Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLavička v parku
06. 04. 2009
1
1
739
Autor
Betttty
Začalo jaro, úplně stejně jako každý rok. Zbytky sněhu, dnes už jen velké kapky vody, pomalu stékaly po větvích a teplá žhavá skvrna tam nahoře hřála a já věděl, že to všemi očekávané jaro je tu. Stál jsem zde přece už nějaký ten pátek a oproti těm malým, nezkušeným tam dole jsem byl plně přesvědčen, že vánice a kruté mrazy přijdou až zas za dlouhý rok.
„Teď už jen teplo – konečně“ zašeptal ten vedle a já sotva znatelně přikývl na souhlas. Měl pravdu, zima byla dlouhá a krutá. Studený a prudký vítr mi zlámal nejednu větev, teď je ovšem čas probudit se k životu. Pomalu jsem si začal protahovat ztuhlé tělo. Jemně jsem protřepal každou větvičku a opatrně začal sát teplo do všech částí zmrzlého těla. Bylo to příjemné. Jako bych se znovu narodil. Každý rok mi to bylo příjemnější. Důkaz toho, že žiji. Že ještě nenadešel můj čas. Příroda je krutá a nevybírá si, obzvláště v zimě. Jen ten kdo je silný, má právo na život. I tentokrát jsem prošel touto obtížnou zkouškou. Opět to teplo, to něco, co každému z nás říká, že může dál dělat to, pro co byl určen. A já jsem za to vděčný.
Čas pomalu plynul. Jaro mě obarvilo do zelena a já cítil, jak jsem šťastný. Ale ne na dlouho, asi jen do léta. Začalo období dešťů. Pršelo dlouho a vytrvale. Ze začátku příjemný červencový deštík se proměnil ve vytrvalý a nepříjemný déšť. Nedaleká řeka začala mohutnět. Se strachem jsme ji pozorovali. Déšť neustával. Hladina se zvedala. Bál jsem se. Ten den jsem se poprvé bál, bál tak nějak doopravdy. A měl jsem čeho. Řeka se vylila ze svých břehů a začala zaplavovat vše okolo. Cítil jsem nepříjemný chlad u kořenů. Bylo mi zima, přál jsem si slunce. Ale jak jsem říkal, příroda je krutá. Dlouho jsem stál ve studené, blátem zanesené vodě a toužil po čemkoliv jiném. Po čase začala voda opadat, ale já cítil, že s ní odchází i moje síla. Zeslábl jsem. Kdybych byl mladší, snad by bylo lépe. Vysílený jsem čekal, co přijde. Ale snad to zvládnu. Určitě, věřím tomu! Věřil jsem, ale nejspíše málo. Bylo mi čím dál hůř. Ale ne jen mně. Ty okolo taky voda hodně vyčerpala sebrala jim mnoho sil. Po pár dnech se časně ráno lesem rozezněly zvuky. Ti dvounozí chodili kolem a koukali na nás. Zastavili se přede mnou. Jeden přední tlapou ukázal na mě. „Co, co to je? Ale já ještě nechci, chci bojovat a dál růst tam nahoru, dál chci nechat vítr pohrávat si s mými větvemi. Já ještě nechci pryč. Líbí se mi tu. Je to můj domov.“ Zoufale jsem přemýšlel, co bude dál. „Jsem starý, ale vydržím, nechte mě tu ještě jeden rok.“ Moje prosby se rozléhaly okolo. Všichni jsem věděli, že nás to čeká. Tupá rána u kořenů mě zbavila poslední naděje. Dlouho jsem vzdoroval. Šum padajícího kmene a listů zadrhávajících se o větve šťastlivců, kteří ještě aspoň chvíli budou šťastně a spokojeně stát. A rána dopadu, kterého jsem se tak bál. Velké ozubené něco v předních tlapách legračně oblečeného dvounohého zvířete bez milosti oddělovalo části mého těla. Přiběhly další dvounohé stvoření a neohrabaně se mnou pohazovali na divné „cosi“ na čtyřech kolech. Teď jsem se bál ještě víc. „Kam mě to vezou. Můj domov je tady.“ Cítil jsem beznaděj. Věděl jsem, že je konec a už nikdy to nebude takové jako dříve. „Vždyť mé kořeny jsou tam a tělo je po kouskách tu, co si počnu?“ Můj myšlenkový proces přerušilo zastavení a následovné surové vysypání na tvrdou betonovou zem. Další zvířata mě popadla a odnesla někam. Bylo tam spousta takových, jako jsem byl já. Bázlivě jsem se rozhlédl po okolí. Vystrašení jsme byli všichni. „Hej! Co s námi bude?“ Ozvalo se z druhého konce místnosti. „Prý snad nás vrátí zpět.“ Odvětil kdosi jiný. „Tomu nevěřím.“ Rozpoutala se žhavá debata. „Prý z nás budou lavičky a budeme tam, odkud nás přivezli.“ Začal jsem uvažovat „že by nová naděje?“ Filozofování ovšem netrvalo dlouho. Něco mě uchopilo – nějaká chapadla. Zatmělo se mi před očima. Drrr vrrr drrr dž íííí Dopadl jsem na hromadu. Celý holý. Bez kůry, ořezaný. A vůbec, vypadal jsem hrozně. A další chapadla. „Co to na mě patlají?!“ A zase hop někam. Tentokrát natřený na hnědo mě jezdící pás dovezl na hromadu stejně vypadajících. Pak ještě hřebíček sem a taky tam a pak transport zpět do lesa.
A to je tak vše. „Ale lavičko, povídej dál.“ Zaškemrá malé děvčátko a jemně přejede prsty po hnědé lavičce na kraji lesa, na kterou před chvílí usedlo. „Milé dítě, nemám už co. To je můj životní příběh. V lese jsem se narodil a snad už i zůstanu.“