Když jsem byla malá, svět nebyl větší než vesnice, ve které jsem žila. Se sestrou jsme si často hrávaly venku. Vláčely jsme za sebou kufříky napěchované k prasknutí. Pak jsme si sedly na okraj cesty a vytáhly polooblečené panenky s ostříhanými vlasy. Jednou šly na ples, podruhé vařily večeři svým manželům, kteří museli, až do noci, zůstat v práci, jindy zase navštívily kosmetický salon, kde jsme je různě česaly a malovaly rtěnkou miniaturní umělé rty.

Znala jsem všechny děti v okolí jednoho kilometru. Společně jsme se sházeli den co den a dělali jsme různé věci. Skákali jsme gumu, hráli jsme vybíjenou, kouzelníka, cukr káva limonáda. Taky jsme chodili do lesa. Stavěli jsme si bunkry z větví a chvojí, čistili jsme studánku a měli jsme svůj rybník. Byla to malá špinavá tůňka. Na březích se líně povalovaly nánosy bahna a zeleného svinsta. Hladina byla pokrytá světlezeleným žabincem. Do tůňky pramenil úzký potůček a vyvěral z ní přes dřevěná prkna uprostřed s otvorem. Dále se rozděloval na dvě ramena, která se potom opět slévala dohromady a tvořila jeden větší tok stékající dolů do nížiny. Tůňka byla přímo uprostřed lesa. Měli jsme s ní velké plány. Chodili jsme ji každý den čistit, abychom potom mohli chytit ryby ve velké řece a přenést je sem, do naší malé tůňky. Opravdu jsme, tedy ti zdatnější z nás, chytili karase a mřenky a pustili jsme je do tůňky. Pravidelně jsme je kontrolovali a radovali se, jak jsou krásní a šťastní. A jednou jsme přišli a ryby ležely světlými bříšky vzhůru. Nechápali jsme, proč pochcípaly. Maminka mi vysvětlila, že ryby potřebují kyslík, tak jako my, akorát oni ho mají ve vodě. Vzniká prouděním vody v potoce. A náš potůček neměl dostatečný proud, aby ho do tůňky vháněl. Plakaly jsme se setrou tři dny. Ona víc. Já byla statečnější, ale přesto jsme na tůňku nezanevřely a dál ji chodily čistit, až do doby, kdy nám ji hajný zasypal hlínou, jelikož dole pod kopcem se stavěla nová čistička a tůňka s potůčkem by vadila v provozu.

Začala jsem chodit do školy. Páni, to bylo nových věcí a lidí! Předtím mi vesnice připadala neuvěřitelně velká, ale teď. Město, krásné rozlehlé, s obřími paneláky, s parkovišti plnými nabručených aut, s chodníky plnými zajímavých lidí, s kostely, hřbitovy, restauracemi, kavárnami, obchody a stánky, s tržnicí, nemocnicí a cukrárnou.  Do cukrárny jsme chodili s dědečkem. Chodil přes náměstí svižným krokem s úzkou černou taštičkou v ruce a vždycky si pobrukoval: „Pupurupu…“ Přijel pro mě do školy hnědým služebním favoritem. Mohla jsem si sednout dopředu, ale musela jsem si připnout pás. Jeli jsme na náměstí, kde zaparkoval a koupil si parkovací lístek. Šli jsme do Verony. Je to cukrárna, která tu stojí snad už od dob Františka Josefa. Je postavená z červených cihel, jako nejstarší domy ve městě, s markýzou, která se hrdě táhne nad zmrzlinovým okýnkem. V létě tu bývají bílé plastové stolky s židlemi a kovově – dřevěné staré lavice, ale teď je zima. Markýza je srolovaná, jinak by se pod nánosy sněhu mohla utrhnout. Vešli jsme do dveří s červenými mřížemi. Dýchla na nás vůně sladkých kokosek a horké kávy. Dědečka všichni znali. Hned od dveří na něj mávala servírka a druhá hlasitě pozdravila. Dědeček taktéž pozdravil. Ze mě se ozvalo jen tiché: „Dobrý den“. Stála jsem před průhledným naleštěným sklem a tiskla k němu nos. Na podnosech se otáčely dorty, v poličkách seděly pěnové pusinky, ovocné košíčky, krémové věnečky, pařížské dortíky, rumové koule, tvarohové trojúhelníky, punčové řezy, indiánky, vaječné špičky a všemu tomu vévodily větrníky s čokoládovou polevou. Nemohla jsem se rozhodnout. Tolik dobrůtek. Dědeček už držel kávu a větrník. „Když já nevím“ koukla jsem se na něj rozpačitě. Nakonec jsem si vybrala rumovou kouli. Nevím, jestli je to tou skvělou chutí, ale dávám si ji dodnes. Dědeček zemřel, když jsem byla ve třetí třídě. Zbyly mi po něm starobylé nástěnné hodiny, které jsou, i po tolika letech, v dobrém stavu. Visí u babičky v obýváku. Často k ní jezdívám a musím je vždycky natáhnout a pak rozhoupat kyvadlo, aby mohly vesele tikat dál.

Školu jsem milovala, ale postupně se mi začala protivit. Nesnášela jsem hodiny matematiky a fyziky. Zato češtinu, tu jsem měla opravdu nejraději. Zůstalo mi to dodnes. Vím, že se do skutečného dětství již nikdy nevrátím. Snad jen prostřednictvím vzpomínek, které jsou ale také zkreslené, přizpůsobené době a situacím, které právě teď prožívám. Kdysi byl můj svět vesnicí. Nic jiného jsem neznala, a proto nic jiného neexistovalo. Postupně se můj svět zvětšoval a vypadal jako město a pak jako stát a pak jako světadíly a pak jako svět, jaký ho známe. Kdysi mi stačila vesnice. Teď už mi ani vesmír nestačí.