Kněžna

Další úkol do semináře, bylo to ve spěchu, jednou to možná přepracuju. Zadání znělo Gotická povídka... inu, nepodařilo se, plácání se v krvi není moje silná stránka:) Většina věcí, které souvisejí s Přemyslovci jsou pravdivé, jinak je to celé vymyšlené, údajně se pořád neví, kde je vlastně pohřbená.

Bylo něco po poledni a horký vzduch se vlnil nad rozbitou asfaltovou silnicí. Autobus měl už svá nejlepší léta za sebou a ztěžka supěl mezi sytě žlutými poli. Pasažéři vypadali všichni nachlup stejně znuděně, s výjimkou přibližně sedmdesátileté babičky v šátku, která měla evidentně dost práce udržet své malé kotě v klidu. Nejmladší z šesti cestujících, asi dvacetiletá slečna, rezignovaně zavřela knihu Pravěké dějiny Čech a unaveně se zabořila do sedadla. Nemělo smysl pokoušet se soustředit na četbu v takovém vedru a prostředí. Bylo velmi horko a autobusu citelně scházela klimatizace. S povzdechem si opřela hlavu o okno a dívala se z okna. Normálně měla cestování ráda, ale tenhle stroj představoval téměř muzejní kousek. Monotónní kolébání a zvuk motoru ji uspával. Byla děvčátkem, zavřené v malé, stroze zařízené komůrce, měla na sobě prosté šaty a v rukou tiskla růženec, jako by byl něco víc, než jen pár kuliček s křížkem. Otevřely se dveře a vešla řádová sestra; „Připrav se na cestu, dcero, zanedlouho tu bude tvůj doprovod vyslaný tvým otcem. Během dvou měsíců máš být provdána.“ Autobus u zastávky prudce přibrzdil a těžká kniha spadla Silvii přímo na nohu. S trhnutím se probudila, popadla knihu i těžkou brašnu a ještě malátná, téměř vypadla ven. Nejspíš by nedopadla vcelku, nebýt jistého obrýleného mladíka, který přispěchal ochotně na pomoc a rytířsky ji zachránil před nepěkným přistáním. Autobusová zastávka byla poněkud atypicky přímo uprostřed vylidněného náměstíčka, či spíše na návsi – na ježdění vpravo se tady evidentně příliš nehledělo. Na celém prostranství nebyl ani jeden stromek, ani jeden keřík, jenom rozpálená dlažba. Jediný stín poskytovala informační nástěnka; kdo prodává králíky, kdo se narodil, rozvrh bohoslužeb v kostele, kdo umřel. A jedna velká cedule upozorňující na ztracené děvčátko z některé z vedlejších vesnic, asi pětileté. Po vzájemných překotných omluvách se ochotný zachránce představil jako Zdeněk, další ze studentů, kteří budou pracovat na místních vykopávkách v okolí a nabídl jí odvoz na ubytovnu a následně rovnou na zříceninu. Komu by se chtělo ploužit se s těžkou taškou v takovém vedru přes dědinu a nevědět přesně kam? Ne že by Škoda 120 znamenala po autobusové mašině extrémní zlepšení, ale v tomto počasí bylo prakticky cokoli lepší, než jít pěšky. Ubytovna stála na okraji vesnice a budila dojem bývalého kravína. Silvie si pomyslela, že tento dojem bude nejspíš dojmem správným. Stavení obvykle plnilo funkci budovy dětských táborů, děti ovšem zatím stále ještě toužebně očekávali konec školního roku v lavicích. „Aspoň tady budu mít soukromí, dokud nedorazí holky z Prahy.“, pomyslela si Silvie při pohledu na přidělený pokoj. Pokoje byly po třech, poměrně spartansky vybavené, pouze s umyvadlem v koutě a skříní bez dvířek. Mimochodem, skříň byla typickou ukázkou nábytku z dob, kdy komunisté objevili dřevotřísku. Silvie vyzkoušela každou ze tří postelí a napůl pobaveně se ušklíbla. Vrzaly všechny tři. Staré dobré ubytovny. Vybrala si tu pod oknem a na chvíli se na ni natáhla. Pak se převlékla do svých nejstarších kalhot, vytáhla pracovní nádobíčko a zbytek věcí vysypala na postel – do skříní to uklidí později – a při pohledu na hodinky si uvědomila, že už touhle dobou měla být v improvizované jídelně, kde měla mít sraz se Zdeňkem. Tašku odhodila do kouta, ostatně, na pořádek si nikdy příliš nepotrpěla, obula si kanady a vyrazila. Zdeněk byl venku a tvářil se velmi nervózně. „Děje se něco?