Strašidelný zámek

                                               STRAŠIDELNÝ  ZÁMEK                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         Hned když jsem ráno vstala někdo zazvonil u dveří a mamka šla otevřít ,potom se vrátila a oznámila nám že to byl pošťák a otevřela zajímavou obálku, nevím co tam bylo ale mamka málem omdlela, že by jsme něco vyhráli? Když se vzpamatovala tak nám řekla: „panebože děti moje zdědila jsem zámek po svém dědečkovi.“ „Co?mami zámek tak to je hustý.“řekl můj povedený brácha Petr.Odpoledne jsem šla k mojí nejlepší kamarádce Veronice.  „Veru mamka zdědila nějaký zámek po svém dědečkovi ,který stojí až na druhém konci republiky a budeme  muset se tam odstěhovat.Sice nechápu proč protože zdědila ještě 1000 000 Kč.Takže by jsme si mohli koupit nový dům ale to ne.“ „Tak se tam měj dobře a budeme si volat jo?a kdy jedete?“ „Příští týden musíme vyřídit ještě všechny ty papíry a tak, jo a pozdravuj Marka až se vrátí od moře je mi moc líto že se naše parta tak trochu rozpadne.“

O týden později jsme předali náš malý domeček i s nábytkem naší tetě a odjeli jsme do nového domu.Po třech hodinách jsme konečně přijeli na místo no to snad ne zámek stál na konci města a byla to jakási stará barabizna.Když taťka  otevřel dveře vešli jsme dovnitř a měla jsem takový divný pocit.Hned první tam byla  předsíň kde byla vysoká skříň ,křeslo,malá skříňka na boty a věšák.Pak jsme vešli do velké místnosti šli jsme nalevo byla tam kuchyň  ,velký jídelní stůl,židle a skřínky s nádobím.Pak jsme se vrátili zpátky a vešli jsme do obýváku tam byly dva gauče,tři křesla, skříňky. Pak tam byla menší koupelna,pracovna, spíš a sklep.Když jsme vešli po schodech na horu  napravo byla koupelna,ložnice,pokoj a  nalevo dva pokoje   pracovna,knihovna,pokoj a dveře,které nešli otevřít mamka řekla že to jsou dveře na půdu ale ty jsou zavřené asi padesát let co tu můj děda nebydlel a klíč zakopal někam na zahradu prý co je na té půdě se nikdo nikdy nesmí dozvědět.Odpoledne jsme jeli do města do obchoďáku a nakoupili nábytek,oblečení,elektroniku a další potřebné věci       .

Pak se stěhovalo,malovalo,uklízelo až bylo deset hodin večer.Potom jsem zavolala novým mobilem Verči. „čau tak jak žiješ?“ „Ahoj no je to nuda bez tebe ty máš nový mobil že?tak povídej jaký je zámek,jaký máš pokoj?“ „ale je to stará barabizna  ale pokoj je super velký vybarvený na oranžovo .“ „Ty se máš no nic já musím končit tak ahoj.“Bylo jedenáct hodin a já jsem pořád nemohla zaspat tak jsem šla do knihovny si půjčit nějakou knihu.Musela jsem si rozsvítit v pokoji,na chodbě a v knihovně protože jsem se bála.Zatím jsem nenašla žádnou zajímavou knihu až  jsem konečně našla nějakou knihu o zvířatech.Vrátila jsem se zpátky do pokoje a pak jsem usnula.Ráno jsem musela pomáhat mamce umýt všechno nádobí.Taťka sekal trávu na zahradě kde jsem ještě nebyla a brácha musel jít nakoupit.Po obědě jsem se šla podívat na tu velkou zahradu za zámkem.Na levé půlce byl ovocný sad,záhonky a na pravé půlce byl ohníček a dřevěné lavičky,malý altánek,rybníček a za vysokým ořechem byl jakýsi malý kostelík otevřela jsem dveře a v tu dobu mi někdo zavolal na mobil ,šla jsem zase ven byl to můj kámoš Marek všechno jsem mu popovídala a nemohl tomu uvěřit.O něco později jeli rodiče do města si najít nějakou práci.Byla jsem s bráchou doma ten pustil na plné pecky rádio,sedl si na gauč a popojídal brambůrky a křupky,nemohla jsem se na něj dívat tak jsem šla do svého pokoje pak jsem se podívala na stůl kde byla kniha,kterou jsem si včera půjčila tak jsem šla do knihovny knihu vrátit.Pořádně jsem si knihovnu prohlédla a sedla jsem si na kožené křeslo prohlédla stůl a chtěla jsem otevřít šuplíky v žádném nic nebylo a pak jsem se snažila otevřít spodní šuplík,ale ten nešel tak jsem ho vypáčila a otevřela .Byla tam jakási stará kožená zaprášená kniha se zámkem,vzala jsem si ji do pokoje.Snažila jsem se otevřít ten zámek asi po půl hodině se mi to povedlo ale zase mi zazvonil ten mobil. „Hallo’“ „No ahoj to jsem já teta jedem zítra pryč na týden tak vyřitˇ rodičům atˇ si přijedou pro tu tvoji ZOO.“

