťastná, hodně nešťastná. Po tom, jak jsi na mě naléhala. Ty i brácha. Skoro jsem začínala pochybovat. Já… Je ke mně někdy zlý, to ano… Ale jindy, mami… A právě tehdy, ten minulý týden… zeptala jsem se ho, jestli mě miluje. Řekl mi, že samozřejmě. A proč že se ptám. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. ,Bojím se,‘ řekla jsem nakonec. Tak to ze mě vypadlo.
Čeho? zašeptal. Pak mě objal. ,Se mnou se přece nemusíš bát, lásko, nemusíš…‘
Bylo mi do pláče, ani nevím proč. Tak najednou. Řekla jsem mu, že jsi mě prosila, abych ho opustila.
A uděláš to? zeptal se. Lásko? Uděláš to, lásko?
Rozplakala jsem se. A on se taky rozplakal. Myslel si, že ano, že to chci udělat. A já chtěla, mami. Já vážně skoro chtěla…
A on teď plakal, tak nešťastně jako dítě.
Hladila jsem ho po vlasech a utěšovala. Copak bych ho mohla opustit, maminko? Copak bych mohla?
„To mě nezajímá!“ zařval na ni. „Nemáš tolik žrát. Pak se divíš, že ti není dobře!“
Sklopila hlavu, vlasy jí překryly tvář.
Začal si rozepínat kalhoty. „Tak mi ho aspoň vykuř, když šukat nechceš!“
Ucítila lehký zápach neumytého penisu. Byla na něj zvyklá, ale dneska jí bylo skutečně špatně. Zvedl se jí žaludek. Ale polkla hořkou žluč a přivřela víčka.
Spal, ona seděla ve vaně a nechávala na sebe téct vodu. Zase jí natáhlo a vyplivla trochu žlutých slin.
„Lásko, lásko, co je s tebou?“
Otevřela oči.
„Lásko, co se stalo? Co tady děláš? Proboha, ty jsi tak zmrzlá!“ Zabalil jí do ručníku.
Klepala se v jeho náručí. Odnesl jí do postele, přinesl jí horký čaj. Snad si vzpomněl na včerejší večer… po tvářích mu tekly slzy. „Omlouvám se ti,“ vzlykal. „Lásko…“
„Rozhodl jsem se, že přestanu s kouřením. Co si o tom myslíš?“
Nejistě se usmála. „To je skvělé.“
„Hodně jsem o tom přemýšlel… Prý to škodí, pořád to říkají. A taky vím, že to nemáš moc ráda.“
Další opatrný úsměv.
„Víš co? Vyhoď všechny cigarety, co tady mám. Jo, vyhoď je. Chci to.“
„Dobře.“
„Hlavně víš, …chci, abys byla šťastná. Budeš šťastnější, když ty cigarety vyhodím, že ano?“
Přikývla.
„A pak taky… Malému děcku kouř hodně škodí.“
Zvedla k němu oči, přestala šít.
Usmál se. „Nemyslela jsi už na to? Co?“
Kousla se do rtu. Nevěděla, jak se má tvářit.
„No tak, nekoukej se tak vystrašeně. Já vím, že bys prcka chtěla.“
Opatrně přikývla.
„Já myslím, že už by byl i čas, ne?“ začal se smát. „Já bych tak moc chtěl dítě, lásko!“ Objal ji a políbil. „Jen si to představ. Takového špunta, jak tu bude lozit po čtyřech a všude ho bude plno. A bude mít takové veliké autíčko a bude ho tahat za sebou…“
Taky se začala smát.
„Těšíš se? A až trochu vyroste, tak mu pořídíme ségru, co ty na to? Malinkou, modrookou, jako jseš ty. Těšíš se?“
S úsměvem přikyvovala.
„Je červen. Jak by se ti líbil kluk beran? Co?“ Políbil ji. „Co?“ Smál se a zvedl jí do náruče.
„Kde mám kurva cigarety? Ty krávo!“
„Sám jsi chtěl…“
„Běž mi nějaké koupit, do prdele. Neseď tady!“
„Ale…“
„Mě je jedno, kde je seženeš! Jen je do prdele sežeň!“
Maminko, já vím, že se mně zlobíš. A že se mnou nechceš mluvit.
Ale maminko, my…my budeme mít děťátko.
Proč? Copak já vím proč? Že to nechápeš? Já to taky nechápu! To ani nejde chápat.
