OKAMI - Prolog

Starší dílko, za chybičky se omlouvám...

 

Už se Vám někdy stalo, že jste se za horkého letního dne ocitli sami na nekonečně rozlehlém poli svého děda? Arizonovi ano. Bylo zrovna poledne a ohnivé slunce pražilo po celém těle. Prohýbalo jeho slaměný klobouk a pálilo do očí, zbarvující tak jejich višňovou hněďdo zelena. Dokonce i ve stínu, na okraji lesa, jehož kus náležel k pozemku, se cítil jako v sauně. Černobílé tričko a šortky se mu lepily na tělo, mouchy ho štípaly do tváří a všude kolem bzučel všelijaký hmyz, a nakonec bylo stejně docela příjemné, nechat se unášet snovou unylostí toho kraje. Před ním se rozléhalo ono děsivě parné pole a on se pořád nemohl rozhodnout, zda vstoupit do zapocených, těsných, z dálky labyrint připomínajících uliček. Usedl na povalující se poleno stromu a přežvykujíc jakýsi druh plevelu, pohlédl do nezměrné dáli kukuřic.

„Takové pole..," pomyslel si, "... a to jsem ještě před chvílí nadšeně pochodoval lesem

s tím, že si tu užiju pořádnou švandu." Zasmál se sám sobě a bez dalšího mrhání časem vběhnul do kukuřičných klasů. Byl to tehdy již měsíc, co strávil na dědově farmě

a jediné, co za tu dobu stačil udělat, je natropit hromadu hloupostí. Proto se tedy ten den rozhodl, že si začne psát deník, a také proto se rozhodl vyrazit na pole, to aby měl co zapsat na jeho první stránku. Říkalo se, že je to ušlechtilá záležitost, nikdy tomu sice nevěřil, avšak ten den ho přesvědčil o kruté, kruté nesprávnosti jeho názoru. Snad to byla náhoda, možná osud, od té doby ale věděl jedno - není v tom rozdíl.

 

I.

Jen tak tak utrhl jeden z kukuřičných klasů. Už nebyl problém ho oloupat, stejně ale došel zklamání. Kukuřice byla téměř zralá a nedala se jíst. Nemohl nic dělat, odhodil svou těžce dobytou trofej kamsi do hloubi pole a vykročil úzkou uličkou vpřed, přímo do neznáma, s nadějí, že najde něco vhodnějšího k snědku. Ještě slyšel žuchnutí odhozeného nákladu, když tu se ozvalo: „Au!“ Přímo ho zamrazilo a skoro si zlomil vaz, to jak se prudce otočil tím směrem. Ihned se přikrčil, viděl to tuhle ve filmu, a příšerně vystrašen oddechoval. Najednou si však uvědomil, jak hloupé je jeho chování. Vždyť se přeci nachází na pozemku svého děda, své krve, nic se nemůže stát a měl by ho také bránit v případě jakéhokoliv nebezpečí a on se místo toho teď, jako nějaký záškodník, krčil u země, úplně bez sebe. Po chvíli zkrouceně, pomalu, ale opravdu hodně opatrně, započal proces zvedání svého těla. Snaha sesbírat zbytky mužnosti očividně selhávala, koneckonců nikdy nebyl příliš odvážným mládencem a to i přes to, že se vždy snažil vypadat jako hrdina. Tentokrát se však nejednalo o jednu z povedených her, a tak radči nepředstíral přílišnou odhodlanost. Možná také právě tato myšlenka, i přes zapáchající příchuť nebezpečí, konečně donutila Arizona dokončit nepříliš sebejistě vykonávanou akci. Pokus vstát se tedy nakonec zdál být úspěšným, jediné, co mu připadalo divné bylo, že zůstal přikován na místě, hledíc zkoprněle do země. Dodnes se určitě tomu okamžiku směje.

