Kouzlo šlehu

původně to nebylo psaný proto, aby se to někomu líbilo, takže jestli se to někomu nelíbí, je mi to jedno

Zírala jsem na tu sněhobílou linku, na tu lajnu, která na mě čekala na umatlaném proskleném stole v backstage jednoho nejmenovaného klubu v jednom nejmenovaném městě. V prstech jsem svírala ruličku z jednodolarovky, která mi byla zapůjčena, aby efekt šlehu byl co nejlepší.

„Tak honem,“ pobízel mě dotyčný, který seděl vedle mě.

Nadechla jsem se a trošku se sklonila k té skleněné desce. Měřila jsem si délku toho bílého proužku a nějak mi pořád nedocházelo, co že se to chystám udělat. Zavřela bych oči, ale to bych pak neviděla na to, co dělám. Znovu jsem se zhluboka nadechla a na levou nosní dírku si přiložila ukazováček a prostředníček. Na to jsem si k druhé nosní dírce, kterou jsem teď dýchala, přiložila ruličku z bankovky. Byla jsem nucená si ji trošku zastrčit do nosu a ani jsem nestihla myslet na to, kolik lidí už tenhle papírový koneček mělo v nose.

Znovu nádech a výdech, a potom už jsem cítila, jak vdechuju tu bílou věc, která najednou mizela z desky stolu. Najednou jsem si přišla, že je to ta nejsamozřejmější věc na světě, šlehat koks.

„Tak vidíš, že to jde,“ ozvalo se pro změnu z druhé strany a já zaklonila hlavu a konečně zavřela oči. Do ruličky smotanou bankovku jsem podala vpravo sedící osobě a snažila se rozpoznat nějaký pocity, který by měl ten zatracenej bílej prášek vyvolat.

„Co by to vlastně mělo dělat?“ zeptala jsem se. A není na tuhle otázku trošku pozdě?!

„To je individuální,“ odpovídal mi ten, co si ode mě vzal zpátky bankovku a já za zavřenými víčky docela živě viděla, jak krčil rameny.

„Já jen, že…“ vůbec nic necítím, chtěla jsem dodat, ale v tom se mi stáhlo srdce a já trošku hekla. Na to se mi ale tělem rozlil příjemný, jakýsi utěšující pocit a já se zasmála.

„Směje se, je to dobrý,“ adresoval komusi ten co seděl vedle mě z levé strany.

Žužlala jsem si spodní ret a další hovor jsem slyšela jakoby z dálky, na rtech stále ten přiblblý výraz, který mi tam ten bílý prášek dokázal vykouzlit, oči stále zavřené. Najednou jsem se začala z ničeho nic smát a zároveň jsem cítila, jak mě někdo bere kolem ramen.

„Vy jste ji normálně sjeli,“ slyšela jsem už jasněji.

„Nepruď,“ ozvalo se a já se znovu rozesmála.

„Není vám to blbý?“ rýpal dál kdosi.

„Nech je, já chtěla,“ dokázala jsem se ozvat, ale můj hlas mi přišel zcela cizí, přesto se mi líbil, zněl tak nějak sebevědomě.

Vnímala jsem ticho, a pohledy, které se na mě určitě upíraly, mi tekly po těle jak vodopád. Rozmýšlela jsem se jen chvíli a potom oči otevřela. Paleta barev, ač rozmazaných, která se mi před očima rozprostřela mě na pár chvil umlčela. Zamrkala jsem a když ty duhový barvy nezmizely, usoudila jsem, že je dnes krásný den. Vzhledem k tomu, že ještě před pár okamžiky byl tam někde za oknem deštivý večer.

„Jo, vypadá, že se jí to líbí,“ usoudil kdosi a potom bylo slyšet dlouhé potáhnutí, lépe řečeno šlehnutí, a na to spokojené vydechnutí.

„A ty to taky přeháníš,“ káral zase kdosi.

„Já mám nějakou výdrž, jsem zvyklej, nemá to na mě takovej účinek, jako tady na slečnu,“ smál se ten kdosi a já se rozhihňala spolu s ním.

Když moje duhová paleta, kterou jsem se, kromě hihňání, zaobírala, začala nabývat pevnějších obrysů, rychle jsem oči zase zavřela. Přesto jsem si přišla malátně, tak nějak povzneseně a na druhou stranu strašně utahaně, měla jsem dojem, že bych mohla lítat, kdybych chtěla, ale přitom bych si asi nabila nos. Nos, ve kterém to ještě příjemně šimralo. Jsem sjetá! Došlo mi v zápětí, ale mozek mi začal nějak bystřit, což se mi vůbec, ale vůbec nelíbilo.

 

 

Bylo mi příjemné teplo, jen mě trošku bolelo za krkem a pálilo mě v nose. Trošku jsem poptáhla, ale nenašla jsem sílu, abych zvedla ruku a nos si protřela. Oči se mi nechtělo otevírat už vůbec.

„Tak jak ti je?“ slyšela jsem nad sebou. Ten hlas jsem poznávala a navzdory mému stavu mi přeběhl mráz po zádech.

