Svět podle bolesti hlavy

Svět podle bolesti hlavy

Člověk sedí na dně a kouká se ven – nahoru. Sedí na jakémsi kopečku. Není moc velký, ale přece tam je. Je to vyvýšené místo, tak akorát, aby byl v suchu. Kouká se na ten otvor nad sebou. Má kruhový průřez. Stěny v těsné blízkosti onoho otvoru jsou hladké, bez jediného záchytného bodu. Člověk není schopen se těchto stěn jakkoli přidržet. Sedící má kolem sebe tlustou, sice průsvitnou, ale velice tlustou vrstvu skla. Nemůže ji rozbít. Nemůže ji prohlédnout jasněji, než led na zamrzlém rybníku. Sedící je tam, kde chce. Je tam, kam se dostal sám. Je tam, odkud se dostane jen těžko. Je tam, odkud se dostat možná i nechce. Je tam, tam ve vězení, uvězněn v láhvi páchnoucí po lihu.

Začíná mít tik. Zvedá se a chodí dokolečka podél stěn láhve. Znovu a znovu a znovu prochází stejným bodem – začátkem, ale i koncem jeho „kroužku“. Chodí sem a tam. Cuká mu v koutku. Cuká mu v prstech. Ne, už ne. Nyní to jsou jehly, co mu bodají do prstů. Tisíce a tisíce jehel dlouhých jako rytířské dřevce se mu zarývají pod nehty a pokračují dále do žil a svalů, měkkých tkání až k srdci a mozku. Nedá se to vydržet. Chce se dostat do další láhve. Chce se dostat k dalšímu zdroji jeho chtíče. Jeho chtíč není po pohledné ženě, dívce, či snad lolitce. To by snad bylo omluvitelné. Ne. Jeho chtíč je po lihu, po páchnoucí tekutině, která mu proudí žilami, kterou vyměnil za vodu, která nyní tvoří jeho osobnost, která ho dostala tam, kde je. V deliriu. V láhvi.

Zkouší podplavat skleněné stěny, protože si ve svém zoufalství neuvědomuje, že to není možné. Neuvědomuje si, že jsou stěny svařeny k sobě, a že není v jeho moci se telepaticky za pomoci tekutého živlu dostat ven.  Zkouší se prohrabat a prokousat skrze stěny. Jeho snaha je tak velká, že by se mu urvaly nehty z lůžek a zuby z okostice, kdyby se na té skleněné stěně měl za co zachytit nebo do čeho zakousnout.

Je vyčerpán. Upadá do stavu strnulosti. Je zoufalý. Neuspěl. Jeho každodenní boj je zase u konce. Zítra začíná nanovo. Zase dostane ten tik v oku a pak to hrozné nutkání dostat se k dalšímu lihu. Kvůli lihu by i zabíjel. Vlastně již zabil.

Kouká se na svůj odraz v páchnoucí tekutině. Je rozmazaný a nepravidelný, ale jde v něm rozeznat oči a nos. Nos napůl uhnilý a plesnivý. Oči bez barvy neschopné vyronit jedinou slzu. Ne že by mu chyběly slzné kanálky, ale slzy se tvoří z vody, a tu nepozřel týdny, měsíce, možná i roky. Čas v láhvi se špatně počítá. Vidí svou postavu vychrtlého zvířete. Ano, už se nepovažuje ani za člověka. Myslí si, že je nějaký tvor odsouzený k vězení v lihovém hrobu. Podívá se ještě pečlivěji a uvědomí si, že takhle nevypadal, že to dřív byl normální lidský tvor, že uměl malovat, že uměl žalovat, že uměl, uměl milovat.

Dostavuje se špatné svědomí a pocit zvrácenosti. Vše chce napravit. Přemýšlí jak. Napadá ho, že by se mohl nasytit, že tím ze sebe dostane všechno špatné. Myslí si, že se tím jeho obsah vyčistí jako třeba při dialýze. Dialýza – odkud to slovo znal. To nevěděl. Nepamatoval si ani, kdy ho slyšel naposledy. Hledá něco k snědku. V okolí není nic, jediná bobulka, jediný brouček, nic co by mohl sníst, teda kromě něj samého. Uchopuje tedy pevně kůži na svých hýždích a trhá ji. Není to těžké. Je zchátralá jako zbytek jeho těla, takže mu to nezpůsobuje větší fyzickou námahu. O bolesti ani nezauvažuje. Emoce již žádné nemá. Vkládá si kus vlastního těla do úst. Snaží se je rozkousat. Nejde to. Čelistní svaly má natolik atrofované. Několik let je nemusel použít. Vždy si vystačil jen s lihem, málem vpravovaném intravenózně, určitě by tomu tak bylo, kdyby k tomu měl prostředky.