Po několika prkenných chvílích konečně letmo pohlédl směrem, ze kterého se ozvala ta hrůzu nahánějící fráze, ten zkřek. Inu, co neuviděl. Asi šest metrů od něj, přímo

v kukuřičném poli, visel ve vzduchu slaměný kloubouk. Co tam dělal? „No jistě!“ plácl se do čela – strašák, každý správný farmář by přece měl mít takového chlapíka na svém pozemku. Úleva jím zalomcovala, až si skoro dřepnul. Pozvedl tedy mužně hlavu

a v předstíraném vojenském pochodu rozhrnul závoje kukuřic, odhodlán dát tomu budižkničemu co proto. „Že se opovažuješ,“ zahlásil s úsměvem. „Takhle řvát na lidi, to je teda drzost!“ Prodral se rojem vzpouzejících se nevyzrálých kukuřic a ocitl se na nevelkém prostranství přibližně uprostřed pole, v jehož středu majestátně visel otrhaný panák, vycpaný slámou. Tedy, jemu majestátně připadal. Možná také proto, že byl Arizon na svůj věk poměrně malého vzrůstu. Ve svých dvanácti letech byl nejmenším ze svých vrstevníků, měříl necelých 120 cm, a také proto se kvůli tomu často stával cílem posměchu ostatních děcek. Když narazil na řádně vycpaného strašáka, skoro se opět vylekal, jako to dělával vždy, když znenadání narazil na nějakého velikána. Ovšem, se strachem to mělo pramálo společného. Alespoň tak vždy po prodělaném šoku sám sebe uklidňoval. Tentokrát se sice udržel, škoda jen, že kolem nebylo jedno ze zakeřných děcek,

ze změny na jeho obličeji, z panovačné grimasy na překvapěně ustrašený polotovar, by se jistojistě popukalo. Ale Arizon by si toho nejspíš nevšimnul, už si na poznámky o své osobě stačil zvyknout. Jeho výchova totiž položila základní kameny k tomu, aby si kdesi

v podvědomí stihl za krátké období vytvořit obranný machanismus v podobě té nejtlustší železné opony, jež mu nedovolovala slyšet, či vidět jakékoliv výstřelky ostatních vrstevníků. Vzpoměl si na osobu, která ho k tomu krok po kroku vedla - Lynn – jeho vychovatelku, jak se s oblibou říkalo – a vybavil si její podobu. Ta prchavá silueta voněla domovem. Domovem, který tak spěšně a rád opustil. Popravdě byla Lynn tím jediným člověkem, který mu z jeho minulosti chyběl. I přes své zdánlivě nemožné přirovnání mu její po pás dlouhé, zlatavé vlasy, zářící oči a milující úsměv tak připomínaly dědu. Právě Lynn, a pouze ona, představovala jedinou spojitost mezi jeho minulostí a tím, kde se nacházel teď.....

Otřásl se a vrátil se na zem. Ty vzpomínky ho uklidnily a on posílen opět obrátil svou pozornost ke strašákovi před sebou. Nepropadl pro něj tak typickému šoku a znenadání opadlá jistota se v mžiku navrátila na jeho obličej. Zahleděl se té vycpávce přímo do vyďobaných očí a pořádně se zamračil; úsměv ho při tom ani na chvíli neopustil. Podupávaje pravou nohou pak pronesl:

„Vida, vida ho, fajnšmejkra! Vy si snad myslíte, drahý pane, že tu můžete jen tak pořvávat na slušné lidi?!“ Snažil se mluvit jako jeho děda, když ho posledně nachytal, jak z kredence ujídá marmeládu. Nemyslel to zle, ale přeci jen z něj šel strach. Arizon se odvážil přijít o kus blíž, pak ještě o kus, až byl úplně tváří v tvář vycpanému pupku. Zahleděl se na strašákovu nepříliš povedenou bradu.

„C,c“ udělal. Sebral předtím odhozenou kukuřici a šťouchl strašáka do břicha; přitom odskočil stranou, jen tak, aby se neřeklo. Vycpávka však mlčela jako hrob. Rozhodl se, že svůj další tah již zváží, a tak to ještě párkrát zkusil, ale reakce byla pořád stejná. Arizon si povzdechl.

„Stejněs to nebyl ty!“ prohlásil, ukazuje na strašáka prstem, a trefil ho kukuřicí přímo do hlavy. Pak hodně rychle utíkal.