Že ho přece po tom všem nemůžu milovat? Ale já nevím, jestli to je láska. Rozumíš? Nemám tušení, co mě k němu neustále vrací a co mě tak ničí, když ho nevidím.
Mám ho poslat pryč? Ne. Ne, to bych si do smrti vyčítala. …Že si budu vyčítat tohle? Je mi to jedno. Třeba. Klidně. Jenom…zase chvíli s ním. Rozumíš? Ne. Samozřejmě že ne. Chápu tě. Ale ty zase pochop mě…nebo mě nechápej, ale přestaň se o mě donekonečna starat. Vidíš, co děláš? Ani tu nejsi a já už se s tebou v myšlenkách hádám.
Ale ty tu nejsi.
Líbal ji, hrál si s jejími vlasy. Přivírala oči. Milovali se.
Ráno byl zase pryč. Zmizel a zůstal po něm jenom cigaretový kouř nasáklý do jejích vlasů.
Dívala se na sebe do zrcadla. Modré oči, trochu oteklé z nevyspání, pod nimi nehezké tmavé kruhy. Hnědé vlnité vlasy rozcuchané. Nahé štíhlé tělo mladé ženy. Dívky.
Maminko, já vím, že jsem tě zklamala. Ale snad mi dokážeš odpustit.
„Co to zase žereš?“
„Rohlík se sýrem.“
„Všiml jsem si, že se ti dělaj špeky. Jaks měla ty úplé džínsy. Bylo to hnusné.“
Sklopila oči.
„Nesnáším špeky.“
Odložila rohlík na stůl. Hubenou rukou si automaticky upravovala vlasy. Chvěla se.
„Tohle si dojez, prosimtě,“ řekl už mnohem milejším hlasem. Přisedl si k ní.
Zadívala se mu do očí. Ty její se lesky slzami z únavy. „Miluješ mě?“
„Blázínku,“ zašeptal a objal ji. „To víš, že tě miluju.“
Sundala si z ruky gumičku a sepnula si neposlušné prameny vlasů. Zvedla záchodové prkénko, přivřela oči. Pak si pomalu vložila do krku ukazováček. Žaludek se jí sevřel v křeči a celé její drobné tělo sebou trhlo.
Druhý pokus.
Dívala se na kousky rohlíku smíchaného s vodou a na svoje sliny, které jí visely od rtů. Vzala toaletní papír a otřela si je. Spláchla.
V koupelně si pořádně vykloktala, učesala se a lehce nalíčila.
Ale připadala si strašně škaredá.
Dřív se vždycky cítila líp po tom, co se vyzvracela.
Sundala ze sebe šaty a prohlížela si své tělo. Bílé jako křída; natahovala si kůži na břiše, promačkávala jí prsty.
Přejížděla si rukama po prsou. Dva malinké kopečky na jejím hrudníku. Takové nic. Jak by se mu takové mohly líbit?
Rozplakala se.
„Miluju tě, lásko, miluju,“ šeptal jí do ucha vzrušeným hlasem. Hrál si jazykem s jejím lalůčkem, tiše vzdychla. „Líbí?“ zašeptal a usmál se. Zajel jí prsty do rozkroku. „Chceš i tady?“
Nikdo nedokáže pochopit, jak ho miluju.
Cítila se šťastná.
Ležel vedle ní a spal. Hladila ho po vlasech a líbala ho do nich. Šeptala k němu krásná slova, děkovala mu, oddávala se mu.
Já vím, mami, já vím. Ale… Copak ho nevidíš? Jak je roztomilý? Ne, mami, ty ho neznáš. Neznáš ho ani trochu. Víš, co se stalo minulý týden? No?
Byla jsem nešťastná, hodně nešťastná. Po tom, jak jsi na mě naléhala. Ty i brácha. Skoro jsem začínala pochybovat. Já… Je ke mně někdy zlý, to ano… Ale jindy, mami… A právě tehdy, ten minulý týden… zeptala jsem se ho, jestli mě miluje. Řekl mi, že samozřejmě. A proč že se ptám. Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. ,Bojím se,‘ řekla jsem nakonec. Tak to ze mě vypadlo.
Čeho? zašeptal. Pak mě objal. ,Se mnou se přece nemusíš bát, lásko, nemusíš…‘
Bylo mi do pláče, ani nevím proč. Tak najednou. Řekla jsem mu, že jsi mě prosila, abych ho opustila.