Potom jsem zavolala mamce ta sice moc nesouhlasila ale říkala že se tam teda staví ale že přijedou možná pozdě večer tak se máme chovat slušně.To jsem ráda že budu mít u sebe zase moje zvířátka:7 koček,3 králíky,2 želvy,1 veverku,2 morčata a jednu bílou myš.Pak jsem konečně otevřela tu knihu na první stránce byl nápis- Deník.Pak jsem otočila stránku a tam stálo: dnes to tady musím uklidit je loučení s rokem a přijdou moji kamarádi.Když nastal večer všichni hosté přišli,bylo nás jen osm ale to stačilo ,dělali jsme táborák.Před půlnocí odešel nejmladší účastník Tom na záchod.Za chvíli se na malém kostýlku u mě na zahradě rozbušily zvony,které určily že je právě půlnoc a tak jsme otevřeli šampaňské.Asi po půl hodině jsme si vzpomněli že se Tomáš ještě nevrátil tak jsme šli do zámku zjistit co se stalo nešli otevřít dveře tak jsme museli vybyt sklo,pak jsem se snažil rozsvítit ale to taky nešlo až jsem našel baterky volali jsme ale nikdo se nevozíval vyšli jsme schody a šli jsme do koupelny ale tam Tom taky nebyl prohledali jsme celý dům a pak jsme se šli podívat na půdu a tam byla louže krve,červená svíčka a prázdný starý papír.........

VTU chvíli jsem tu knihu radši zavřela měla jsem strach,všechno bylo nějaké divné.Pak jsem šla dolů a řekla jsem Petrovi že rodiče dojedou pozdě večer byl rád protože si může dělat co chce.Já jsem se šla projít ven ať poznám město,šla jsem dlouho po písečné cestě a pak jsem se dostala do města.Vydala jsem se po pravé straně tam byl obchod s potravinami,cukrárna,čistírna a dětské hřiště pak jsem přešla silnici     ,                  a tam bylo náměstí,železnice a malé obchůdky,pak jsem procházela uličky kde byly domy,zahrady,obchody,autobazar,střední škola atd.Když jsem se vracela domů tak do mě vrazila nějaká holka na kolečkových bruslích. „Ježíš promiň já jsem tě neviděla ty jsi tady nová?“ „Ano jsem tady nová.“ „A kde bydlíš?“ „Za městem v tom malém zámku.“ „Aha jo já jsem Hana a tohle je moje parta,Míša,Vašek a Franta.“ „Ahoj já jsem Lucka.“ „Hele nechceš s námi být v partě?“ „Jo moc ráda stejně tady nikoho neznám víte co pojďte se mnou ,rodiče nejsou doma jenom můj brácha.“A všichni jsme šli na zámek.Když vešli dovnitř tak se rozhlíželi všude dokola.Pak jsme vešli do obýváku  a vypla jsem bráchovi rádio. „Co děláš?A kdo to je?“ „To jsou moji nový kámoši“A pustil si televizi mi jsme šli do mého pokoje a pustila jsem CD. „Máš pěkný pokoj.“řekl Franta.A společně jsme si povídali,dali jsme si čísla…..Po dvou hodinách museli odejít a já jsem tu zas byla sama s mým šíleným bráchou.Pak jsem otevřela zas tu knihu a četla jsem dál:  byl to strašný pohled ale nikde nebylo tělo ráno to tam vyšetřovali policisté ale nic nezjistili.Od té doby přestali zvonit zvony na mém kostele.O měsíc později ve stejný den v stejnou hodinu umřel člověk,o další měsíc později další člověk tak to pokračovalo dalších pět měsíců a tak jsem se rozhodl že budu vyvolávat duchy-Toma.Tome jestli jsi tady dej mi znamení-začalo pršet.a pak se ozval „jsem tu ale už mě nikdy nevolej vysvobodit mě může jen vyvolený“ „Tome a kdo je ten vyvolený?“ „člověk ,který se narodí 1.11.1991 v 1 hodinu   ale ty my můžeš pomoc rozřízni si ruku kápni krev na podlahu kde byla louže mé krve a zakápni to voskem červené svíčky pak rychle utíkej a zamkni půdu a nikdy jsem už nechod´ jinak zemřeš!A papír ,který byl u krve shov do krabice s klíčem a dej tam i tu svíčku tyto věci bude potřebovat vyvolený“ a na zem spadl ještě papír. „co to je?“ „to je návod jak mě vysvobodit ale nečti si ho.“    