“ Silvie se zeptala jen, aby řeč nestála – u takových obrýlených chlapců byla nervozita poměrně častým jevem. „Předevčírem se ve vedlejší vesnici ztratilo děvčátko. Šel jsem si koupit zapalovač a potkal jsem nějakou babku. Říkala, že tu holku odnesl pes s ohnivýma očima!“ Silvie se v duchu ušklíbla. Za tetičkou do vesničky na Jižní Moravě jezdila každé prázdniny a pokud věděla, téměř každá taková vesnice má minimálně jednu bláznivou drbnu. Zdeněček byl evidentně absolutní měšťák. Nebo… téměř absolutní. Ze samého rozčilení nebyl schopen zapálit si ani tu cigaretu. Silvie se v duchu ušklíbla podruhé, ale nakonec se jí vyděšeného kluka zželelo a připálila mu jeho novým zapalovačem, ovšem i její vlastní fantazie nakažená praktičností už pracovala na plné obrátky. Copak je tak velký pes, aby jen tak odnesl pětileté děvčátko? V zamyšlení si strčila zapalovač do kapsy. Kdo ví, co babka kde slyšela… Prostředí, ve kterém byl hrad postaven, bylo jako stvořené pro romantické procházky; smíšený les na kopci, obklopen rozlehlými s řepkou olejnou, obilím i vlčím mákem. Velmi fotogenické místo. Po seznámení se se svými kolegy a obhlédnutí terénu bylo už téměř pět hodin a tedy čas k návratu na ubytovnu a vyspat se na zítřejší práci, Silvie se ale rozhodla odmítnout opětovnou nabídku ke svezení a rozhodla se jít pěšky. Lesy měla vždycky ráda. Zvlášť v horkých dnech, jako byl tenhle. Tmavé, konejšivé přítmí, mokrá vůně jehličí a nasládlá vůně listí se jí líbila. Navíc, podle toho, co si přečetla v městské knihovně, některé stromy v lese by mohly mít i přes tři sta let.Vzduch k večeru ztěžknul a les se rozvoněl o to víc. Vypadalo to na poměrně příjemnou procházku - pořád z kopečka, po vyšlapaných cestičkách. Půda v lese byla měkká a lehce pružila, sluneční paprsky se proplétaly větvemi a měnily odstíny jehličí. Nořila se hlouběji do lesa a naneštěstí ani nezaznamenala, že se až příliš náhle setmělo. Z přemýšlení ji probralo až temné, nepříliš vzdálené zadunění hromu, ale to už bylo poměrně pozdě. Silně se rozpršelo, těžké kapky rozrážely listí a silný vítr trhal větvičky. Silvie se proklínala – neměla s sebou ani bundu. Už se smiřovala s představou horkého čaje a zápalu plic, když kousek před sebou uviděla velký, zastřešený krmelec. Příliš se nerozmýšlela – jako ostatně vždy – a vlezla si na seno. Chvíli znuděně koukala do deště a přemýšlela, jak dlouho taková letní bouřka trvá, když tu za sebou v lese uslyšela zvuk kroků a lámání větviček. Ohlédla se a zamrazilo ji do morku kostí. Lijákem, mezi stromy kráčela vysoká postava v černém plášti s pochodní v ruce a obrovským černým ptákem na rameni. Silvii se zdálo, jako by za nimi hořely ohně. Seděla skrčená v seně, ani nedutala, srdce jí bušilo až v krku. Postava došla k nejsilnějšímu stromu v okolí a jen se ho dotkla pochodní, vzplál celý jasným plamenem a pták se vznesl do vzduchu a zmizel v koruně toho stromu. Silvie najednou pocítila velkou únavu a vzápětí upadla do spánku. Když se vzbudila, bouřka byla pryč, ale městem se jako mlha začínalo mezi stromy plížit šero. Vyskočila rovnýma nohama z krmelce a běžela k tlustému stromu, ale na něm nebyly žádné známky ohně. S přesvědčením, že se jí to jenom zdálo, se pustila rychlým krokem z kopce dolů