„Jak když vypadnu ze ždímačky,“ odvětila jsem a pořád mi nějak nedocházelo, že to je JEHO náruč, ve které ležím.

ON se zasmál a snad mě pohladil po vlasech, bylo to tak rychlý, že jsem to nestihla pořádně zaregistrovat.

„Ba ne, kecám, docela to jde,“ změnila jsem svou výpověď, oči stále zavřené, strach, že tohle všechno se mi jen zdá. Jenže pálení v nose bylo tak reálný, až mi začínalo lízt na nervy.

„Taky tě tak pálí v nose?“ zeptala jsem se zcela vážně a ON se zase zasmál.

„Jo, občas,“ připustil.

„Jakto?“ zajímalo mě.

„Nevím, budeš se muset zeptat někoho povolanějšího,“ odvětil po dost dlouhý odmlce.

„Je to otřes,“ protáhla jsem a snažila se najít na svým ksichtě nos, abych si ho konečně mohla podrbat.

„Časem to přejde, neboj,“ snažil se mě snad utěšit, ale já mu na to v tu chvíli kašlala.

„Časem… Děláš, jak kdyby se to mělo někdy opakovat,“ dovolila jsem si odseknout, ač jsem si vůbec neuvědomila riziko svýho konání. Ještě se takhle po něm párkrát zkurveně oženu a on mě vyhodí z toho svýho náručí někam na podlahu.

„A ne snad? Nebo už si nedáš?“ smál se mi zase. ON je snad ještě sjetej nebo co?!

„To nezáleží na mě,“ protáhla jsem a ve snaze, abych na tý podlaze neskončila, ač to na ni zatím nevypadalo, jsem se k němu víc přitiskla.

„To máš pravdu, záleží to na mě,“ zašeptal mi do ucha a podlaha se fakt asi konat neměla, protože mě na to ucho políbil. Teda pokud to byl polibek a ne třeba náhodný ukápnutí slin, ale nic mi po uchu neteklo, takže to fakt asi byly jeho sladký rudý rty, který se mi otřely o sluchový orgán.

„Šlehání má jednu velkou výhodu,“ začala jsem filozofovat, bez ohledu na to, že ty moje kecy HO vůec nemusely zajímat.

„Šlehala jednou a už tomu rozumí,“ smál se mi. Fakt to asi bude pravda, že v tom ještě jede.

„Jasný,“ prohodila jsem přemoudřele a možná se zase přiblížila podlaze. „Ale ne, uznej, že po pár šlehnutí nemáš kocovinu, na rozdíl od pár panáků, dejme tomu, dvanáctiletý skotský,“ vyložila jsem mu plody svého pozorování.

„A kdys pila dvanáctiletou skotskou?“ zeptal se a tentokrát se nezasmál. Má to bejt výsměch? Ale tak proč ne, ON si ho může zcela dovolit.

„No, nikdy,“ přiznala jsem a snažila se necejtit jako ta největší socka.

„Tak vidíš,“ odvětil, jako by na tom snad záleželo. Jako by to vyvracelo moje tvrzení, ale ať si, bylo mi relativně dobře a nechtěla jsem se hádat.

Mlčeli jsme a si nějak nemohla dát dohromady souvislosti. Vůbec nevím, kde jsem se tu vzala, co tu u NĚJ vlastně dělám, jak se to stalo, že tu vedle NĚJ ležím a dovolím si bejt drzá. A na druhou stranu jsem nějak vůbec neměla potřebu to řešit. I když možná někdy to budu chtít vědět.

„Spíš s ním?“ vypadlo ze mě ani nevím jak. Netuším, jak mi to přišlo na mysl. Jak rychle jsem se dostala od svýho těla k tělu těch dvou.

Mlčel, podlaha zase byla potenciálně blíž než byla, ale ON patrně přemýšlel o něčem jiném. Čekala jsem a uvažovala, že se radši zvednu a půjdu pryč, ale k poloze jeho rukou a noho na mém těle, to zase nevypadalo tak jednoduše.

„…proč lhát.“

„Můžeš mi to zopakovat?“ požádala jsem ho trošku nesměle, protože mě úvahy o JEHO těle zaujaly natolik, že jsem HO přestala sluchově vnímat.

„Říkám, že spím, můžeš mi to věřit a taky nemusíš, ale proč lhát.“

Chvíli jsem mlčky o JEHO slovech uvažovala.

„To je jako bys mi řek, že s ním spíš, ale v podstatě s ním nespíš, jen říkáš, že s ním spíš,“ vysypala jsem ze sebe, ale vím, že bych nebyla schopná tu větu zopakovat.

„Je na tobě čemu věříš,“ odvětil a mě přišlo, že se o tom nechce dál bavit. Ale mě to nedalo, rozhodla jsem se, že vypátrám pravdu. Zahraju si na dobrodruha a risknu podlahu jen proto, abych si jednou a provždy udělala jasno.

„Dobře, řekněme, že věřím tomu, že spolu spíte… Co na to kluci?“ zajímalo mě dál.

„Ale mě je jedno, jestli mi věříš,“ prohodil až přehnaně rychle.