  Udělal jsem vše jak mi Tom řekl a krabici s těma věcmi jsem zakopal na zahradu.Od té doby už nikdo každý měsíc neumíral.Já jsem se odstěhoval.A tímhle končím svůj deník pokud teď někdo čte tenhle deník tak vás prosím nepokoušejte se Toma vysvobodit i pokud jste vyvolený jde tady o váš život a můžete i celé tohle město zahubit!.“ A to byl konec ale podívala jsem se ještě jednou na ten datum a dostala jsem strach ,protože já jsem se narodila 1. 11.1991. Vzala jsem mobil a zavolala jsem mamce v kolik hodin jsem se narodila a ta řekla že 1.hodinu ráno.V tu ránu mi přeběhl mráz po zádech.Co když já jsem vyvolená?

Vyšla jsem ven na zahradu a zamířila jsem si to ke kostelíku.Vešla jsem dovnitř, vyšla po schodech a zkusila jsem zatáhnout za provázek a zvony se rozzvonily dostala jsem strach a utekla jsem zpátky domů. „brácho pojďˇ se mnou na zahradu!“ „proč?“ „nemel a pod!“Vzala jsem ho do kostela  atˇ zatáhne za provaz a nic zvon se ani nehl. „Tak já jsem vyvolená!“ „co? Můžu už jít?“ „ale nic jo už můžeš jít.“Už bylo deset večer a rodiče konečně přijeli já jsem si schovala všechny zvířátka.Večer při večeři nám rodiče oznámili že si našli práci mamka jako prodavačka v potravinách a taťka bude pracovat v autoservisu.A nám už našli školy protože příští týden už bohužel končí prázdniny.Večer jsem přemýšlela o tom deníku ,musím najít ten klíč!Další den jsem hledala ,ale nic jsem nenašla.Při večeři nám mamka povídala co se stalo v práci: „Tady jsou ti lidi nějací divní ,nikdo nechtěl jít ke mně a všichni se na mě divně dívali a jedna paní mi řekla že my pošlem na tohle město zkázu a že je to tu zas.Ale nikdo mi nechtěl říct o čem vůbec mluví.“V tu chvíli mi zaskočilo jídlo co když někdo ví že jsem vyvolená? Druhý den jsem zas hledala klíč a odpoledne zamnou přišla Hanka. „Víš Luci mamka mi včera zakázala se s tebou a s tvojí rodinou bavit,prý jste nebezpeční ,ale neboj já se s tebou budu bavit dál.“  „Hanko a proč ti to mamka zakázala vždyť nás nezná ,ale moje mamka říkala už včera že se sní nikdo nebaví.“ „Nevím no tak já se jí zeptám a zítra dojdu i s partou jo?ahoj.“Druhý den přišla celá parta a donesli i staré noviny.

Franta začal číst noviny:Od doby kdy zmizel na zámku jeden člověk ,každý měsíc ve stejný den při úplňku o půlnoci zemře další člověk i malé děti.Přestali zvonit zvony na kostelíku a nikdo je nemůže rozzvonit,kdo se jich jen dotkne,přiblíží se k zámku zemře.“ Franta přestal číst. „No a právě proto mi mamka zakázala se s tebou bavit .Před dvěma dny se zvony rozbušily a tak si všichni myslí že zarmoutíte celé město“Řekla jsem jim že jsem opravdu vyvolená a přečetla jsem jim ten deník,nechtěli tomu sice věřit ,ale je to pravda.O pár dní později jsem šla poprvé do nové školy.Chodím do třídy s mojí partou ale učitelka mě posadila vedle kluka ,který se jmenuje Lukáš.Některé děcka a učitelé se na mě divně dívají a nemluví se mnou.Večer jsem mamce řekla že do té školy chodit nebudu no ,ale protože tu jiná není tak tam musím chodit dál.Už jsem prokopala půl zahrady ,ale pořád nic jsem nenašla.Zítra má být úplněk mám strach o svoji rodinu,naštěstí je sobota tak jsem přemluvila rodiče abychom jeli k tetě.

