Milosrdenství

Jak voda zurčí po kameni,

jak vítr vzdychá ve větvích,

jak oheň touží po plameni,

já toužím jenom s tebou být.

Však milovat tvou duši čistou,

by bylo jako zradit zem,

když trpíš a smrt je ti jistou,

rozum ti velí: „zapomeň“.

Jak do očí mám pohledět ti?

Jak promluvit mám na tebe?

I přesto, že mě láska šlechtí,

nejsou to schody do nebe.

Ač prachbídná a divá děva,

ač děvče, co se nestydí,

mě u srdce hřát bude něha,

když oko mé tě uvidí.

V oku jiskra, ladný pohyb,

způsoby, co mnohým schází,

o lásce mé není pochyb,

jsi jak srnec krásný v mlází.

jsi jak rozbřesk, ranní slunce,

jak červánek na obloze,

zvuk něžný na zlaté strunce...

Já sebevrah na ochoze.

Zírám dolů, z velké výšky,

přemýšlím dál o životě,

přečetla jsem mnohé knížky,

již nechci číst o samotě.

Nemohu však ubližovat,

ani trýznit nevinné.

Srdce své chci navždy schovat,

dnes již mě smrt nemine.

Ovine mé chladné tělo,

obejme mou mrtvou hruď,

za života láskou pělo,

teď již, kmotro smrt, mě suď.

Nikdy nepřiznám svou lásku,

zasloužíš si štěstí své,

nech si svou jedinou krásku,

hvězda má již svítí mdle.

„Co je to láska?“do noci hřmím.

„Jen milosrdenství“,sobě odpovím.

---