Jak běžel, porost ho šlehal do tváří a když už nemohl, zastavil se. Potom co se vydýchal

a nasmál, rozhlédl se.

„Kde to jsem?“ zeptal se sám sebe. A nečekal na odpověď, ta se mu ale zčistajasna ozvala za zády.

„Tohle je stále kukuřičný lán. Mohlo by se snad zdát, že jsi na severu, ale doopravdy jsi na omylu, tohle je jih, haha. Třináct a půl metrů na východ se rozléhají zelné luhy

a přímo před nosem, přes tu cestu, jak na ní nevidíš, začíná obilí. Je nudný.“

Ten hlas byl něčím zváštní. Připomínal mu jeho samotného, byl moc vysoký, moc nesourodý, moc....nevýrazný.

„Kdo?...kde?...“ vydal ze sebe Arizon a nervózně se rozhlížel.

Hlas ale, jako by ho neslyšel, pokračoval dál.

„Obilí je nudný, protože je s ním nuda, haha. Ale zase je potřebný. Já osobně mám radči kukuřice. Dokud nedozrají, hodně ti toho povědí, to protože jsou tak nabobtnalý, hodně se toho do nich vejde. Ale nejradči mám malou zeleninu, jako jsou ředkvičky, okurky, rajčata, prostě všechno co je blíž k zemi. Ty malé potvůrky se nezdají, ale jsou váážně chytrý. No a samozdřejmě...“

„Hele! Kdo to se mnou mluví, ihned se ukaž!“ přerušil ho výhružně Arizon. Pak si uvědomil, že mluví až příliš ostře a stáhl se.

„Nebo?!“ protáhl hlas. „Ale abych to dopověděl, nejradči mám samozdřejmě tykve.“

„Ale..,“ vypustil ze sebe Arizon nechtěně, “...ale, to přece není zelenina.“

„Co to? Nooooooo. A helemese, to máš asi pravdu, ty chytrolíne, to asi jistojistě není zelenina.“

Arizonovi se zdálo, že si někdo dupnul a najednou měl pocit, že hlas urazil. Ale pak si uvědomil kde je a také kdo je a ke svému vlastnímu údivu se přichytal, jak se doopravdy mračí. Hněval se, protože nevěděl s kým to mluví a protože nevěděl kde přesně je

a hlavně protože poprvé v životě měl vážně strach.

„Víš ty, víš ty vůbec, kdo já jsem?!“ vychrlil ze sebe.

„Cože?“ ozvalo se, jako by se někdo probral z hlubokého zamyšlení. „Jak ty jsi malý, chlapečku. Vidíš, až teďka jsem si všiml, jak si malý.“

A to byla poslední kapka.

„Hele ty!“ začal výhružně Arizon. „Tohle je mimochodnem pole mého dědečka a já jsem jeho vnuk, to znamená, že tohle pole je i moje, takže mi laskavě neříkej jak jsem malý, já totiž vůbec malý nejsem, já jednou budu vážně hodně, hodně velký a rozhodně mi neříkej chlapečku, protože to se mi nijak nelíbí a určitě by jsi měl odejít a vůbec, už se ukaž, jenom mě tou svou zeleninou znervozňuješ a.....„

Tu se Arizon zastavil, jelikož si uvědomil, že kromě něho mluví ještě někdo jiný

a nenechává ho dokončit myšlenky.

„....a to co jsi provedl panu strašákovi, to nebylo teda příliš zdvořilé, hele, pan strašák je můj kamarád a z mých kamarádů si nikdo tropit legraci nebude!“ dořekl hlas svůj monolog.

Vzápětí se kolem Arizona rozprostilo ticho. Jedné, co bylo slyšet, byl bzukot všelijaké havěti kolem a šum nedalekého potoka. Chvíli tam stál a pak řekl: „Haló?“

„Ano? Co žes to povídal, promiň, já neposlouchal.“

Ale Arizon už si ani nepamatoval, co že to vlastně povídal a tak jen pronesl:

„Co je s tím strašákem?“

„Strašákem?“ udiveně odpověděl hlas. „No nic, on jen tak vyvádí, vždycky, když mu

,

upadne hlava. Neboj, stačí trochu slámy sem, trochu slámy tam a je zase jako novej. Zas si

tam visí, až do té doby než ho někdo tre.....No, ale to se podívejme,“ změnil prudce tón.