Když jsme se druhý den vrátili vypadalo vše normálně ale když jsem šla druhý den do školy pozdravila jsem Hanku ,ale ta si mě ani nevšimla.Nikdo z mojí party se semnou nebavil a Míša nebyla ve škole.Zeptala jsem se Lukáše jestli neví co se stalo?A pověděl mi že Míša v sobotu zemřela.Nemohla jsem tomu uvěřit a utekla jsem na záchod,poslala jsem Míšu do hrobu a nikdo se semnou nebaví.Když škola skončila šla jsem za Hankou,Vaškem a Frantou ale ani jeden se semnou nebavil ,Hanka mi řekla že za vše můžu já a příště to asi bude někdo z nich a chce to nahlásit na policii.Vracela ¨jsem se domů a přišel za mnou Lukáš. „Lukáši co tady děláš ?nech mě dnes mi už vynadalo dost lidí.“ „Ne já ti nechci nadávat vím že za to nemůžeš.“ „ale můžu“ A utekla jsem.Celý večer jsem brečela a psala jsem si s Verčou radši jsem ji nic neřekla a chce na víkend dojed já jsem souhlasila.Když byl pátek dojela Verča moc se jí zámek líbil.  Vše jsem ji do detailu povyprávěla a nechtěla tomu věřit.Když byla zase neděle ,Verča odjela a já jsem pokračovala s kopáním na zahradě ,ale opět jsem nic nenašla.Ve škole mě nenáviděli děcka ani učitelé jediný kdo se semnou baví je Lukáš.Po škole šel Lukáš zase za mnou sedli jsme si na lavku a všechno jsem mu řekla ,nabídl mi že půjde k nám a pomůže mi hledat.Celé odpoledne jsme kopali zahradu ale nic jsme nenašli.Večer nám mamka oznámila že je těhotná.Já s bráchou jsme teda nadšení nebyli,ale mamka s taťkou byli šťastní.Druhý den ve škole jsme se s Lukášem domluvili že půjdeme odpoledne zase k nám.

„Ach jo Lukáši kopali jsme skoro všude ale nikde nic a to jsem se včera dozvěděla že budu mít dalšího sourozence ,fakt moc dík že mi tak věříš.“

„Nedělej si z toho takou hlavu to bude zase dobrý uvidíš.“

Když Lukáš odcházel dal mi pusu nevím co to mělo znamenat.Večer jsem nemohla spát myslela jsem na tu pusu a mám strach protože zítra je úplněk.Ve škole mě všichni učitelé zkoušeli a dali mi vždy pětku i když jsem to trochu uměla.Odpoledne jsme s Lukášem zase kopali a pozval mě na zítřek do cukrárny.

Když jsem přišla do školy všichni se na mě divně dívali a proklínali mě zeptala jsem se Lukáše co se zase děje a on mi odpověděl že Vašek je mrtvý. „ach ne už dalšího člověka mám na svědomí, musím najít tu krabici s těma věcmi.“

Odpoledne šel Lukáš k nám. „Luci nebreč mi to najdeme.“ „Už je pozdě kdybych nezazvonila na ty zvony tak by se semnou všichni bavili a Míša s Vaškem by tu byli.Bojím se kdo to bude za měsíc?Hanka nebo Franta?nebo ty?já nechci aby kvůli mně umírali lidé ,kteří si to vůbec nezaslouží.“ „půjdeme do té cukrárny?“  „ne radši ne“ „Luci já ti pomáhám proto že si skvělá holka a moc tě miluji.“ „co?Lukáši ty si ze mě děláš srandu.“ „ne nedělám myslím to vážně a chceš semnou chodit?“ „no já nevím to jsem nečekala zítra ti to řeknu jo?“ „dobře tak ahoj.“  A dal mi pusu.. Druhý den jsem Lukášovi oznámila že sním budu chodit.

O měsíc později kdy se znova blížil úplněk jsem měla zase strach a přála jsem si ať to není Lukáš.Asi ve tři hodiny ráno mě taťka probudil že jede s mamkou do nemocnice. „taťi ale proč?“ „mamce je moc zle zůstaňte tady.“  „a jak dlouho její zle?“ „začalo to o půlnoci.“Podívala jsem se na Petra a rozbrečela jsem se co když další je moje mamka?ne já oni nechci přijít.Nemohla jsem sedět na křesle jako můj brácha zavolala jsem taťkovi co se děje a oznámil mi že mamka bude v pořádku ale přišla o dítě.Byla jsem ráda že mamka bude v pořádku ale přišla jsem o sestru nebo bratra ,za vše můžu já.!

Když jsem šla do školy vše jsem řekla Lukášovi. „to je mi líto hele co když ta krabice je u kostelíka?“ „no to je možný odpoledne se tam podíváme jo?“ „ano miláčku.“

Odpoledne jsme začali kopat u kostelíku,ale nic jsme nenašli.Až Lukáš odešel šla jsem na chvíli pokračovat a najednou jsem v zemi viděla dřevenou krabici,vytáhla jsem ji a vzala jsem si ji do pokoje snad je to ona.Večer jsem tu krabici otevřela a venku začalo pršet.V krabici byla červená svíčka,prázdný starý papír,další papír a klíč.Na tom druhém papíře bylo napsáno:pokud jsi vyvolený tak čekej až budeš mít narozeniny a o půlnoci mě vyvolej ale buď doma sám pokud bude někdo s tebou tak zemře a na půdu do té doby nechoď nebo zemřeš i ty a tím celý svět.