Je zoufalý, zase to nedokáže. Zase se nedokáže vzchopit.  Zase si neví rady. Je pro něj jednodušší si lehnout na vyleštěný ostrůvek uprostřed láhve a v křeči přečkat na nové paprsky světla.

Je ráno. Potřebuje na záchod. Otáčí se ke slunci zády, aby se nemusel stydět, a močí. Přichází tik. Bodání jehel pod nehty a dokonce řev. Pronikavý ryk až ze samotné paty jeho zuboženého těla. Nemůže to vydržet. Musí se napít. Je mu jedno, že se právě do toho hnusu vymočil.

Postupně se mu ztrácejí jeho zásoby. Je neschopen sehnat další. Usilovně přemýšlí o tom, jak se dostal z té minulé láhve, vzdálené pět metrů na východ, do této.  Prosí samotného Boha Lihu, aby mu pomohl. Nabízí mu za to vlastní život. Nabízí mu za to životy svých dětí. Tedy pokud je má, sám si to nepamatuje. Bůh neodpovídá. Zásoby už nejsou. Je nucen poslední zbytky vylizovat ze spáry sváru na samotinkém dně láhve.

Ozývá se rána. Obrovská ohlušující rána. Láhev se začíná chvět. Je slyšet pronikavé ječení. Jako by řvalo tisíce sirén. Na láhvi se objevuje prasklinka. Přesně tam, kde sháněl poslední záchranu. Postupně se rozšiřuje až po hrdlo láhve. Větví se jako strom a vytváří na skle neuvěřitelnou malbu světla.  Člověku to něco připomíná, ale není schopen rozpoznat co. Láhev je již popraskaná tak, že vypadá jak ledová tříšť. Jekot ustává. Nastává naprosté ticho. Oslepující záblesk a láhev se rozsypává na stovky a stovky malinkatých ostrých střípků.

Na místě láhve nyní stojí hromada připomínající skleněnou drť. Někde pod ní, tou drtí, je náš Člověk. S vypětím všech sil se dostává ven. Odhrnul poslední střep, co mu bránil k dosažení nové láhve. Utíká k ní, nedbaje na své pořezané údy. Skáče, kope, kouše, hrabe, ale nemůže se do ní dostat. Ohlíží se a vidí, jak se dostal do těch minulých na východě. Ze střepů udělal násep, po kterém se tam vyšplhal.

Začíná ho tedy stavět. Jako mraveneček, hnán obrovskou silou biče lihu a ukrutnou bolestí způsobenou částečnou abstinencí, přenáší jednotlivé kousky skla, aby z nich o pár metů dál postavil rampu.

Už je skoro hotov. Už jen pár hodin práce a bude mít svůj vytoužený, vydřený líh. Přichází konkurent. Je to také Člověk stejně zubožený jako on. Stejně ztracený jako on. Stejně čehokoli schopen jako on. Začíná se sápat po jeho rampě. Je odhodlán zabrat Našinci jeho vydřené místo v láhvi plné lihu. Ne, to mu nemůže Našinec dovolit.

Bere do ruky nejbližší střep a překvapivou rychlostí se dopajdá k Vetřelci. Napřahuje se a třemi mocnými ranami Vetřelce usazuje a shazuje zpět na zem.  Našinec se jde podívat, jestli je skutečně Vetřelec usmrcen. Není. Znovu se napřahuje a bije ho střepem do obličeje. Bije ho tak dlouho, dokud si není jist, že je mrtev – dokud nemá z hlavy placku.

Neuvědomuje si, co právě spáchal. Je mu to naprosto jedno. Vidí jen líh. Šplhá k hrdlu láhve. Zasazuje poslední kousek rampy na své místo a chytá se okraje hrdla. Poslední nádech před skokem a hop. Jako bezvládná mrtvola padá a zabořuje se do tekutiny. Pije, pije a pije. Nyní je odsouzen na několik týdnů, měsíců či let nepřetržitě držet hlavu tak, aby se neutopil a přežil.

On – Člověk nežije. Přežívá.