Obyčejný večer. Fuj.

„Jungova Odpověď na Jóba bude ironií sama o sobě,“ říkám si a polykám nepříjemnou pachuť olova. Jako obvykle. Už jsem si na něj zvykla, na čase není vůbec nic, volat po změně už nemá smysl, energie je třeba na jiné věci, například k takovým úkonům, jako vstát, nalít do upatlané skleničky přeslazenou limonádu s příchutí umělého vína a posadit se zpátky k hřejícímu radiátoru. Do uší mě píchá Four seasons od Vivaldiho. Zvracet se mi chce čím dál více, představuji si plíseň uvnitř sebe. Je jistě bílá a chlupatá. A pokrývá skoro vše, rozlézá se jako pach, jako nepříjemný pocit, celým mým tělem. Vím, že je to pravda. Ono se dá štěkat jenom chvíli, pak člověku dojdou síly. Nebo si to alespoň namlouvá.

     Duchanepřítomně se snažím zaplašit ostudné myšlenky dneška a cpu si do hlavy vše možné. Kolik hloupostí se mi v ní za den zrodí… stačí potkat pár lidí, stačí pár nerozumných okamžiků a všechno je jinak, než si člověk maloval. Vůbec bývá docela obtížné udržet na uzdě vlastní fantazii a jen tak vegetovat. Zakázat si sladkosti, myšlenky, pohledy… Jestli se dá něco nazvat drastickou dietou, pak tento způsob přežívání. Smysl to nějaký nejspíš i má. Otázka je jaký. Ale. Naučila jsem se neptat. Takže ta otázka je vlastně zbytečná. Možná je to příliš velký luxus.. oškubat svět do šedých krychlí a pravidelných patvarů, nepřemýšlet, jednat mechanicky.

     Nejspíš si vždycky budeme moci dovolit nějaký druh luxusu. Lidé potřebují luxus. Jsou na něm bytostně závislí. Bez něj ztrácejí výjimečnost. Šeď ubíjí nepředstavitelným způsobem. Toto nás naučili jako básničku; jak cvičené opičky teď pojídáme papíry učiva a pokoušíme se rozbít hlavou zeď, kterou nám někdo velice důmyslně postavil. Jeden jako druhý, ale pšššt! Nikdo se nesmí dozvědět, že ostatní jsou na tom podobně. Velký bratr nás vidí uvnitř nás samých. Jak jsme si ho pěkně zbudovali v doměmí, že tudy vede cesta (dá-li se použít tak vznešené přísloví, udusit se klišé), že to vlastně bude dobré. A každý den je jako nové struhadlo, o které je šance se co nejvíce odedřít.

     Mít o čem mlčet, je město plné ticha.