Tak trošku someliér

„Víš, já jsem tak trošku someliér,“ řekl a koutky jeho úst skoro neznatelně ucukly. Trénink je přesně ta věc, která vás naučí koukat na ty nevinně hloupoučký psí oči a malovat kolem nich vzdušný zámky bez známky přebytečnýho potu na čele. Trénink je potřeba, pokud chcete v něčem vynikat. Vynikat on uměl.

Seděli spolu u stolku, který byl tak malý, že se letmo dotýkali nohama, skoro jako by to nebyl ani stoleček, ale třeba lehátko na pláži. Vlastně by jim to ani jednomu nevadilo, lehátko je dobrá věc, když si chtějí dva lidi spolu lehnout a hřát se myšlenkou, že se mají líp než předtím.

„Kamarádka mi říkala, že ty si ten typ, co se mnou půjde jednou do postele a konec.“ Jak to kamarádku jenom mohlo napadnout byla vcelku snadná úvaha, mohutná postava, výrazné lícní kosti, pár šrámů na obličeji, kožená bunda a pohled vraha, nic co by se od boxera těžké váhy nedalo čekat. Přisedl si k ní a začali si povídat o všem a o ničem. Tahle hra má jenom jedno pravidlo, vytvořit co nejdokonalejší iluzi toho, že to má cenu a to lehátko na tý pláži se nepřevrátí do písku.

„To určitě takhle není. Přiznávám, měl jsem období, kdy jsem se vázat vůbec nechtěl, ale vždycky jsem to holce řekl přímo, neměl jsem důvod to tajit. Jenže tohle tě dřív nebo později přestane bavit, nenaplňuje tě to nijak a přece jenom si člověk říká, proč si to zbytečně komplikovat.“

Tak jak slova skládal za sebe jí to dávalo smysl. Po pár drincích se sebrali a šli k němu, jsou přece dospělí a tak nemají důvod si na něco hrát a čekat. Jak k sobě přišli, tak se druhý den zase rozešli. Pár dnů ticho po pěšince a pak se jí ozval, že by ji chtěl zase vidět. Stalo se to poprvé a naposledy. Přece nemohl dát kamarádce zapravdu, jednou. Kdeže. Dvakrát.