„V celém tom zmatku jsem úplně zapoměl, že mě jsi trefil taky!“

„Ale, ale,“ začal Arizon a pomalu couval. „Ale já jsem nemířil a vůbec, nebylo to naschvál.“

„Naschvál, nenaschvál,“ opáčil hlas. Vypadalo to, že je mu to jedno. „Musíš nejdřív myslet, než něco provedeš. Už jsi toho provedl dost, co?“

Ten dotaz Arizona popudil, nejdřív se sice chtěl vymluvit, ale pak si uvědomil, že nikdo kromě něj, dědy a pár němých tváří doopravdy neví, co všechno natropil, a tak vyprsknul:

„Ty mě snad sleduješ?!“

„To já ani nemusíím,“ ozvalo se zpěvem. Zdálo se, že se hlas vzdaluje a Arizon znejistil. „To já ani nemusíím,“ opakovalo se a opravdu se vzdaloval.

Pohotově vyrazil tím směrem. Prodral se kukuřicemi a ocitl se na cestě.

„To já ani nemusíím,“ ozvalo se zas, směrem z pole obilí.

Arizon do něj vběhl. Probíhat měkkým obilím bylo pro něj mnohem snadnější. Říkal si,

jak se dědovi asi povedlo vypěstovat tak vysoký druh, ale pak se opět soustředil na tentokrát již přibližující se hlas. Ještě chvíli bezhlavě šel za zpěvavým zvukem, až se nečekaně ocitl na malé mýtince, obklopené poli. Rozhlédl se. A tam, uprostřed, na šedivém balvanu, seděl k němu zády nevelký človíček, v pruhovaných kalhotách barvy duhy

a tričku bez rukávu a velkým kloboukem na hlavě.

„Hej,“ vypustil ze sebe udýchaně Arizon a přiblížil se.

V tu ránu se človíček prudce otočil a strašidelně ze sebe vydal: „Bůůůů!!“

Arizon byl rázem strachy bez sebe a už bral nohy na ramena, když tu najednou zkoprněl. Velice, velice pomalu se s do široka otevřenýma očima i ústy otáčel zpět, čelem

k zlomyslnému človíčkovi a ještě se na něj ani nestačil pořádně podívat, když už

z plných plic křičel. Rukama si pevně sevřel stehna a nebýt toho, že byl takový strašpytel, určitě by ze síly stisku řval bolestí. To, co viděl před sebou, opravdu nebyla moc všední podívaná. To, co stálo před ním, už by se totiž za člověka označit nedalo. Možná tak po krk. Místo hlavy totiž tkvěla pod kloboukem veliká, šťavnatá, oranžová tykev.

II.

A tykev to nebyla ledajaká, ale taková ta, co se dělá na dušičky. No prostě vyřezávaná, věčně nasazený úsměv, bezedně trojúhelníkové oči i nos. Taková ta, co se tváří celkem mile, ale nakonec vás vždycky zaručeně vystraší. I téhle se to povedlo. Arizon ležel rozvaleně na trávě a nepřítomně mumlal nevýrazná, nepochopitelná slova. Ve stínu

tykví hlavy to vypadalo, jako by nad ním kmitalo obří kladivo starožitných hodin. To, jak stvoření zkoumavě ze strany na stranu pohazovalo hlavou, připomínalo skoro až ptačí manýry. Zamrzlý úsměv dodával celému vzezření groteskní podobu a posouval celou postavu do lehce obskurního světla.

„Haha,“ udělal mužíček a přesunul hlavu na pravou stranu.

Nad tím vším pálivě žhnulo slunce a pózovalo na bezmračném nebi. Vypadalo jako obří slunečnice, škoda jen, že na něm nebyly vidět skvrny, pak by podoba byla docela identická. Opravdovým slunečnicím, tyčícím se napravo od mýtiny, to ale jistě nijak nevadilo, bylo totiž vidět, jak se upínají ke svému velkému sourozenci a kdyby uměly vydávat zvuky, určitě by spokojeně vrněly.