Dostala jsem strach narozeniny mám až za dva měsíce to znamená že zemřou další dva lidé.

Byla sobota a já jsem zavolala Lukášovi ať ke mně přijde. „ahoj děje se něco že jsem měl přijít?“ „ano našla jsem tu krabici s těmi věcmi.“ „a ty věci tam byli?“ „ano pojď ukážu ti je.“ Ukázala jsem mu ty věci a přečetl si ten papír.  „myslíš že mám čekat dva měsíce já bych tam šla dnes.“ „ne radši počkej.“

O měsíc později jsem se dozvěděla že zemřela moje kamarádka Verča.Ještě jeden člověk kvůli mně zemře bojím se kdo to bude.Už abych měla narozeniny ale musím vymyslet kam pošlu tak pozdě večer rodiče asi k tetě ale jestli nepojedou tak se zblázním.Připadala jsem si hrozně, celé město nás nesnáší.Ráno jsem se od rodičů dozvěděla že celá rodina na moje narozeniny pojedem k moři. „mami já nepojedu jeťte sami.“ „ale dcerko proč vždyť jsi chtěla jet vždy k moři a máme už koupené letenky.“ „tak vemte tetu mně se nechce.“ „no jak myslíš rozhodni jak chceš ty.“ „nepojedu a kdy odlétáte?“ „jeden 2 dny před tvými narozeninami no ale oslavíme je potom jo?“ „ano.“

Hned jsem tuhle úžasnou zprávu oznámila Lukášovi.Teď mi nic nebude vadit k tomu ,abych mohla uskutečnit svůj plán.Za pár dnů ale zemře další člověk naštěstí poslední..Bojím se kdo to bude snad ne rodiče nebo brácha a doufám že to nebude ani Lukáš jediný člověk ,který to ví a věří mi.Večer brácha zjistil že se na náměstí koná jakási porada tak jsem se hned oblíkla a šla jsem na náměstí cestou jsem se stavila pro Lukáše,aby šel se mnou.Na náměstí bylo lidí dost schovali jsme se za keře ,aby nás nikdo neviděl.Starosta vešel na podium a začal mluvit :vážení občané dost dobře víte  proč jsem svolal tuhle poradu už to nemůžeme dál přehlížet máme v našem městě lidi,které tu nechceme.Nevíme sice,který s rodiny je vyvolený a kdo na naše město zaslal zase tolik smutku.Ale měli,bychom je všechny zavřít at´ už máme klid.“  „jdu tam.“ „ne Luci počkej.“ Ale Lukáše jsem neposlechla a šla jsem. „Tak moment abyste věděli tak já jsem ta vyvolená a za vše můžu já a nechci,aby jste odsuzovali moji rodinu a zavřít nás taky nemůžete je to prokletí a příští měsíc to už vše skončí.Za měsíc už budete mít klid a budete se zase smát.“ „ale holčičko to ti máme věřit?to neskončí a když jo tak za pár let je to tu zas.“ „ne vy se mýlíte opravdu dejte my ještě měsíc čas a skončí to navždy.“

A radši jsem odešla. „ach jo Luky nikdo my nevěří.“ „ale no tak já ti přece věřím a vím že ty to dokážeš.mám tě moc rád.“

Ráno jsem šla do školy a všichni se na mě dívali jak ,kdybych byla ten nejhorší člověk na světě.Když jsem přišla ke stánku s novinami,bylo v novinách ,které tady vychází každý den na titulní straně článek o mě a taky tam byla moje fotka.Ze v steku  jsem všechny ty noviny vzala a roztrhala jsem je.Prodavačka mi nadávala a tím mě ještě víc nesnášela.

 Ve škole to bylo ještě horší.Odpoledne jsem šla k Lukášovi.Představil mě svým rodičům a vůbec jim to nevadilo. „tvoji rodiče jsou super.“ „jo to jsou vše jsem jim řekl ale jim to nevadí ví že ty za to nemůžeš.“