a zanedlouho dorazila zpět na ubytovnu. Po horké sprše zalehla přímo do rozvrzané postele, stočila do klubíčka se pod peřinu (byla trochu cítit zatuchlinou, jako všechny peřiny, které děti obvykle vyfasují na táborech) a přemítala nad tou podivnou situací, co zažila. Odjakživa milovala záhady a stará tajemství historie, což byl ostatně důvod, proč šla studovat archeologii, ovšem tahle její láska šla ruku v ruce s bujnou fantazií, která ji mnohdy dokázala vyděsit do té míry, že měla potíže dojít si, i během puberty, v noci na záchod. Bylo to ostatně také částečně vinou bujné fantazie, že se nedokázala mnohdy soustředit na detaily, jako bylo například srovnávání ponožek podle barev, nebo přinejmenším dávat si je do jednoho šuplíku. Její přítel se ji to snažil naučit celých pět let, co byli spolu. Nakonec se s tím nějak srovnal, přesto čas od času, když měl náladu, se pustil do uklízení jejích věcí. Měl rád všechno zorganizované. „Pozitivní na tom je, že totéž nechce po mně. Já organizovaná být nemusím.“ Teď jí ale velmi chybělo jeho racionální přemýšlení. Ležela sama v prázdném, cizím pokoji, který takhle potmě působil ještě chladněji než za světla a snažila se vysvětlit svému rozumu, co to vlastně viděla. Přece neusnula, nebo ano? Bylo by to nejjednodušší vysvětlení, ale přece nebyla až tak unavená. Jediné, co pila byl čaj. Ano, čaj! Měla ho necelého půl litru. Na tak horký den trochu málo. „Prostě jsem málo pila, zatočila se mi hlava a bylo to.“ Tak. A bylo to. Její přítel by byl hrdý. Byla tam. Ale jako by sledovala film, něco, co se děje mimo ni. Měla na sobě šaty z drsného materiálu a stála před vyšším mužem ve středních letech. Nerozuměla jednotlivým slovům, ale pochopila, že pojede daleko, hodně daleko, za vyšším účelem, jiným životem. Muž k ní promlouval jako k dceři. Hovořil její dospělosti, ženských povinnostech a povinnostech, které musí prokázat své zemi. Nakonec se s ní rozloučil, jako by se již nikdy neměli setkat. Střih. Odjela zpět do země, ve které do té doby žila pouze za klášterními zdmi, aby se setkala se svým manželem. Trochu se bála, ale byla pro tento účel vychována, a tak nad jinou možností, než uposlechnout otcova rozkazu, ani nepřemýšlela. Střih. Když se konečně setkala se svým nastávajícím mužem, způsobně se uklonila. Byla daleko mladší než on. Střih. Svatební noc – nic, co by kdokoli chtěl zažít znovu – a střih. Běh výjevů se zrychloval, obrazy se objevovaly v zběsilém tempu. Zažívá porodní bolesti. V černých šatech stojí nad rakví svého muže. Další svatba. Její nový muž zvedá do výše před zraky lidí, pln hrdosti, svého prvorozeného syna. A tma. Silvie byla v absolutní tmě. Všude kolem to dýchalo stářím a vlhkem. Mohla to být jeskyně, ale stejně tak dobře vězení. Strachem skoro nedýchala, ale rukama opatrně šmátrala kolem, dokud nenarazila na něco měkkého. Někdo tiše zasténal.. Silvie poprvé v životě propadla absolutní panice. Vyděšená se odplazila co nejdál. Pak pokračovala v ohmatávání okolí. Narazila na povolený kámen ve stropě, opatrně ho vytáhla a modlila se, aby se strop nezřítil. Skulinou se začala sypat hlína a do prostoru začalo pronikat matné světlo. Silvie viděla jen své ruce, celé od krve a pak už neviděla nic. Probudila se ve studené posteli, pootevřeným oknem sem proudil venkovní chladný vzduch, občas rozechvívaný zvukem hromu. Bouřka se evidentně v noci vrátila. Při pohledu na telefon zjistila, že jsou necelé čtyři hodiny ráno. S povzdechem si lehla a odhodlaně zavřela oči. V ten moment, ozval zvuk, jeden z těch, které se ozývají ztichlým domem v noci. „Dobře, tak ne.