Den

Svítá a slunce pomalu vyplouvá nad obzor,

Svou krásou zalévá celý kraj,

Tak jako vždy započíná nový krásný den – zatím jako nepopsaný čistý list papíru, jež navečer uzavírá starou nikdy nekončící knihu.

Plátky růží poletující vzduchem.

Žene je lehký teplý vánek

Jsou rudé jako rty ženy a lehoučké jako to nejjemnější pírko.

V dali září slunce,

Jehož zlato se rozlévá do všech stran a zahání stíny temnoty plížící se v černých zákoutích světa i mysli.

Hřeje na těle i na tváři a do srdce vlévá cit.

Rudý soumrak těžce ulehá v dáli.

A svět před sebou zalévá krví.

Všechno živé se ukládá ke spánku a hledá si svůj úkryt.

Zemí prostupuje klid, mír a únava.

Oči se mhouří, víčka těžce dopadají a řasy o sebe naposled v tomto dni tichoučce zašustí.

Život utonul v soumraku a zdánlivě zemřel.

Vše tiše prostoupí bílá nejčistší měsíční záře hladíc ruce i tváře.

Vznáší se nad mraky, pomalu zlehka je trhá a prostupuje jejich děrami jako to nejkrásnější zjevení.

Den skončil a již nikdy se nebude ve své jedinečnosti opakovat…