Večer jsem ležela v posteli a bála jsem se co se zítra dozvím,kdo zemřel zase moji vinou naštěstí že to bude člověk poslední.Když se blížila půlnoc začal venku silný vítr.Ráno jsem šla do školy ,vše vypadalo normálně ani na škole nevysel černý prapor.Když jsem vešla do třídy byli tam všichni kromně Lukáše,ale všichni se chovali normálně asi je Lukášovi špatně proto nedošel.Po škole jsem zašla za Lukášem. „dobrý den chci se zeptat proč nedošel Lukáš do školy?“ „vypadni už tě nechci nikdy vidět Lukáš nemohl jít do školy.“ „ale proč?“ „za vše můžeš ty neměl se s tebou bavit.“ „ale proč ne a co se vám stalo včera jste byli úplně v pohodě a teď mi nadáváte.“ „ano protože kvůli tobě můj syn zemřel.“ „co?nee. to nemůže být pravda.“ „ale ano je a běž už nebo tě  zabiji!“  Ne já tomu nemůžu uvěřit a proč se všichni ve škole tvářili jako by se nic nestalo to jen kvůli tomu že se semnou bavil?Tohoto jsem se nejvíc bála že to bude právě Lukáš ale proč vždyť on byl hodný a opravdu mě miloval a já jeho taky. Když jsem došla domů všichni se mě ptali proč brečím ale já jsem neměla náladu se s někým bavit a tak jsem se zavřela ve svém pokoji a brečela.Teď nemá ani cenu,abych tohle město vysvobodila oni si to nezaslouží a když tu není Lukáš ztratilo to pro mě cenu.Večer za mnou přišla mamka. „holčičko copak se stalo proč jsi brečela?“ „ach jo mami Lukáš je mrtvý.“ „ježíš to je mi moc líto.“ „ano ale nejhorší je že za to můžu já za vše můžu já.“ „ale no tak ty za to nemůžeš.“ „ale můžu.“ „uklidni se a spi to ti pomůže zítra nepůjdeš do školy jo?“ „dobře.“   Nevím proč jsem to mamce neřekla asi by mi nevěřila. Ráno jsem se probudila celá zpocená zdálo se mi o Lukášovi jak mě přesvědčuje že to mám za měsíc udělat.Asi jo Lukáš by měl z toho radost jeho sice už nezachráním,ale ostatní ano a snad mě pak nebudou tolik nenávidět.

O měsíc později když se blížily moje narozeniny dva dny před mými narozeniny odjeli rodiče k moři a já zůstala sama doma.Dům byl tak opuštěný takový velký a neměla jsem nikoho s kým bych si mohla popovídat Lukáš tu není a nikdo jiný mi už nevěří.Za dva dny to snad už vše skončí.Večer jsem se šla projít.Všichni lidé se na mě dívali hrozným pohledem a proklínali mě.Když jsem šla kolem Lukášova domu hned se mi vybavili všechny vzpomínky.Zažili jsme spolu toho tolik.Život umí být pěkně krutý hlavně k některým lidem někdo si žije jako v peřince má všechno, je slavný má peníze,ale nemá srdce a myslí jen na sebe a poprat se životem se neumí ,když to tak vezmu tak chudáci se mají lépe ví co je opravdový život že ten není o penězích ani o tom jestli jste slavní a máte hodně věcí a umíte deset cizích jazyků,ale nejdůležitější je že máme jeden druhého a věříme v lásku.O tom je život jednou umřete a vše vám bude na nic za peníze ani za drahé věci se vám ten člověk nikdy nevrátí.Proto nechápu lidi jak můžou myslet jen na sebe a na to že mají spousta peněz a nechápu rodiče že nás nutí tak k té škole stejně se tam něco naučíme ,ale za rok to zapomeneme  a známky nejsou vše lidi by si povolání měli vybrat podle toho co je baví a jde jim to a bude nám to na nic a vše si vezmeme do hrobu…..  Proto hned jak jsem se vrátila na zámek jsem vzala krabice a dala jsem do nich všechny plyšáky,panenky,

Bráchova autíčka,oblečení,knihy,cd,DVD,zabalila jsem tam i rádio,televizi,

Video ,DVD přehrávač…Když nastalo ráno dala jsem ty krabice na káru a vzala jsem si ještě peníze s pokladničky což bylo deset tisíc korun.A všechny ty věci jsem dovezla až na druhý konec města do ústavu pro postižené děti .

Ošetřovatelky my byli strašně vděčné vůbec netušili kdo jsem.Chvíli jsem si s těma  dětmi hrála byli fajn a já si připadala jako malá holka.Nevím proč tolik lidí tyhle děti odsuzuje hned na první pohled jsou skvělé a někdy myslí líp než normální lidi.Možná jsou trochu jiní než my,ale jsou tu taky a měli bychom si jich všímat a vnímat je stejně jako ostatní.Vždyť každému se může narodit takové dítě jenže to si lidi často neuvědomují.Vždyť tak se mohli narodit i oni a určitě by jim nebylo příjemný,kdyby se jim někdo smál.Jedna ošetřovatelka se mě zeptala proč to dělám?No proto že já ty věci nepotřebuji a těmhle dětem ty hračky udělaly radost a budou si s něma hrát víc než já.Z ústavu jsem odcházela po dlouhé době šťastná že jsem někomu udělala radost nikdo mně za nic neodsuzoval.Je to super když si člověk  uvědomí že může někomu pomoct.Je to skvělý pocit.Člověk by neměl myslet jen na sebe.

