Horor na dobrou noc

                    Konečně odjeli, oddychl jsem si. Zavřel jsem dveře a vyběhl do prvního patra, abych mohl svým rodičům ještě zamávat z okna. Když mi zmizeli z dohledu, sedl jsem si zpátky k počítači. Zapnul jsem ICQ a psal si s přáteli. Po chvíli jsem si šel pro pití. Překvapilo mě, že jsem na kuchyňské lince našel matčin mobil. Nabíjela si ho. Blikal, že je baterie nabitá. Vyndal jsem ho ze zásuvky a ještě z lednice vyhrabal pár čokoládových zákusků, co mi tam mamka se slovy : ,,Abys mi tu ty můj chudáčku nevyhladověl,“ schovala. Dal jsem dva na talířek a vrátil se zpět do svého pokoje. Na obrazovce mi blikaly tři nové textové zprávy. Hned jsem se jal k odpovědi.

                 Čas u počítače mi rychle ubíhal a než jsem se nadál, odbila jedenáctá hodina večerní. Nikdy bych to veřejně nepřiznal, ale bojím se tmy. Bál jsem se, co se za tím šerem skrývá. Rozsvítil jsem si malou lampičku, chvíli těkal očima po místnosti, zda-li nespatřím něco neznámého. Ulevilo se mi, když jsem nic neuviděl. Znova jsem se dal do psaní si s přáteli. Chňapl jsem bezmyšlenkovitě po skleničce a jal se napít, sklenka však byla prázdná. S nadávkami jsem se zvednul a odkráčel do kuchyně. Můj pohled hned padnul na maminčin mobil. Vždy ho brala s sebou, bylo zvláštní, že teď jej nechala doma. Napil jsem se a přešel k němu blíže. Uslyšel jsem divný zvuk. Trhnul jsem sebou a otočil se ke dveřím. S úlevou jsem zjistil, že v nich nikdo nestojí, srdce mi však stále vyděšeně bušilo. Rozsvítil jsem v předsíni a rychle se rozeběhl do svého pokoje. Někdo mi volal. Rychle jsem přešel ke svému stolu a podíval se na jméno volajícího. Mobil jsem vyděšeně upustil. Na barevném displeji se zřelo matky jméno! Ale jak? Vždyť její mobil je tady! Doma! Sklenice mi vypadla z ruky.

,,Možná to není její mobil,“přesvědčoval jsem se. Srdce mi dralo hruď. Bilo ve mně, jako by se chtělo dostat ven z těla. Z repráků se náhle ozval pisklavý tón. Otočil jsem se k počítači a vytřeštil oči. Na obrazovce se zřel červeně zbarvený text ,,Já přijdu“. Podlomily se mi nohy, dech se zrychlil a kalhoty smočily. Nevnímal jsem to! Popadl mě šílený strach.

,,Co to má znamenat?“třásl jsem se jak vyděšené štěně. Telefon začal blikat. Ozval se tón oznamující přijatou zprávu. Chňapl jsem po něm. Se slzami na krajíčku jsem si prohlížel displej, na kterém se zřela přijatá zpráva. Ani jsem ji nepřečetl, odesílatel byl pod jménem Máma! Někdo tu je!  Došlo mi hned. Dveře zaskřípaly. Otočil jsem se k nim. Nic v nich nestálo.

,,Kdo jste?! Co jste zač?!“křičel jsem z plných plic. Odpovědí mi bylo hrobový ticho a hlasité bušení mého srdce. Od oken se řinul děsivý zvuk. Bylo to, jako by do něj někdo drápal dlouhými nehty. Otočil jsem se k nim. Tři drápance! Tři drápance na nich byly vyryté! ,,Přestaňte! To není vtipný!“křičel jsem naivně. Zvedl jsem se a bojácně k nim přešel. Nohy se mi strachy chvěly a já se na nich sotva udržel. Pohlédl jsem ven. Jediné dvě lampy, co se v ulici nacházely, zhasly! Dokonce i malá lampička, kterou jsem měl celou tu dobu rozsvícenou, začala blikat. Nakonec blikot přestal a ona zcela zhasla.

 ,,Pane bože! Pane BOŽE!“křičel jsem vyděšeně. Pokusil jsem se lampičku znova rozsvítit, ale nešlo to!

