Maškaráda pro Rádoby

Světu

Múzám

Domovu

Datum úmrtí a hodina smutku nad textem, jež vzniká zpustlé pýchy v okamžiku tak tichého nedělního rána, kdy i mlčenliví ptáci zpěvní napínají svá křídla po větru dujícího ze středu vyraženého z Evropy, přeříznuté na dvě poloviny během polštářové války na frontě pomyslných zisků, kde uprostřed zákopů staví vlastníma rukama pomník naší kultuře velcí lidé s pěstěnou krví klokotající v žilách zředěnými časem a změkčilostí informačních křesel, která rozpínají a přetínají křížem krážem orbit až po ten poslední Španělský drakkar mířící na slepou špici entropie vzdychající po starých dobrých časech bláta a krve, kdy lidé teprve teď poznali skutečný smysl bytí a tím jim byla práce, pod kterou se schová válka i láska, hliněná lžíce i most přes kanál La Manche.

Protože k čemu by světu skutečně byli básníci a umělci, nebýt jiných básníků a umělců zasluhujících od sebe samých poplácání po zádech skrze slinu a loupež na zmenšující se pokladnici múz, mžourajících unavenýma očima skrze cigaretový dým na funící a klející muže zabalené do vlastních vlasů, prorůstajících oční nerv a nesměle vykukující ze zpoceného žaludu. A stejně jako málokdy omrzí cirkulace krevního oběhu, i tyto vyhaslé pampeliškové múzy budou chutnat stále znovu a znovu nekonečným řadám zájemců o trochu měsíčního lesku, jen zkušené běžce znudí ta samá opakující se trať a s hlavou zvrácenou vzhůru usednou do trávy podél cesty sledujíc s cigaretou v koutku úst upachtěnce umaštěné semenem přetlačeného nezralého věku, kňučíc jako štěňata vyzývavě poskakujíc spícím vlkem a hltajícím provazce slin kanoucí z jeho přivřeného oka blyštícího se ironií a zahálkou.

Pak je tu, samozřejmě, ještě i opiovým dýmem pobořená larva. Ale ta se o sebe postará sama.

Protože k čemu by světu skutečně byli básníci a umělci, když ne pokrmem pro střední střídu a nápojem šlechticů? Pokud by se tribuna vyprázdnila od múzických amantů s očima obrácenýma do sebe, zbudou jen kurvy a hodnostáři, s barevnými účesy a temnými rty, šeptají slova uznání prázdnější než-li kaple jejich hlav, děvky s jednou rukou na útlém svazku poezie a druhou kolem vlastních kolen, kouříc básnické brko jako vanilkový doutník s dětskou pojistkou. Tato špína, která tyje práci z bahna a krásu z polic a prázdných místností, samozřejmě uzpůsobuje světové mínění a sedí u kormidla veslice, po pravé ruce nádeníky a po levé umělce, v kapse kněze a na opasku generála.

Což může si kdo shrnout do klína oheň

            a nespálit si šaty?

            Jistě si povšimnete, že nic z toho se autora ani v nejmenším netýkalo. Není tu totiž ani líná galská krev francouzů nebo drtivý stisk americké dobročinnosti, mrazivý vítr ruské tajgy nebo hluboká údolí čínských hor. Toto je důlek, kam si šéfové světa chodí zakouřit a prohodit pár slov, aby nakonec zahodili špačky a vrátili se k rozdělaným genocidám. Občas někdo v uličce roztáhne nohy a zkropí ji tím či oním, nakonec tu ale vždy zůstane smrad.

            Teď, tedy, nutně i z povinnosti, něco ke mně.

Po všech předcházejících stručně nastíněných událostech cítím únavu člověka neznajícího námahu rolníka ani děvky, vypadnu z Evropy a pozorují čmeláka, s radostí, protože on je skutečný, nenese lešení slov a jednou zhyne bez toho, aby-

            Přesto se neubráním myšlence, zda je jeho kolísavý let promyšlený, řízený instinktem či nějakou vyšší silou – hádám ale, že to už je součástí té Nevýslovné hostiny, žrádlo děvkám, patník času.