Trochu se bojím zítřka nastane den D.Buď Toma vysvobodím a bude už klid nebo to bude pokračovat do nekonečna.Tohle všechno je snad jen zlý sen nemyslela jsem si že když se přestěhujeme  se my život tak změní.Během vteřiny se může všechno stát.Nikdo nemůže vědět co se stane za minutu.Druhý den jsem byla strašně nervózní.Nevím co se stane v noci.Vytáhla jsem si všechny věci,které budu potřebovat.

Červenou svíčku,starý prázdný papír,sirky,klíč a nůž.Nevím na co ty věci budu potřebovat,hlavní je,abych se mi podařilo vyvolat Toma.Odpoledne jsem šla na zahradu se projít musím se na to psychicky připravit.Šla jsem do kostelíka a v rožku jsem našla staré noviny.Vzala jsem si je do domu a byl tam článek že se ztratil Tomáš a byla tam jeho fotka,no byl docela pěkný.

Bylo deset hodin dívala jsem se na televizi,ale přemýšlela jsem co se stane za pár hodin.Stane se mi něco mám napsat dopis?nevím.

Snad vše dopadne dobře a já a všichni budem moct žít šťastný a spokojený život.Za půl hodiny je půlnoc vzala jsem si návod a pečlivě jsem si ho přečetla.Je to hrozný proč to muselo potkat zrovna mně?

Blížila se půlnoc.Šla jsem do svého pokoje,sedla jsem si na postel radši jsem všude zhasla  když začaly zvonit zvony začala jsem vyvolávat.

Tome jestli jsi tu dej my znamení.A začala velká vichřice a začalo pršet,měla jsem strach.A najednou se mi ozval nějaký hlas.Jsi vyvolená tak vem  všechny věci a jdi na půdu.Vzala jsem všechny ty věci a dala jsem klíč do zámku,otočila a dveře se otevřely.Bylo tam světlo všude hořely svíčky.Šla jsem po dřevěných schodech na horu,schody praskaly a všude byli pavučiny a plno prachu.Když jsem vešla do velké místnosti byl tam kruh ze svíček  a zase se mi ozval ten hlas. „Jdi do kruhu a sedni si u louže zaschlé krve.“Udělala jsem vše co mi řekl a pokračoval dál. „Na ten starý papír napiš své jméno udělej plus a pod to napiš jméno Tomáš,pak dej ten papír na tu krev.až to uděláš tak se řízni do ruky a krev ,která ti vyteče nakap na papír a to vše pokapej voskem červené svíčky a dej to do kruhu.“

Strašně se mi třepala ruka ,nemohla jsem se říznou strašně to bolelo,ale nakonec se mi to podařilo.Vše jsem udělala pak mě začala strašně bolet hlava,začala  hrozná bouřka a najednou jsem omdlela.

Ráno jsem se probudila v posteli. „pane bože že by to byl jen sen?.

Venku je krásně ptáci si zpívají,sluníčko svítí vše vypadá jako by se nic nestalo.Ale pak jsem se podívala na svou ruku a měla jsem tam říznutí,

Pak jsem šla na půdu a dveře šly otevřít vešla jsem nahoru a tam nic nebylo.Ani na zemi nebyla louže krve.Byla jsem zmatená.

Když se vrátili rodiče nic nepoznali jen brácha mi vynadal kde má své autíčka.O pár dnů později když byl úplněk,dozvěděla jsem se že nikdo neumřel.Deník,v kterém to bylo všechno zapsané jsem vzala a spálila.

Lidé byli šťastní že už se nemusí bát každého úplňku a nebudou umírat zdravé děti.Dokonce se na náměstí svolala schůze na,kterou pozvolali i mně.Všichni se mi omlouvali za to že mi nevěřili,ale někteří byli smutní protože kvůli mně přišli o své děti.Když na druhý den přišli rodiče s práce tak se divili že je všichni lidé zdravili a chovali se k nim pěkně. „ti lidi jsou tady divní napřed se s tebou nebaví a teď když jsme se vrátili z dovolené se k nám zase chovají pěkně.“ „no jo mami to víš za tu dobu se toho tolik přihodilo.“ „ano a co že jsi teď tolik oblíbená že mi na ulici pár lidí řeklo že mám skvělou dceru.co jsi udělala?“ „ vysvobodila jsem je a tím celé město to kvůli mně se s náma nikdo nebavil.“ „o čem to mluvíš já tě nechápu.“ „byla jsem vyvolená a dveře na půdu jdou zase otevřít.“ „no to si děláš srandu kde jsi vzala klíč a víš že je prokleté nebo co.“ „už ne.“ A všechno jsem mámě povyprávěla,a nemohla tomu uvěřit.

