Divoké prase Karel a jeho vášeň pro chipsy

Pomalu se smrákalo, celý les si protahoval klouby, rovnal záda a chystal se ke svému nočnímu životu.
Karel vykviknul, napůl ještě ze sna a napůl už probouzeje se. Po chvíli rozmarného pochrochtávání a funění velice pomalu otevřel jedno hnědé očko a zatápal pohledem po okolí.
Vše se zdálo být stejné, jako před usnutím. Pod vedlejším akátem pořád ještě spal zajíc. Celý byl úhledně stočený do klubka, pouze jednomu neposednému uchu byl asi pelíšek malý a tak odbojně trčelo ven, mezi dva hebké polštáře mechu. Lesní mravenci si ze zajícova ucha udělali můstek mezi těmi zelenými bochánky a vždycky, když přebíhali sem nebo tam, zalykali se smíchy, jak je jemné chloupky šimrali na břichách.
Karel se protáhl a, s jedním okem stále ještě zavřeným, opřel štětinatá záda o kmen vysoké jedle. Kroutil se, vrtěl a natřásal a pokaždé, když se mu podařilo tu potvoru blechu aspoň trošičku přiskřípnout, tak zavzdychal blahem. Kdo ovšem nevzdychal – či přinejmenším rozhodně ne blahem – to byla jedle. Držela se, chudák, vší silou kořeny v zemi, ale nevypadalo to, že by jí to bylo co platné. V největším zoufalství chňapla se kořenů sousedního smrku a ten z toho byl tak šokovaný, že jen škytl a zalapal po dechu:
„Kolegyně, přítelkyně drahá, proboha vás prosím, co to děláte?“
„… neudržím… vyvrátím se… hrozná síla…“ sípala přerývavě jedle a velikou námahou třeštila oči tak, až se smrk ulekl, že se jej snad chystá hypnotizovat či co…
„Ale já vás přece nemohu držet, mám dost potíží, abych udržel v zemi sám sebe, moje milá…“ drmolil naléhavě a snažil se vyprostit své kořeny z jejích.
„Karle… prosím tě… dost…“ zachrčela jedle z posledních sil, v duchu se už vidíc na zemi, jak potupně kouká vřesu z očí do očí.
„Ale no jo, porád… kousala mě blecha.“ otevřel Karel neochotně i druhé oko a ustal v drbání. Jedle se s úlevou a zaskřípáním navrátila prudkým švihem do své původní, vertikální polohy. Ten rychlý pohyb vyrval několik šišek z jehličnaté náruče větví a mrštil je do lesa. Jednou z nich dostal spící zajíc za ucho, a jak leknutím vyskočil z pelechu, rozletěli se mravenci na můstku do všech směrů a do večera měli co dělat, aby se našli a zformovali zpět v původní zásobovací jednotku.
„Hm, tak rozcvičku bychom měli za sebou a teď by se hodila snídaně…“ dumal Karel.
Chvíli rochal v pelechu, až posléze našel, co hledal. Malý pilníček. Bleskově přiostřil kly a plavným krokem jal se pobíhat mezi stromy.
Támhle si smlsnul kaštan, tuhle zhltl žalud bez kousání a občas, z legrace, vybafl z křoví na jakési trampy, vyjící na měsíc, a ohromně se pak bavil jejich neplánovaným závodem na čtvrt míle.
Poté, co trampové odběhli od svého ohýnku počtvrté, a bylo jasné, že už se asi nevrátí ani pro to zapomenuté banjo, rozhodl se Karel, že je třeba začít se seriózně a fundovaně zabývat naplněním žaludku, nejlépe až po okraj. Sezobl ještě hrst borůvek a s fialovým úsměvem odkráčel ke svému oblíbenému stravovacímu místu.
Půda zde byla rozrytá a rozbrázděná, jelikož toto stravovací místo bylo mezi kanci opravdu oblíbené. Karel neváhal ani minutu a zaryl svůj rochňák do hlíny a hledal, pátral, slídil a pídil se po každém žaludu, který se v jeho okolí nestačil schovat či aspoň předstírat, že je pouhým bezvýznamným, nestravitelným kamínkem.