A uděláš to? zeptal se. Lásko? Uděláš to, lásko?
Rozplakala jsem se. A on se taky rozplakal. Myslel si, že ano, že to chci udělat. A já chtěla, mami. Já vážně skoro chtěla…
A on teď plakal, tak nešťastně jako dítě.
Hladila jsem ho po vlasech a utěšovala. Copak bych ho mohla opustit, maminko? Copak bych mohla?
„To mě nezajímá!“ zařval na ni. „Nemáš tolik žrát. Pak se divíš, že ti není dobře!“
Sklopila hlavu, vlasy jí překryly tvář.
Začal si rozepínat kalhoty. „Tak mi ho aspoň vykuř, když šukat nechceš!“
Ucítila lehký zápach neumytého penisu. Byla na něj zvyklá, ale dneska jí bylo skutečně špatně. Zvedl se jí žaludek. Ale polkla hořkou žluč a přivřela víčka.
Spal, ona seděla ve vaně a nechávala na sebe téct vodu. Zase jí natáhlo a vyplivla trochu žlutých slin.
„Lásko, lásko, co je s tebou?“
Otevřela oči.
„Lásko, co se stalo? Co tady děláš? Proboha, ty jsi tak zmrzlá!“ Zabalil jí do ručníku.
Klepala se v jeho náručí. Odnesl jí do postele, přinesl jí horký čaj. Snad si vzpomněl na včerejší večer… po tvářích mu tekly slzy. „Omlouvám se ti,“ vzlykal. „Lásko…“
„Rozhodl jsem se, že přestanu s kouřením. Co si o tom myslíš?“
Nejistě se usmála. „To je skvělé.“
„Hodně jsem o tom přemýšlel… Prý to škodí, pořád to říkají. A taky vím, že to nemáš moc ráda.“
Další opatrný úsměv.
„Víš co? Vyhoď všechny cigarety, co tady mám. Jo, vyhoď je. Chci to.“
„Dobře.“
„Hlavně víš, …chci, abys byla šťastná. Budeš šťastnější, když ty cigarety vyhodím, že ano?“
Přikývla.
„A pak taky… Malému děcku kouř hodně škodí.“
Zvedla k němu oči, přestala šít.
Usmál se. „Nemyslela jsi už na to? Co?“
Kousla se do rtu. Nevěděla, jak se má tvářit.
„No tak, nekoukej se tak vystrašeně. Já vím, že bys prcka chtěla.“
Opatrně přikývla.
„Já myslím, že už by byl i čas, ne?“ začal se smát. „Já bych tak moc chtěl dítě, lásko!“ Objal ji a políbil. „Jen si to představ. Takového špunta, jak tu bude lozit po čtyřech a všude ho bude plno. A bude mít takové veliké autíčko a bude ho tahat za sebou…“
Taky se začala smát.
„Těšíš se? A až trochu vyroste, tak mu pořídíme ségru, co ty na to? Malinkou, modrookou, jako jseš ty. Těšíš se?“
S úsměvem přikyvovala.
„Je červen. Jak by se ti líbil kluk beran? Co?“ Políbil ji. „Co?“ Smál se a zvedl jí do náruče.
„Kde mám kurva cigarety? Ty krávo!“
„Sám jsi chtěl…“
„Běž mi nějaké koupit, do prdele. Neseď tady!“
„Ale…“
„Mě je jedno, kde je seženeš! Jen je do prdele sežeň!“
Maminko, já vím, že se mně zlobíš. A že se mnou nechceš mluvit.
Ale maminko, my…my budeme mít děťátko.
10 názorů
dialogy mi nikdy nešly (a to kolem taky moc ne :) Dík za názor a hezkou sobotu!
" běž mi nějaké koupit do prdele " takhle se to přece uvěřitelně ani napsat nedá
Všechny ženský jsou v těhle ohledech stejný. Aspoň trochu. A už jenom proto, že já taky... TIP.
Něžný_debil
03. 08. 2009Oduševnělost
13. 04. 2009
Děkuju. Je pravda, že si o téhle povídce taky zrovna nemyslím, že by byla nějak super, ale na epice mi ji děsně chválili, tak jsem to zkusila i tady. A vlastně jsem čekala, že tu propadne. Ale je to docela zajímavé pozorování ;) Jinak tohle je asi o rok starší než pomsta (takže teď dva roky) jen s minimálními úpravami...budu se snažit víc, pokud toho budu schopná :) měj se!