Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNevyčítej hledem vyhýbavým...
18. 03. 2009
0
1
466
Autor
Zdeněk
Nevýčítej hledem vyhýbavým,
se slovy jež nelze ovinout!
Kolem hlasu,pronikavě známým
pouze dálka zná své prominout.
Nevýbirej city podle růže,
květy v sněhu nikdy nespatříš.
jich občasné vůně za to může,
že do mého srdce nepatříš..
Tekou roky chvilek,potok,řeka,
ztrácejí se v moři bezedném.
lásky prchlivost se stáří leká,
na břeh spol si nikdy nesednem.
Nesedneme spolu nikdy tváří,
obrácenou žízní v touze lok.
Náhlá zima rety oheň svlaží,
do propasti sněží vloček tok.
Do začátku jara sněhy kradou
píseň,která v květech růže zní.
K čemu trny ostré jsou,když padnou,
s těmi v létě jež o chladu sní.
Neumírej zimou nevyspanou,
stíny mohou tiše závidět.
Kde ty,tam i já,nás dva zahrabou
do šedin listí zvyklých práchlivět.
Tekou roky chvilek,potok,řeka,
ztrácejí se v moři beze slov.
Pod kořeny růže,hlína měkká,
vítá prašno kostí našich kov.
A až jednou sníh se v růži ztratí
a rozhoří stín svůj krytý tep,
vyčítavý pohled tvůj mi vrátí
vůni hlasu,její sladký lep
se slovy jež nelze ovinout!
Kolem hlasu,pronikavě známým
pouze dálka zná své prominout.
Nevýbirej city podle růže,
květy v sněhu nikdy nespatříš.
jich občasné vůně za to může,
že do mého srdce nepatříš..
Tekou roky chvilek,potok,řeka,
ztrácejí se v moři bezedném.
lásky prchlivost se stáří leká,
na břeh spol si nikdy nesednem.
Nesedneme spolu nikdy tváří,
obrácenou žízní v touze lok.
Náhlá zima rety oheň svlaží,
do propasti sněží vloček tok.
Do začátku jara sněhy kradou
píseň,která v květech růže zní.
K čemu trny ostré jsou,když padnou,
s těmi v létě jež o chladu sní.
Neumírej zimou nevyspanou,
stíny mohou tiše závidět.
Kde ty,tam i já,nás dva zahrabou
do šedin listí zvyklých práchlivět.
Tekou roky chvilek,potok,řeka,
ztrácejí se v moři beze slov.
Pod kořeny růže,hlína měkká,
vítá prašno kostí našich kov.
A až jednou sníh se v růži ztratí
a rozhoří stín svůj krytý tep,
vyčítavý pohled tvůj mi vrátí
vůni hlasu,její sladký lep