Tykví muž zatím viditelně náhle ztratil zalíbení v Arizonově bezvědomí. Sice stále dřepěl na svém předešlém místě, hlavou už však nepohazoval, ta již zpočívala v dlani

a dokonce i neměnný úsměv se najednou tvářil jaksi znuděně. Mimika jako tato, by se asi nenašla u žádného jiného stvoření na zeměkouli. I přes svou ledabylou fixaci dokázal človíček dokonale vyjádřit jakýkoli pocit. Hluboce si povzdechnul, hbitě se zvednul a až

s nepřirozeně rychlou kadencí kroků blezkově zaběhnul do pole přerostlých slunečnic.

V mžiku se s úprkem objevil na druhé straně mýtiny; ruce plné vody. Na nic nečekal

a ihned ji vrhnul přímo Arizonovi do tváře. Ten vydal jakousi slabiku a prudce se posadil. Využívaje hromadu citoslovcí si otřel tváře. Myslel si, že je ráno a děda ho budí studenou sprškou. Občas se musel k takovému vtipálkovskému kroku uchýlit, to když se Arizon i přes všechny jeho snahy odmítal vzbudit. Většinou se tak stávalo, když se mu zdál nějaký sen vypovídající o jeho minulosti a kupodivu i tentokrát to tak bylo.

Nacházel se na betonovém hřišti za zděnou budovou, připomínající sídlo nějakého smetánkovského spolku a nad ním plulo šedivé, podznimní počasí. Měl v ruce basketballový míč a snažil se házet na koš, avšak pokaždé když zamířil a hodil, odletěl míč někam do výše a spadl za jeho zády. Arizon začínal být rozzlobený, protože se mu nedařilo dostat míč do koše, a proto se rozhodl, že zkusí házet s baseballovými rukavicemi na rukou. Už se chystal si tu prazvláštní kombinaci vyzkoušet, když se z poza rohu vynořili kluci. Artur a Liqor a Turfer - prostě celá parta. Stáli u něj a byli velcí! Artur jako vůdce party v popředí, za ním ten jedlík Liqor a šprýmař Turfer napravo.

A nesmíme zapomenout na Kerka – toho malého přiživníčka. Byl to učiněný anděl - když se to hodilo.

Stáli tam a s posměvačnými šklebaty ho pozorovali.

„Ooooo....Arizonek se snaží vymyslet jak by mohl líp podvádět....,“ říká Turfer.

„Stejne nykdy nic netrefý, je to nešika!“ přihazuje Liqor.

„To je tim, jak je malý...,“ zakončuje Artur přivítání.

Arizon se stáhnul. Změna v jeho rozpoložení byla znatelná na momentálně zaujatém

postoji; ramena se zvedla ke hlavě a kolena se přikrčila. V tu chvíli znejistil, ale pak si

vzpoměl:

„Takoví lidé jsou jen slabí Arizone, a protože jsou slabí, potřebují pokořovat všechny

kolem sebe, aby se cítili líp. Z jejich slabosti tedy pramení jejich síla. Ale jak může být účinná síla založená na slabosti? Takové lidi musíš litovat a přát jim jen to nejlepší, nikdy se však nestát stejným jako oni.“

Lynn. Byla na něj tak hodná. Věděl, že má pravdu, jako vždy, kupodivu se však u něj její rady opětovně míjely účinkem. V takovýchto situacích nad sebou ztrácel kontrolu a stejně jako zvíře zahnané do kouta, nenacházel v sobě ani špetku úsudku, či rozhodnosti - uzavřel se do sebe a použil jedinou naučenou taktiku – mlčky dělal jakoby nic, neschopen jednat. Proto bylo velmi neobvyklé, že se najednou narovnal, přesunul dál od koše a hodil. Jako zpomalený film pozoroval let míče vzadujícího se od něj. Netrefí! Už zase! A ti kluci se mu budou zase posmívat! Prosím!