“ , pomyslela si Silvie, „Na tohle jsem příliš vyděšená.“ Vstala z postele, rozsvítila velké světlo a začala si číst. „Znak Přemyslovců je znamením sjednocujícím duchovní podstaty české země. Pták letící ohněm, a přece nespálený, požehnaný plameny k věčnému žáru a vroucnosti! V posvátnách barvách-stupních alchymického Díla: nigreda, albeda a rubeda. Předznamenání českých sebemučedníků ohněm - Jana Husa, Jana Palacha, Jana Zajíce a Zdeňka Adamce. Znaky jednotlivých zemí (včetně království Českého) musí ležet až pod plamennou orlicí, zapečetěné ohněm.“ „To mi připomíná včerejší bouřku. To mám z té literatury, kterou čtu… možná by nebylo na škodu zkusit pro jednou madame Steelovou..“ Den začínal téměř skvěle. Noční bouřka pročistila povětří a vypadalo, že se všem lépe dýchá. Dokonce pan docent, starý pán, který vedl vykopávky, byl ve výborné náladě. Silvii se líbil už jen tím, že přítomné studentky oslovoval „děvčátka“. Navíc, vypadal trochu jako Sean Connery s náturou pohádkového dědečka. „Víš, holčičko,“ rozpovídal se pohádkový Connery,“většina z lidských omylů a skopičin se už na světě udála, a proto se učíme znát historii, abychom si mohli provádět skopičiny vlastní. Mlčet znamená zapomenout a zapomenout znamená opakovat. Dětem se vypráví pohádky, aby věděly, jak se mají chovat a jak by měl svět vypadat. Samozřejmě, neexistuje jeden jediný typ správného chodu světa a proto tady máme historii. Dospělí už mají vědět, co je větší a co je menší zlo, a tak by se jim mělo vyprávět, jak svět vypadal a k čemu to vedlo, a tak by se jim měla vyprávět historie, aby věděli, že i ta menší zla se mohou svrhnout ve zla velká, že i honosné a krásné myšlenky mohou mít katastrofální dopad na spoustu lidských životů. Ty jsi ještě malé kotě, holčičko, takovým, jako jsi ty, by se měly vyprávět jenom trochu pravdivější pohádky, než těm prckům.. Historie tohoto místa je mnohdy nepěkná a zlá, jakkoli to tady vypadá pěkně. Hrad byl postaven jako tvrz, mnohokrát se tady válčilo. Říká se, že jednou hrad obléhali loupeživí rytíři. Obyvatelé vzdorovali dlouho, ale nakonec, dřevěná brána povolila. Poslední možností byla stará, dlouho nenalezená tajná chodba, která však byla příliš úzká a příliš vysoko pod povrchem. Utíkali jí, když se pod otřesy jejich nohou a tíhou loupežnického vozu chodba zřítila. Ti, které to nezavalilo, byli zavražděni. Všichni, včetně žen a dětí a jejich krev se vsákla do země, do okolních lesů… od té doby je prý les kolem hradu prokletý, ztráceli se v něm lidi… ale čert ví, děvčátko, některé příběhy zůstávají pohádkami.“ No vida, další zajímavý prvek z okolí… pan Connery je sice poněkud zmatený stařík, ale povídá příjemně, byť nesouvisle. Po skončení prací Silvie zamířila velmi rozhodně lesní cestou zpět ke krmelci a proklínala pozdní hodinu. Byla přesvědčená, že kůra stromu bude sežehlá. Přestože bylo teprve šest hodin večer, slunce už nesvítilo ani zdaleka tak intenzivně jako odpoledne a les se halil do stínu. Když konečně došla na místo, téměř klopýtala přes kořeny. Opatrně se prodírala vysokým kapradím směrem ke stromu – nyní viděla, že je to lípa – na kterém stále neshledávala nic zvláštního. Najednou jakoby šlápla do prázdna. Poslední, co zaznamenala, byl její vlastní výkřik který se mísil s křikem jiným, a pak už ji pohltila tma. Stála mezi svými sourozenci a klečela s nimi před křížem. Záviselo na ní postavení celé země. Najednou, vše potemnělo a ona se ztrácela, padala prázdnem. Její