Všechno se změnilo vše bylo super.Lidi nás měli rádi,ve škole to bylo taky dobrý,a hlavně žádný nevinný člověk neumíral každý měsíc.

Samozřejmě že někdo vždy zemřel,ale to byl starý nebo nemocný člověk a zemřel přirozenou cestou ne žádným prokletím.Našla jsem si nové kamarády a mamka nám zase oznámila že je těhotná a snad se to už narodí a nic se tomu nestane.Jednou přišel taťka celý šťastný s práce a řekl nám že ho povýšili a přišel k nim do práce nějaký nový mladý kluk.

Když jsem šla ze školy musela jsem se zastavit u taťky v práci a když jsem se tak rozhlížela vrazila jsem do nějakého kluka řekl mi promiň a odešel,nevím koho ale někoho mi připomínal. Večer jsem se pak taťky na něco zeptala. „taťi jak že se jmenuje ten nový?“ „Tomáš proč?“ „ale jen tak.“ Hned jsem se šla podívat do těch starých novin.No jo vždyť to je ten Tomáš,kterého jsem zachránila,ale jak tože žije a je pořád stejný?

To je tolik otázek na ,které neznám odpověď.Při večeři se nás taťka zeptal jestli by nám nevadilo,kdyby u nás pár týdnů bydlel Tomáš že prý mu opravují ubytovnu a nemá kam jít.Já jsem s tím souhlasila a mamku jsme na konec přemluvili.

Když se k nám už přestěhoval jednou večer když šli rodiče pryč jsem si s Tomem promluvila. „tys ses sem přestěhoval?“ „ano 1.11.“ „a nebydlels tu už dřív?“ „ne nebydlel.“ „kolik ti je? „dvacetdva.“ „ a neměls bráchu.?“

„ne neměl a ani nemám.“

Všechno bylo divné vypadal stejně jako on a je mu dvacetdva .Přestěhoval se sem zrovna v ten den to je moc náhod najednou.Časem jsem začala Toma poznávat a je to moc hodný a milí kluk.Asi jsem se do něj zamilovala.Začala jsem si psát deník,ale bohužel ho našel můj bratr a nahlas přečet že miluji Toma a on to uslyšel.Po pár dnech se mi Tomáš přiznal že se do mě taky asi zamiloval,ale prý jestli mi nevadí že je o sedm let starší.ne tak to mi vůbec nevadí sedm let není žádný věk.

O půl roku později jsem měla malou sestru,spoustu kamarádů a hlavně kluka,kterého jsem milovala a i on mě.Byla jsem doopravdy šťastná.

Dokonce jsem se stala tak trochu šéfovou ústavu pro postižené děti.Tom a rodiče mi pomáhali.Snažila jsem se pomoct všem komu jsem mohla.

S podporou starosty jsme postavili dům pro všechny,kde si můžou děti hrát a snaží se jeden druhému pomoct.Děti s ulic měli náhradní rodiče,

Bezdomovci měli kde bydlet a všichni lidi byli šťastní tak jako já.

Město,které bylo smutné,šedé,kde bylo tolik rozpadajících domů a kde bydleli lidé na ulici už neekzistuje.

Nevím jestli to bylo všechno náhoda,ale asi se to mělo stát.To musel být osud.Přišla jsem sice o Lukáše a spoustu kamarádů ,ale přišli noví a teď je tady Tomáš.Co se má stát stane se a nikdo s tím nic neudělá.Tak to je.Někdo umře ale zase se někdo narodí.Tak to jde pořád dokola.

Mrtvého člověka vám nikdo nevrátí a nikdo ho nenahradí,ale někdo to prázdné místo zaujme místo něho a my se budeme zase smát.Musíme se naučit vyrovnávat s těžkými překážky v životě.Jde to ale je zapotřebí nevzdávat se a dělat proto vše co člověk může.Já jsem to taky chtěla vzdát když Lukáš zemřel ale nevzdala jsem se a podařilo se mi to.Zato jsem dostala krásnou odměnu Tomáše.Ale na Lukáše nikdy nezapomenu,vždy bude v mém srdci.

O pár let později žiji šťastný a krásný život s Tomem, máme první dítě,bydlíme v krásném domečku vedle zámku.A na to co se stalo vzpomínám s úsměvem.Když se podívám z okna vidím spokojené město.Z města smutku a neštěstí je teď město lásky a štěstí.Lidé se mají rádi a pomáhají si tak jak by to mělo být.