Míč se zavrtěl ve vzduchu a hop, k jeho překvapení čistě proletěl košem. Otevřená ústa povolila. On trefil, a před Arturovou partou! Zaměril kluky pohledem a ti se s překvapeným výrazem na obličeji rozplynuli. Usmál se. Byl najednou tak bezstarostný a šťastný, konečně se mu něco povedlo i před ostatními. Poskočil si. Když se mu vydařilo tohle, bude už všechno určitě jenom lepší. Ten hod byl pro něj tak důležitý, zdál se být manifestem toho, že všechny jeho předešlé patálie byly vymazané. A pak si vzpoměl na to, co se doopravdy dělo. Probral se.

Následovalo zaměření pohledu na tykev, prudký výskok na nohy a zběsilý úprk. Běžel jak nejrychleji to uměl. Kdyby byl na sportovní dráze, určitě by udělal světový rekord. Proběhl obilím, přeskočil známou uličku, přistál v kukuřicích a pokračoval dál. Zatočil na východ a setkal se se zelím. Rajčata. Okurky. Mrkve. Malá zelenina. Okurky. Melouny. Kukuřice. Ztratil klobouk, stále však běžel. Kukuřice. Obilí. Byla tohle pšenice? Vyskočil

z pole a překvapením upadl. Zvedl hlavu. Nevěřil svým očím. Přibližně pět metrů před ním, na velkém, šedivém balvanu, dřepěla postava, noha přes nohu, tykev místo hlavy

a výraz plný očekávaní. Zaklel. Ale ne moc přehnaně, aby nebyl za uličníka. Nacházel se na stejné mýtině, ze které vyběhl, nebo tohle byla jen její věrná kopie? Jak se pak sem to stvoření tak rychle dostalo? Pomaloučku, pozorován postavou před sebou, začal po krůčcích postupovat doprava. Slunečnice se stále hřály a jejich konejšivý vzhled poskytoval náruč plnou pochopení.

Dostal se až k nim, spalován pohledem, a jakmile byl u nich, vrhnul se s vervou do jejich útrob. Běžel, ale už ne tak svižně jako předtím. Tentokrát nebylo před ním nic než slunečnice. Byl v nich až po hlavu, ale už si zvykal.

„Buď děda používá nějaké zvláštní hnojení, nebo opravdu potřebuji vyrůst,“ říkal si jen tak mimochodem.

Jeho trať se ubírala přímo kupředu, bez jakýchkoli odbočení, jakýchkoli změn kurzu. To aby si byl jist, že uhání přímo od bodu, za kterého vyběhl. Začalo se mu zdát podivné, že slunečnice nekončí. Na druhé straně, přes uličku, byla všechna pole dohromady menších rozměrů, než tohle samotné. Přidal. Po chvíli před sebou uviděl konec. Radost ho zalila od hlavy až k patě. Až se dostane domů, všechno to dědovi poví, ten už si bude vědět rady. Vyběhl ze slunečnic. Prudce se zastavil. Oči zmrtvily. Jeho nevěřícný, nepřítomný pohled připomínal pohled duševně narušeného člověka, který může myslet, ale své tělo již nikdy neovládne. Poznal totiž, kde se nachází. Poznal mýtinu, kámen

i postavu s tykví místo hlavy.

III.

„Neboj se, chlapečku. Nic ti neprovedu,“ řekl tykva.

Arizon stál pořád na stejném místě. Ruce zatnuté v pěst. Utkvělý pohled. Těžce oddechoval.

„Hele, chci si s tebou jenom popovídat, haha.“

Arizon však nereagoval. Jako by z něho vyprchal život.

„Jsem Cursius Ammon Silas,“ prohlásil tykva sebejistě a seskočil z kamene s protaženou rukou.

Arizon sebou škubnul; to bylo poprvé za dlouhou dobu, co se pohnul. Ten mužík byl přibližně stejného vzrůstu jako on, ale i přes to naháněl mnohem větší hrůzu, než jakýkoli z velikánů, ve kterých pro sebe až doposud spatřoval tu největší hrozbu.

„Ale můžeš mi říkat Silasi, haha,“ pohodil hlavou.

Stále měl nataženou ruku, ale Arizon se viditelně nijak nechystal mu jí stisknout. Podíval se na ní. Vypadala jako normální lidská ruka. Pak zvedl hlavu a zapoměl na to.