Ovšem při tom všem Karlově spokojeném rochání se náhle stalo něco, co chudák divočák ani v nejmenším nečekal.
Začalo to nenápadně – cinknutím a chřupnutím. To cinknutí způsobil Karlův zub, který narazil na kámen (rafinovaně ukrytý v zemi), aby se pak s tichým chřupnutím v polovině zlomil.
Karel zůstal stát, jako když do něj hrom uhodí, a srdíčko se mu třepalo, až se jeho husté černé štětiny vlnily jako lány obilí při letním vánku.
„Zub….“ pomyslel si polekaně a v poněkud podivném, strnulém postoji se snažil vyvalit oči tak, aby pokud možno co nejvíce připomínaly hlemýždí a mohl se tím pádem snáze podívat na rozsah katastrofy. Poměrně brzy ale pochopil, že zorničku k zubu už více nepřiblíží, i počal tedy po ostrých lomech zbytku chrupu zběsile přejíždět jazykem, jako by doufal, že čím více se poslintá, tím rychleji mu zub doroste. Dosáhl však pouze toho, že poprskal široké okolí a směšně mlaskal.
„Možná to nakonec nebude taková tragédie…“ řekl si rezignovaně „Na co dva kly, jeden stačí… Jsem přece skromný.“ Přesvědčoval (nepřesvědčivě) sám sebe. „A navíc mi ubude polovina práce s pilováním…“ zakončil rázně své úvahy jediným pozitivem, které ho v tu chvíli napadlo, a rozhodl se vyzkoušet si „jednokelní“ dobývání potravy ihned a na místě…
Co se dělo dál, víme jen z vyprávění dvou srn. Nezdály se být, pravda, zcela jasného uvažování (byl totiž zrovna pátek a holky se rozhodly, že uvítají nadcházející víkend takovou menší dámskou jízdou – srnčata nechají doma, budou dělat oči na nezadané srnce a hlavně si trochu užijí té nesporné výhody, že se nedaleko nachází velké pole řepky a ta, jak známo, tááák legračně blbne hlavu), ale přesto – nebo právě proto – je jejich vyprávění tolik zajímavé a barvité.
Karel nejprve chvíli nejistě přešlapoval na místě, jako by se nemohl rozhodnout, z které strany začít (Betyně, té rozcuchanější ze srn, se zčistajasna podlomila kolena a ona se s ječivým chechotem zhroutila na zem: „Jako by měl na výběr z několika klůůů…“ zakvílela a pak se poněkud zarazila a zmateně se rozhlížela kolem). Lucina, ta učesanější, disciplinovaně polkla smích a pokračovala ve vyprávění…
Když konečně ponořil kel do půdy, vypadalo to zpočátku, že půjde o zcela běžné kančí krmení. Leč v okamžiku, kdy se pokusil žalud vyrýpnout ven, jistá nevyváženost jeho dobývacích nástrojů (vlastně teď už pouze jediného) ho překvapila, až lehce ztratil rovnováhu, zakolísal a málem se potupně převalil na bok. Zatvrdil se a ponořil svůj osamocený kel do kypré zeminy tak prudce, až mu hlína vlétla do očí a hlavně do rypáku, i ustal v rytí a zoufalým kýcháním, prskáním, frkáním a zejména nadáváním pokoušel se osvobodit od ucpávek ty své dva obrovské tunely… (v tomto okamžiku dostala Lucina škytavku a nebyla k utišení. Betyna se ochotně nabídla, že jí na uklidnění bránice donese pár stébel bojínku… ale vrátila se – a snad jen bůh a řepka ví proč – pouze s hrstí kamínků a jednou postarší, notně otrávenou žábou).