Zamračila jsem se, dotklo se mě to.

„Teda v tomhle myslím, jako víš, prostě jsem rád, když mi lidi věří, když…“

„To je jedno,“ umlčela jsem ho. Po ránu to na mě byly moc složitý myšlenkový pochody a mě po pár slovech unikal smysl. Jednoduchý, jednoznačný věty, to bylo to, co jsem potřebovala. „Takže ještě jednou, spíš s ním? Víš, potřebuju si to nějak urovnat, protože v tom mám bordel. To, co předvádíte na stage není jednoznačnej důkaz, že spolu spíte a mě to zajímá… z čistě čistého zájmu,“ blekotala jsem, aby se snad neurazil, že MU strkám nos do soukromí. Nos, kterej ještě pořád trošku pálil, ale už to bylo lepší.

„Čistě čistého zájmu,“ zasmál se a potom mi zase slintl na ucho.

„Nezamlouvej to,“ dovolila jsem si zase a potom čekala co bude.

„Opakuju, že spolu spíme,“ vysvětloval trpělivě a patrně si myslel, že mi to stačí. A asi mi to stačit bude muset, protože nemůžu říct: fajn, tak pojď, jdeme za ním a VY mi to předvedete. I když, jak o tom tak uvažuju, by to byla zajímavá podívaná. A nejen zajímavá.

Mlčela jsem, víc jsem se to neodvážila komentovat. Zkoušela jsem si JE představit spolu, jako už tolikrát a tentokrát to ale nabývalo zcela jasný realistický rozměry.

„Tak co potom děláš se mnou?“ vypadlo ze mě. Sakra, já dělám, jak když spolu rok chodíme. Trapná, ne, aby si toho vážila, ono do toho ještě šťourá jak bosou nohou do vosího hnízda. Mlčet, ležet a užívat si JEHO blízkost a ne do toho blbě rejt, kruci. Ale copak to jde?

Zasmál se. Tiše a opravdu to znělo pobaveně. Co si o tom mám sakra myslet.

„Já vím, že my dva spolu nespíme,“ dodávala jsem honem, abych to zachránila, ale pozdě bycha honiti. „Teda aspoň nevím o tom, že bysme spolu spali,“ dodal kdosi mými ústy a já bych si v tu chvíli nejradši dala facku. „Sorry, dej mi facku,“ řekla jsem si o ni a ON se jen a jen tiše smál. Jak se u toho tvářil jsem neviděla a ani po tom netoužila. Zavřený oči jsou docela dobrá věc. I když jsem v tu chvíli musela bejt rudá jak rajče.

Místo facky mi jeho prsty sjely po tváři.

„Ženský nebiju,“ zašeptal a JEHO dech se mi otřel o nos. Hele, už to ani moc nepálilo, spíš jen tak lechtalo, ale to se dalo přežít.

A jeho jo? Napadlo mě, ale v tuhle chvíli bych se spíš měla zajímat o sebe než o ten, dá se říct, homosexuální vztah. Ale ON zase nemůže bejt homosexuál, když se mu válím v posteli. Ale na druhou stranu, proč ne? Vždyť tu jen tak ležíme, neděláme nic, co spolu dělají ONI dva.

„A s tím spaním…“ začal zase a já zpozorněla. „S tím naším spaním,“ upřesnil, pán je puntičkář, ale ono možná lepší, bůh ví, o jakým jiným spaní by mohl mluvit. „S tím si nedělej starosti,“ dodal a já z toho jako měla bejt moudrá?

„Jak chceš, ale jestli jsme spolu spali, tak mi to radši řekni, jo? Abych měla co vyprávět vnoučatům,“ požádala jsem HO. „A nebo radši ne, já žádný děti nechci a když nebudou děti, nebudou vnoučata. A to by mi pak bylo líto, že to není komu vyprávět,“ ukončila jsem svou úvahu o rodičovství.

 

 

Rozehraná lajna na stole se mi zdála nezvykle krátká, rulička z bankovky nějaká moc použitá a stůl moc čistej.

„Není toho nějak málo?“ otočila jsem se na toho, který seděl vpravo ode mě.

„Je, já za to nemůžu, víc není,“ trhl rameny, patrně nebyl dobře naložený, navíc měl šlehat až po mě, takže byl určitě víc netrpělivý než vypadal.

Ten, co seděl vlevo ode mě se jen zasmál. Jo, ten už svou dávku dostal, ten se má. Tak honem na věc, na chvíli do ráje.

A zase ta obehraná písnička, dvěma prsty ucpat jednu z nosních dírek - pro dnešek třeba tu pravou. Ke druhé bankovku a pořádný nádech spojený se šmejděním bankovkové ruličky po stole.

A pak jen hihňání, které se mi ozývalo u ucha. Bylo to moje ucho, i když spí s ním. Měla bych být ráda. A někde kousek od nás, za tím duhovým oparem, který mě dělil od všeho, jen od NĚJ ne, se ozvalo potáhnutí a slastné zavzdychání. Všichni mohou být spokojeni.

 

 

 

---