„J-já jsem Arizon,“ pronesl zasmušile. „N-nechci ti podávat ruku,“ dodal pak rychle.

„To bys ale měl. Je to tak slušné, ne?“ řekl Silas a znejistil.

„Já ale, já....no já nevím..........“

„Co nevíš? Tak je to slušnost nebo ne?“ Silas spustil ruku k tělu.

Arizon kývnul. „Ale nikdy jsem nepotkal nikoho........takového,“ řekl opatrně.

„Nechápu.“ Silas zavrtěl hlavou. Chvíli jí vrtěl a Arizonovi to přišlo vtipné. Mírně se usmál.

„A hele!“ vykřiknul Silas, přestal vrtět a ukázal na Arizona. „Usmál se, haha, usmál!“

A začal poskakovat kolem.

Arizon se usmál trochu víc, zůstal ale ve střehu.

„Ha,“ vypustil ze sebe pak.

„Haha,“ odpověděl Silas.

Arizon se začal smát a Silas se připojil, Arizon se smál víc a Silas ho následoval. Když se nasmáli, usedl Arizon na balvan, aby si od toho smíchu odpočinul.

„Ty nejsi odsud, že ne?“ zeptal se po chvíli.

Silas zaujatý slunečnicemi zbystřil.

„No to ne. Jak jsi to poznal?“

Ta otázka připadala Arizonovi hloupá.

„Myslel jsem, jako že nejsi odsud............ ze země,“ pokračoval.

Silas se mírně zamračil, nechal slunečníce a popošel blíž. Arizon už už chtěl vstát, ale

nestihl to.

„Jak to jako myslíš, nejseš ze země? Já jsem prosím tykva. My rosteme výhradně ze země. Jak by to asi vypadalo, kdyby tykvy rostly třeba na stromech? To by bylo přece nemožný!“

Nechápe, říkal si Arizon a zase začínal dostávat strach.

„Ty ale předci, nejseš j-jenom tykva.“

Silas se zamyslel.

„Aha!“ dostal ze sebe. „Ty myslíš jako, že mám lidské tělo! Už chápu. Proč se vy lidi nikdy nezeptáte jasně a na rovinu? To je tím, že nejsem obyčejná tykva, to se přece ví!“

Arizon naslouchal a čekal, že bude pokračovat, Silas ale viditelně usoudil, že celou záležitost vysvětlil a už to vypadalo, že se opět soustřeďuje pohledem na slunečnice.

„Já jen.... že nikoho podobného jsem nikdy nepotkal,“ podotknul pomalu a upoutal opět jeho pozornost,

„No.....jasně že ne!....to je přece tím, že jsem......,“ Silas se zastavil. „No! No, no vidíš, už jsem si vzpoměl, o tom jsem si s tebou předci chtěl promluvit! To ta moje hlava. Jednou vím, že musím něco udělat a najednou bum - bác, a jsem mezi kytkama a zeleninou a už nevím co.“ Plácl do tykve. Vzal Arizona za ruku a někam ho vlekl.

„Hej! Kam mě vedeš?!“ vyhrkl ze sebe Arizon.

„Musím ti něco ukázat, jinak bys totiž nevěřil.“

„Nevěřil čemu? Hej! Já musím už domů! Okamžitě mě pusť!“ naříkal Arizon.

Ale Silas už byl pevně rozhodnut, že někam jdou, a vůbec ho neposlouchal.

IV.

Šli docela dlouho a slunečnice stále nemizely. Na nebi se objevovaly malé mráčky a bledá

a bezstarostná modř se pomalu měnila a ztmavovala. Vypadalo to, že se schyluje k dešti, ale na nebi zatím žádný doopravdový náznak nebyl. Arizon se už jen nechával táhnout tvrdohlavým Silasem, který pochodoval jak po vyšlapané ztezce. Nejdřív se sice vzpouzel

a pokřikoval, teď už ale mlčel. Byl unavený z dlouhé chůze pod sluníčkem.

„Dávno jsme určitě pryč z dědova pozemku. Kdy už tam budeme?“ prohodil.

