Vlak

    Monotónní zvuk kolejí ho ukolébával ke spánku. Chvílemi se podíval ven z okna na ubíhající cestu. Za sklem se rychle míhaly domky, telegrafní dráty, houf lidí na nástupištích…

   Vlak sebou trhl. Trochu se probral z dřímoty, promnul si oči. Musel skrčit nohy. Do jeho kupé vešla dívka. Prodrala se s velkým kufrem přes chodbičku a sedla si naproti němu. Pak se uvědomila, že by její zavazadlo mohlo překážet a tak vstala a s námahou uchopila kufr. Zkoušela ho dostat nahoru…

  Rychle se zvedl a pomohl jí ho vyzdvihnout. Otočila se k němu a usmála se. Zarazil se a zmateně si sedl naproti ní. Sklopila pod jeho pohledem oči.

  Byla tak něžným způsobem krásná…Nepřestával se na ni dívat. Uvědomil si, že potkal dívku svých snů. Takhle vypadal jeho idol dívky, kterou už dávno přestal hledat, protože si myslel, že patří jen a jen do jeho fantazie.

  Měla velké, hluboké oči v jemné tváři, působila skoro dětským dojmem. Snad i proto, že v její tváři nebylo ani stopy po nějakém líčidle, připadala mu jako ze snu. Dlouhé, hladké černé vlasy jí stékaly po zádech. Dívala se klidně z okna. Malé, bílé ruce volně položené v klíně, na tmavé sukni. Bílá halenka zdůrazňovala její prostý a křehký dojem. Uvědomoval si s údivem, že ji našel… Přišla tak náhle tam, kde by ji vůbec nečekal…Ne, teď už ji nesmí pustit. Má šanci. Musí nějak začít. Oslovit ji. Slyšet její hlas…

  Zpotily se mu ruce…

  „Slečno, dobrý den, cestujete daleko?“

Slyšel se, jak koktá. Opravdu ho už nic lepšího nemohlo napadnout…Trapná otázka. Ale jak má začít?

Otočila k němu hlavu. Chvíli jako by váhala a zavrtěla hlavou. Polkl naprázdno…

  „To já jen kvůli tomu kufru…Jste taková drobounká…“

Proboha, co to tu plácá za nesmysly? Co na to řekne? Dívala se na něho se zájmem, ale neodpověděla.

  „Víte, že bych vám dělal rád třeba nosiče? Přijala byste mě do vašich služeb?“

Pokrčila s úsměvem rameny. Bál se, aby to nezkazil…

  „Jenže na vás už asi někdo čeká na nádraží a já tady takhle hloupě…viďte?“

  Sklopila oči a zavrtěla hlavou. Nastalo ticho.

  „Promiňte, slečno, asi vás obtěžuju…“

  Vzhlédla k němu s plachým úsměvem a pomalu zavrtěla hlavou. Proč nic neříká? Stydí se?

  „To jsem rád, že vás neotravuju, já někdy…Chtěl jsem…vám jenom říct, jak…jste krásná…“

  V očích se jí něco mihlo, ale stále ho jen pozorně sledovala, jako by zkoumala, jestli si nedělá legraci…Rozpačitě rozhodil rukama:

  „Já vím, asi mi nevěříte a myslíte si, že tohle říkám každé, ale přísahám vám, že tohle říkám poprvé a dal bych nevím co za to, kdyby…kdyby…“

  Vzdychl a odvážil se jí podívat do očí.

  „Zlobíte se na mě?“

  Zavrtěla hlavou.

  „A…věříte mi?“

Pomalu kývla a sklouzla pohledem na sukni. Snad nic nezkazil…

  „Já, víte, neumím si to vysvětlit, ale vy…asi jsem dneska potkal…“

Zmlkl. Nevěděl, jak jí to má vlastně říci, aby ji nepoplašil, aby si nemyslela…Snažil se něco vycítit. Díval se na ni a nemohl najít správná slova. Seděla naproti němu, střídavě se dívala na něho a na své ruce, které byly tak dětsky malé a štíhlé, stejně jako ona sama… Náhle se podívala na své zápěstí, na hodinky. Skoro polekaně na něho vzhlédla. Všiml si toho nepatrného záchvěvu v její tváři. Snad už nechce vystupovat? Projel jím osten strachu. Musí se jí zeptat na…

  „Vy už budete vystupovat?“

Kývla a omluvně se usmála. Musí rychle něco udělat…Ale co má dělat? Vzít ji za ruku? Dotknout se jí? Říci ji o svých snech? O tom, že ona…

Zvedla se a vlak sebou škubl. Natáhla se ke kufru a začala ho stahovat dolů. Přiskočil, aby ji pomohl a nebyl schopen cokoliv říci…Na okamžik se k němu otočila, dívala se na něho a on si všiml smutku v jejích očích. Čekal, že mu něco řekne, ale ta chvíle pominula a ona se jen usmála a kývla hlavou. Pak už jen sledoval, jak mizí v chodbičce vlaku. Náhle osaměl…Pohled mu sklouzl na místo, kde před okamžikem ještě seděla…Kabelka! Byla tam její malá kabelka, zapomněla ji tady….  Rychle ji uchopil a otevřel okno…Vtom ji zahlédl. Nějaká starší paní jí políbila do vlasů. Vyklonil se co nejvíc z okna

  „Haló, slečno, haló! Nechala jste si tady kabelku!“.

Několik lidí se otočilo a žena s dívkou si ho také všimly. Dívka udělala krok k němu, ale starší žena ji zadržela a rozběhla se k němu. Srazil se sní u schůdků a ona mu udýchaně děkovala.

  „ Opravdu moc děkuju, jste moc hodný…“

Zarazil ji – „Prosím vás, nemáte za co, vy jste její matka?“

Žena se udiveně podívala a kývla – „Ano, proč?“

  „Víte, já…ta dívka…já…ani nevím kdo to je, nevím, proč mi neřekla ani slovo, nechtěl jsem jí ničím urazit, víte…nevím, jak se jmenuje…kdo to je, proč mi neřekla…“ Všiml si jak žena posmutněla a sklonila hlavu. Pokývala hlavou a pomalu scházela ze schůdků. Otočila se k němu:

  „Ona vám nemohla nic říct, víte?...je totiž němá…“

Lidé do něho vráželi, ale on se nemohl pohnout. Zůstal stát, ještě když už se vlak rozjel, v prázdné chodbičce.