Karel sveřepě zaryl ještě hlouběji a přímo úměrně s jeho stupňujících se vztekem, počal vířit stále rychleji a rychleji v šílených kruzích kolem dokola, až z toho všeho běsnění a kroužení začala na srny přicházet jakási podivná ospalost a Betyna dokonce na chvíli ustrnula s hlavou nazad opřenou o hřbet, doširoka otevřenou tlamou a zachrápala na celý les tak, až v blízkém termitišti vypukla panika…
Pod rozložitými duby se nabízelo ke zhlédnutí fantastické divadlo:
Divočák Karel, zřejmě v zajetí jakýchsi neslyšných afrických rytmů, křepčící po lese v kuriózním tanci, plném prapodivných figur, otoček a gest, při kterém všude poletující hlína zakryla Slunce jako Měsíc při zatmění… To vše pozorovali dvě řepkou opilé srny, jež pištěly smíchy jako dvě myši na centrifuze, pokud toho byly vůbec schopny, jak měly spoustu práce se střídavým, nezvladatelným padáním mezi hromady listí a opětovným klopotným hrabáním se na nohy. A v pozadí celé scény přecházelo nervózně několik srnců, kteří zcela systematicky a účelově nabízeli po celý večer oběma srnčím (tehdy ještě) dámám jeden řepkový list za druhým a nyní čekali na svou příležitost.
Karel však náhle celou estrádu ukončil. Padl vyčerpaně na zem, funěl tak, že protější dub musel vší silou přidržovat na větvích své listí, a strnule koukal. Když se dostatečně vyfuněl a vykoukal, rezignovaně se zvedl a pomalu kráčel domů, přemýšleje cestou o pochmurných vyhlídkách na smrt vyhladověním.
(I srny poměrně brzy pochopily, že je konec představení a poněkud širokorozchodným krokem se vrátily k netrpělivě podupávající skupince srnců)
Byl už skoro doma, když si toho sáčku všiml. Ležel tam, celý barevný, šustivý a na chuť slaný. Zvláště uvnitř. Karel zrakem zhodnotil grafické provedení, čichem nepochybnou kvalitu obsahu a poté všemi chuťovými pohárky i delikatesní náplň – uvnitř toho pytlíku od chipsů zůstala ještě skoro polovina lupínků.
Karel si je nechal postupně rozplývat na jazyku a měl pocit, že objevil sedmé nebe, svatý grál i bájné Shangri La najednou. „Ach můj bože…“ pomyslel si a žaludy, bukvice, ba i kaštany u něj náhle ztratily všechny body.
A tak se v Karlovi zrodila vášeň pro chipsy. Celé dny trávil pobíháním po lese a sbíráním prázdných lahví (které pak směňoval v obchodě za peníze) a různých druhotných surovin (směňované za peníze ve sběrně). Navečer popadl nastřádané mince a odklusal do nejbližší večerky, kde nakoupil tolik sáčků chipsů, na kolik byla jeho celodenní honba za penězi úspěšná. Poté se i se svými milovanými lupínky (a většinou jich byla plná náruč – jak šlo o shánění peněz, objevil v sobě Karel nečekanou píli a houževnatost) vrátil domů a dlouho, velmi dlouho do noci si užíval těch báječných orgií bramborové chuti, jemné slanosti a mnoha a mnoha různých příchutí.
(Chipsy nejsou příliš zdravé a na Karlovi to po čase začalo být znát – poněkud oplešatěl. Ale figuru měl pořád mladistvou, jako kanec v nejlepších letech. Vždyť přece celý den běhal po lese a večer vydatně pracoval čelistmi. A tak od těch dob pobíhal štíhlý, proplešatělý a šťastný, a když mu po nějaké době dorostl zlomený kel, neměl pro něj - snad krom estetického vylepšení celkového vzhledu - žádné využití. A srny? Nu, kocovinu spravilo pár listů šťovíku, ale doma je čekalo hodně vysvětlování – proč má několik zcela cizích srnců jejich telefonní čísla, cože se to vlastně při té páteční jízdě všechno semlelo a: „…o Karlovi už nechci ani slyšet, Betyno, ten mě vůbec nezajímá…!)

---