malomocný buldozer

chceš ještě další verše s malým ponorem

které k Tobě vysílám kiberprostorem?

mám být klidný jako moře po bouři?

a z borovic se vůně cukru vykouří

z růží popel spirálovitě vytéká

obzor se v nový kabát obléká

a já počítám letokruhy na nebi,

snad mi to čekání na smrt zvelebí

plodím jak polelány v červenci

plodím jak sto let mrtví mravenci

kolik stromů chtělo zvrátit listopad?

 teď v březnu se zatím nemáme čeho bát

 sám jsem jako strom zapomenut na poli

 a lynčování větrem mě už dávno nebolí

 žiju jako tůňka kdesi v pralese

kam nás příště požár matek zanese?

stále se opakující smyčka mého žití

 jako do kaluže zasadit černé  kvítí

klidně se přátel s pánem nebo s paní

 divizna se před večer sklání

 klidně se přátel s paní nebo s pánem,

dej život růží a pomiluj se s tulipánem

kdykoliv můžeme spolu vésti dialog,

pít víno a z  plic vykašlávat smog

 směješ se jak dvojtečka a závorka

 jak tučňákem ulovená ponorka

je to legrace občas smát se Ti

a pozorovat přitom naše virtuální napětí

poezie je jak cukr na dlani

i jazyk se po ní mlsně ohání

poezie je jak štětec v rukou umělce

poezie láme křídla mrtvé křepelce

 poezie je jako pláč havrana

jenž trpí od večera do rána

lidé jsou jak ptáci a Ty jsi možná vlaštovka

 venku šumí vítr jako čerstvá sodovka

snad taky někdy zpíváš jako slavík nad ránem

snad taky někdy voníš cizokrajným závanem