Vrána

Dívka žila, krásná, mladá, sebe měla nejvíc ráda,

chutnajíc jak čokoláda, vzbudila vášeň mnohých.

Chodili pět jí ódy zvědi, že později vše vypovědí,

dočkali se odpovědí, odmítnutí strohých.

„Po duši tvé pohladí tě, když se dotkneš, poraní tě,

ty však její vůni cítě, toužíš po ní víc a více.“

Říkali si o ní muži, přirovnávajíc ji k řůži,

jak všem mužným srdce souží, její zlaté líce.

Ač tak krásná, ač tak mladá, stín osamělosti zmáhá,

proto láska muže vlahá, chyběla jí každým dnem.

Jednou chlapec s krásným tělem, okouzlil ji v gestu smělém,

byla v deliriu skvělém, pohlcená klamným snem.

Jak ale pro mnohé krásky, končívají letní lásky,

když se strhnou všechny masky, čeká je jen pláč a žal.

„Proč jen,“ ptá se zas a znova, „tajemná moc Erótova,

zří vidění bludná, snová a zahalí tě ve lživý šál?“

Od té doby, navždy smutně, zahalena v černé kutně,

nechtějíc být zřena svůdně, seděla v domě ponurém.

Časy plynou, krása mizí, kdo tě nezná těm jsi cízí.

Zanechajíc šťastných vizí, čekala v čase strnulém.

Dům její stál nad údolím, hrůzný strážce nad okolím,

stínil jen okolním polím, a hřbitovu opodál.

Okenice zabedňené, i pozemky opuštěné,

černé zdi pradávno zděné, věstily temný duše kal.

Hrozili se lidé sídla, když občas v okně svíce svitla,

a černá vrána z okna vzlítla, do temné noci zakrákala.

Poletujíc v nočním vánku, když vše dřímalo v klidném spánku,

navštěvovala svou studánku, kde stará vrba stála.

Strom stařičký zažil ty časy, kdy děvče těšilo se krásy,

a česalo si hebké vlasy, u studánky křišťálové.

Sedělo tiše v říze bíle, a těšilo se z každé chvíle,

kdy milovalo pošetile, díky své lásce osudové.

Již dávno byly pryč ty doby, za vesnicí temné hroby,

vykopány z dávné zloby, pozřely dívky současníky.

Vrána u vrby dohloubala, křídly černými zamávala,

a najednou již přelétala, nad chmurnými to památníky.

Kde bylo světlo nejmdlejší, byl hrob její nejmilejší,

však uvnitř člověk proradnější, a krutější než ďábel sám.

V zemi věčně spí to tělo, by víc na světlo nemuselo,

a navždy už jen v hlíně tlelo, uvrženo v smrti chrám.

Vánek vzdychal ve větvích, byl už mráz a padal sníh,

okolím zněl chladný smích, kol jen vrána, černá noc.

Na náhrobku z kamene, sedíc sama prkenně,

nelpíc více na jméně, prosí tiše o pomoc,

kolem nic jen chmurná noc.

---