první pocit byl, že se jí do hlavy zapichují desítky nožů. S velkými potížemi se posadila a sáhla si na hlavu – nahmatala vlhkou ránu. Dírou, kterou jsem propadla, pronikal proužek matného světla stmívání. Najednou za sebou uslyšela tichý vzlyk. Pud sebezáchovy ji odfoukl co nejdál od zvuku, zatímco se snažila kolem sebe i v kapsách nahmatat něco, co by jí mohlo ochránit, když v prstech sevřela malý, studený a podlouhlý předmět a vzápětí narazila na kolečko. Zapalovač! … ale co s ním? Kdyby ho použila, věděla by, čemu čelí, co ji může ohrozit. Chce to ovšem skutečně vědět? Když ho nepoužije, bude stále stejně slepá.. Po několika pokusech se zapalovač rozhořel a slabě osvětlil kamennou místnost, ve které se nacházela. Byl to úzký, poměrně dlouhý prostor, ale strop byl dost nízko. Kdyby nespadla kebulí přímo na kámen, nic by jí nebylo. No nevadí… Zvuk se ozval znovu. V opačném rohu místnosti se krčilo malé, zubožené a vystrašené děvčátko a v rukou žmoulalo nějaké korále. Silvie prudce vydechla. „Ahoj, já jsem Silva. Jsi tady dlouho? Jak ses sem dostala?“ Děvčátko ukázalo na otvor ve stropě. No vida, tak odtud nebezpečí nehrozí..co proboha čekala, obřího krtka, nebo co? Vzala děvčátko za ruku a při té příležitosti se pozorněji zadívala na korále. Byl to růženec. „Ten je tvůj? Ne? Kdepak jsi ho našla?“ Ale holčička byla příliš vyděšená. Silvie obcházela místnost, když narazila ve zdi na výklenek. Vevnitř byly kosti. Brr. Budoucí nadějné archeoložce se udělalo poněkud mdlo. Nad výklenkem byl vyryt nápis. HIC JACET SEPULTUS GUTA, REGIS FILIA BOHEMICUM, REGIS CONIUNX POLONICUM Silvie ani nevěděla, jak se s tou malou dostala zpátky do vesnice, kde se jich ujali místní strážníci, ale byla si sto procentně jistá, že potřebuje dostatečně velký hrnek horkého, dobrého silného čaje. V ideálním případě s rumem. Ještěže se jí ujal docent Pohádkový dědeček. „No tak to vidíš, holčičko. Kdepak že jsi ji našla? No vidíš, třeba jsi objevila tu starou tajnou chodbu… Jsi statečná holka, že jsi tam pro ni skočila. To já si vzpomínám na jednu historku…“ Silvie ho přerušila: „ Pane docente, co to znamená latinsky GUTA?“ Pohádkový dědeček se pousmál. „Ale to je přece jméno, děvče. Copak nemáte ve škole latinu?“ „A, pane docente, nezlobte se… bylo hodně žen se jménem Guta v naší historii?“ „No..“ , zamyslel se pan docent, „ to víš, že jich bylo víc.. Guta Habsburská byla provdána za Václava II., Guta alias Jitka Lucemburská, sestra Karla IV.“ „Pane docente, ta, o které mluvím, by měla být manželkou polského a dcerou českého krále..“ „No jistě, děvčátko! Mluvíš o Doubravce. Guta je jen možným překladem nebo jiným t varem tohoto jména, které buď vychází od „DOBRA“ a pak je tedy překlad Guta, nebo po francouzku Bona, nebo může být variantou jména Lesana, čili Silvie. Byla podruhé provdána za knížete Mieška, který vládl v Polsku a tím zajistila nejen dobré vztahy, ale také christianizaci…po její smrti vztahy dost ochladly. O její smrti se vedou spory, neví se ani, kde byla pohřbena. Údajně špatně nesla vyvraždění jistého rodu, které přikázal její bratr, Boleslav II. Věřila, že celá rodina má teď na rukou krev. Jak jsi na ni teď přišla?“ Dva dny před odjezdem z vykopávek se zašla Silvie opět podívat ke krmelci, tentokrát s sebou nesla růženec a kytici. Nebyla si tak úplně jistá, zda udělala dobře, když předstírala, že není schopna popsat místo, kde našla holčičku, ale po zralé úvaze dospěla k závěru, že některé věci by měly zůstat skryty. Možná by měla změnit obor...

---