Naplněná vidina nevidomých

Jeden velice zajímavý člověk ze mě tak trochu vyloudil povídku o nášem setkání. A jelikož jsme si v té době pouze psali, napadl mě tenhle příměr. Nevidomí a jejich svět mě vždycky fascinovali. Především svou vůlí porvat se se životem, kterou sem tam ztrácí každý. Pište mi názory, jsem zvědavá, jak se Vám bude líbit.

Byl teplý letní večer. Foukal mírný větřík a slunce pomalu začalo navlékat bronzový župan, předzvěst toho, že půjde spát. Na Východě bylo nebe zcela levandulové - jako pole v Provence. Nad hlavou měl pomněnkově modrou a cestou k Západu přibývalo růžových a zlatavých tónů. Cítil, že je krásný večer, ale nic z toho neviděl. Když byl malý často se ptal: "Jak vlastně vypadá svět?" "Proč je tráva zelená?" Lidi kolem sebe pak žádal: "Popište mi zelenou, prosím!" Nechápal, proč je tak těžké popsat barvy. Čím byl starší, tím víc miloval noc. Samozřejmě nevěděl, jak vypadají hvězdy, nebo jak úchvatný je měsíc... Ale věděl, že noc je jeho doba. Doba, kdy vlastně "vidí" víc než ostatní. Nikdy se v noci nebál. Dobře slyšel, jestli se k němu někdo neblíží. Nelekaly ho děsivé stíny... Mohl jít, beze strachu, kam chtěl. Nemusel myslet na každodenní hlouposti a měl prostor k vlastním úvahám a snům. Ten večer byl již celý nedočkavý. Moc chtěl, aby už šli všichni ti hluční lidé spát. Dnes toužil snít! ... Šla tenkou, krátkou uličkou, dále od hlavní třídy. Uličkou, ve které nemusela špicovat uši. Proto ji měla moc ráda. V jejích představách byla krásná. Co na tom, že ve skutečnosti byl opak pravdou? Pouliční lampy ospale mžikaly a samovolně hasly, na dlažbě ležely odpadky: cáry starých novin byly čas od času větrem poponášeny, ale nikdy se nevznesly do výše. Pomalounku procházela kolem jednotlivých domů s oprýskanou omítkou, jejichž omšelost a zašedlost jim dodávala zvláštní kouzlo. Byly přízračné, a přesto se jich mohla dotknout... ... Zaslechla blížící se kroky. Tiché kroky a známý zvuk charakteristický pro lidi jako ona. Jak hůl přejížděla jednotlivé kostky dláždění, najednou jí napadlo, že je to možná nějaké znamení. Jako mála chodila jistou dobu mezi Skauty a najednou se jí vybavila Morseovka. Zřetelně slyšela, jak příchozí vyťukává do dlažby: .../---/...// ťuk, ťuk, ťuk - krátká pomlka ťuk ťuk, ťuk ťuk, ťuk ťuk - opět pomlka a pak ťuk, ťuk, ťuk. Náhoda? Na náhody nevěřila. Kroky i klepání se blížily. Zastavila se. Vyčkávala - stejně jako dosud vyčkával její osud. A teď šel zvolna jejím směrem. Zastavil se krok před ní a zůstal stát. Tichý, nehybný... ... Obloha již byla oblečena do nachově modrého roucha a stíny opustily své denní úkryty. Na nebi se počaly slabounce jasnit body, jež se třpytí jak světýlka v dětských očkách. (Brány jiných světů?) Až po chvíli konečně prolomil poklidné ticho špinavé uličky: "Dobrý večer, kam máme namířeno?" Jeho hlas byl příjemný. Něco odpověděla a nechala se unášet... Někam ji pozval. Tenkrát odpověděla ano. A v té chívili se její život změnil. Svým neotřlým pohledem na svět si počali být vzájemnou oporou. ... Když se ho později ptala, nedokázal vysvětlit, proč měl tehdy pocit, že musí vstoupit do oné malé uličky. Řekl: "Prostě jsem se najednou rozhodl, že potřebuji změnu. A pomyslel jsem si: Proč nezačít hned? A tak jsem odbočil do postranní uličky. A náhle jsem měl pocit, že v ní někoho vidím. Milou, mladou a křehce krásnou dívku. Tak jsem se rozhodl, že zjistím je-li skutečná... Poté se krátce odmlčel a dodal tiše: Ona vidina zmizela v momentě, kdy jsem tě uslyšel."

---