,,Sousedi!“napadlo mě hned. Oni mi přeci musí pomoct! Mobil znovu zapípal. Ani jsem se na něj nepodíval a už utíkal pryč z místnosti. Předsíň byla skrytá ve tmě. Světla nefungovala. Zastavil jsem se. Stála přede mnou něčí silueta.

,,Synu,“promluvila na mě děsivě.

,,Tati?“ulevilo se mi. Osoba se ke mně začala mrtvolně přibližovat. ,,Tati! Tati!“křičel jsem na něj. Byl jak zhypnotizovaný. Náhle zmizel. ,,Co to-“na tvářích mě lechtaly slzy. Otočil jsem se a zamířil si to do kuchyně. Hned jsem se zarazil.

 ,,Tam je matčin mobil!“vzpomněl jsem si. Bylo jasné, že ten někdo, co mě tu tak děsí, tam bude. Pokusil jsem se znova rozsvítit světla. Stále nefungovala. Zašmátral jsem proto ve skříni, do jaké matka dávala baterky, kdyby náhodou vypnuli proud. Ha! Jednu baterku jsem našel. Byla stará a tak jsem jí musel trochu zatřepat, než se dala do chodu a rozsvítila se. Krok po kroku jsem šel ke kuchyni. Ruka se mi třásla a před očima jsem měl různé obrazce své fantazie. Bál jsem se! Konečně jsem dosáhl svého cíle. Stál jsem na studených dlaždičkách, jenž zdobily podlahu naší kuchyně. Hned jsem pohlédl ke kuchyňské lince. Mobil na něm stále ležel. Posvítil jsem si do místnosti a porozhlédl se po ni. Nikde nikdo.

,,Pane bože,“ta slova mě z neznámého důvodu uklidňovala. Náhle sebou dveře do kuchyně bouchly. Vylekaně jsem poskočil a instinktivně dal ruce před obličej. Nic se nestalo. Osvítil jsem si dveře. Byly zabouchnuté, okno do kuchyně však otevřené dokořán.

 ,,Průvan, byl to pouhý průvan!“přesvědčoval jsem se. Na zem spadla sklenička. Otočil jsem se k místu, kde byla, a spatřil tam to hrůzostrašné stvoření! Omdlel jsem…

               Ráno jsem se probudil v posteli. Bolela mě hlava. Okamžitě jsem se však vyšvihnul do sedu a porozhlédl po místnosti. Byl jsem ve svém pokoji. Vzpomněl jsem si na včerejšek. Vyděšeně jsem se postavil. Místnost byla ozářena denním světlem a tak nehrozil strach ze tmy. Otevřel jsem dveře do předsíně.

,,Mami?“zvolal jsem, hlas se mi chvěl. ,,Mami?!“křikl jsem hlasitěji, po tvářích mi stekly nové slzy. Kuchyňské dveře se otevřely a v nich spočinula má matka.

 ,,Proč brečíš?“optala se hned vyděšeně. Stál jsem, oči rozevřené dokořán.

,,Mami!“úlevně jsem ji skočil do náruče. V ní jsem se ji vyplakal a povyprávěl, proč jsem minulou noc ležel v bezvědomí v kuchyni na zemi.

                 Ještě ten den jsem se dozvěděl, že vše, co se včera stalo, byla má pouhá fantazie. Ano, matka si doma nechala svůj mobil, vzala si sebou však svou SIM kartu, kterou si dala do otcova mobilu a z toho mi volala. Pískot a text v počítači byl jeden ze souborů, co mi kámoš poslal a on se hned po uložení sám otevřel. Okno bylo poškrábáno od blízké větve stromu, co mi rostl u okna, a světlo, to nefungovalo, protože kvůli silnému větru museli vypnout proud. A nakonec. Ta hnusná příšera, co shodila skleničku z kuchyňské linky, byla tetiččina kočka, kterou jsme hlídali teprve první den, a tak jsem si na ni při té hrůze ani nevzpomněl. Ostatní byla má pouhá fantazie…

                 I přes to, že mi vše bylo vyjasněno, dodnes se bojím tmy a šera. Po večerech s někým musím být a dny prospím. Svůj strach už nikdy nepřekonám…

 

                 The end