Hadovo vyznání slunci

Jsi jako slunce
jež vysoko nad námi září
a já hádě jsem
jemuž se dík tvým paprskům daří.

Jsi plná jasu a z krásy zhnětena
když ve dne objímáš mne ve své náruči vřelé
má mysl tebou cele je zmatena.

Když ztrácíš se, zacházíš, mě opouštíš
to přichází noc černá.
A s ní mráz jako ozvěna.

Pak častokrát zdá se mi,
ač znám tě tak málo,
že neznáš žití zde - na zemi.

Svítíš i když tě něco rmoutí
vidíš celý celičký svět na svojí pouti
a shlížíš naň z výšek nadpozemských.

Máš radost aby svět mohl žít
jsi zázračný lék všech
přec chtěl bych kousek tebe uloupit
a v srdci svém mu věčný chrám vystavět.

Ale jsi tak vzdálená a jsi tak vznešená
studený dech starých stromů
co vlny luk mladistvých čeří šeptá k tomu:
Není, není ti souzena.

---