Krátký čas a dlouhá chvíle

Musím vydržet. Ještě čeká.

Ohlédl jsem se. Dívka za mnou pořád běžela.

Nejspíše čeká na ni – nesmí mne předběhnout.

Moje plíce – Prometheova muka - neustále explodují a dorůstájí .

Už jen kousek. Malý.

Brzy bude dobře.

Počkal.

V autobuse je mrtvo – je zde rozprostřeno pět cestujících a, samozřejmě, řidič, asi pětadvacetiletý muž, nevrle si mne prohlížející. Těžko říci, zda proto, že na mne musel čekat nebo proto, že nejsem o mnoho starší, než on a stále využívám studentské jízdné, tak či onak, můj poníženě-udýchaný výraz jej snad obměkčil.

Hned na prvním místě vlevo sedí žena, nahnutá, celá se třese, aby se mohla ponořit opět do rozhovoru s řidičem - pravděpodobně synem, měli jisté společné rysy, stejné hnědé vlasy, podobný orlí nos.

Tři sedadla za nimi se nachází očividně opět rodina, dvě ženy, starší a mladší, kolem čtyřiceti a dvaceti. Mlčky a slepě hledí před sebe, jen dcera na chvíli zvedne oči k mé tváři, hnědé, vcelku hezké oči.

Ob sedadlo dál sedí starší pán, ruce zapírá o sedadlo před sebou, v ošuntělém béžovém kabátu, zarostlý a tichý, bez reakce na můj průchod.

A až téměř na konci, na stejné straně jako ostatní, okupuje prostor poslední cestující, typický venkovský hromotluk, široký jak dlouhý, vlasy na ježka a prázdný výraz.

Více si nestihnu všimnout, sedadlo až úplně vzdadu v rohu se mi stane Herkulem a zabije orla.

Sotva co zaplatí i dívka, dobíhající se mnou, naskočí motor a i lidé jako by ožili: matka řidiče vyskočila a naklonila se nad syna a začala zase doplňovat svůj deficit v mluvení, dcera se svou rodičkou se také, zřejmě opět, pustily do hovoru.

Má spoluběžkyně mezitím rychle míří na sedadlo, než sebou autobus klasicky trhne při rozjezdu, blíží se ke mně a usměje. Naklonil jsem hlavu na stranu - a také se usměji.

Zdá se to jako dlouhá chvíle, dostatečná k tomu, aby člověk stihl vyčíst touhy a strasti z obličeje člověka za volantem kamionu, jenž se k nám řítí – má zavřené oči a vypadá klidně, ani na chvíli jeho tvář nezkřiví vráska či poplašený výraz, přesto ne dost dlouhá na to, aby se dívka stihla otočit. Náraz ji hodí nazpět, ženu u řidiče proti ní, člověk v nakládním autě poděšeně vytřeští oči a strhne volant zpět k svému pruhu.

Zdá se, že v tutéž chvíli se stanou dvě věci: autobus se nadzvedne a odskočí kus z kopce, rozkýve se, ale kupodivu nepřevrátí, a ozve se několik křupnutí, sedm – pět vazů a dvě ruce, o něž se bláhově a silně zapřel starší muž. A možná více, ostatně v tu chvíli již zde není nikdo, kdo by je počítal. Nic necítím, ztratím vědomí sotva se má hlava setká se sedadlem přede mnou, mnohem dříve, než mi zpětný ráz zlomí vaz.

Pod stropem zmateně blikají zářivky, poprskávájí, jinak je ticho. Nic se nehýbe, svět zapulzoval a praskl, ještě sedící cestující hledí slepě před sebe s pokleslou čelistí. Dovnitř vtrhne vítr, závěs, který odděloval řidiče, vlhce zapleská jako plachtovina a začne z něj odtékat - odpadávat viskosní, tmavá hmota za pleskavých zvuků. Dívce s matkou se roztančí vlasy v epileptickém světle, stíny se rozeběhnou do stran a vzhůru, poskakují po sedadle a vyjí s meluzínou. Pak vítr ustane, lepkavé zvuky opět nahradí lepkavé ticho a stíny zemřou.

Vstanu. Po podlaze ke mně putuje krev z uzlíčku žen uprostřed autobusu a hromotluk na mne opět zírá svým prázdným pohledem, když kolem něj procházím, z bezzubých úst mu výtékají narudlé sliny, překročím dvojci řezáků na podlaze a trochu s odporem se podívám na červenou, štíhlou svalovinu na sedadle před ním.

Přijdu ke dveřím, naposled se rozhlédnu, na místa, kde tuším starého pána a dívku s matkou, ležících nejspíše v nejnemožnějších pozicích na podlaze, na hromádku neštěstí uprostřed a bezzubou smrt.

Zářivky naposled modře probliknou a nadobro zhasnou.

Stál jsem venku, hleděl na vrak autobusu, a nemohl se usmát – cítil jsem se unaveně, provinile a těžce dýchal.

Ohlédl jsem se na dívku, jež běžela za mnou.

Klesla na kolena a zvracela.