Silas jako by procitl z tranzu, zvedl hlavu a rozhlédl se.

„Nenech se zmást mou zmateností. Za všechno může tahle tykev. Má radči svou zálibu, než svou práci. Zelenina a kytky to je moje, to druhý už je nutnost, ale ne, že by mě to nebavilo. Povídání s kytkama je jedno, ale průvodcovství, to má poslání, vyšší smysl.“

„Průvodcovství?“ nechápal Arizon.

„No ano, přesně to. Byl jsem k tomu předurčen, stejně jako ty. Víš ně..“

„Cože? Průvodcovství?“ zastavil se náhle Arizon.

Ale Silas ani na chvíli neznejistil. Zatáhl ho za ruku a donutil jít dál.

„Pojď, všechno se dozvíš. Musíme to ale stihnout, takže se nesmíme nikde zastavovat.“

Na nebi vylezlo několik větších mraků. Skoro jakoby se rodily odnikud, přicházely stále tmavější a tmavější. Slunce nepatrně zrudlo a sneslo se o kus níž, i když ještě před chvílí viselo skoro nad hlavou. Dokonce se zdálo, že se trochu ochladilo, sice jenom o kus, ale při letních teplotách člověk pocítil změnu.

„Víš, může za to slunce, a taky luna a hlavně hvězdy,“ pokračoval Silas. „Každých padesát tisíc otočení se určité z nich postaví do řady a tím naruší stálou stavbu. A pak na zem sestoupí určité.......světlo a usídlí se v nenarozené duši. Většinou se však jedná

o lidské mládě, já měl to štěstí, že si vybralo tykev. Jsem jediný svého druhu.“

Otočil se a nejapně rozšířil svůj úsměv. Vypadal strašidelně. Arizon nechápal, o čem to mluví, ale vzpoměl si na setkání se strašákem. Jak všední to byl zážitek v porovnání

s tímhle. Cosi ho nabádalo ponořit se do svého nitra a tak své přání zahalil zdánlivě nesouvisející představou. Chtěl sice domů k dědovi, k ovesným sušenkám a teplému mléku, ve své hlavě se však dostal k jednomu ze zážitků ze města. Byl na vycházce se svou skupinou, kterou tvořilo ne více než dvacet děcek včetně Arturovy skupiny. Děti hlasitě povykovaly, držely se však v hloučku, to pouze Artur a kluci se odpojili, aby mohli nerušeně provádět jim vlastní skopičiny. Byla tam i Lynn. Vedla ten nepříliš velký průvod sluncem osvětlenou uličkou a vždy, když se její pohled střetl s Arizonovým, se lehce usmála. Uvědomovala si jak ji měl rád a on věděl, že Lynn nikdy nedovolí, aby mu někdo ublížil. V té chvíli ještě nevěděl, že za několik krátkých okamžiků prověří její oddanost situace, v níž se ocitne. Fialové mraky se vznášely nad jeho hlavou a umocňovaly slova, která k němu doléhala z Lynniných úst. Vždy ji pečlivě poslouchal, nechtěl totiž vypustit ani jedno slovo, které vyslovila; tak přínostné pro něj bylo to, co říkala.

„Děti! Děti, veděly jste, že naše město má největší populaci ve státu?“ pronesla.

Několik děcek zakroutilo hlavami.

„Ano. Celé město je rozděleno do patnácti městských oblastí, které se staly domovem více než jednoho milionu lidí. Víte kolik je milion? Ano? Hodně, ano. Pokud by jste se

snad někdy ve městě ztratily, podle těchto budov poznáte, kde je centrum.“

Ukázala na výškové budovy kolem nich.

„Naše město je také jedno z takzvaných sesterských měst, rozházených všude po světě. Jeho sesterským městem je třeba Praha v Evropě. Víte v jakém státu se nachá..“

Tu otázku nedokončila. Za ní se ozvala ohlušující rána a pak klukovský smích. Bez rozmýšlení se rozběhla tím směrem a zachytila Arizona dřív, než stačil upadnout na zem. Ještě zahlédla Arturovu partu utíkající za roh. Vedle Arizonových nohou se v kaluži vody povaloval prasklý balónek. Arizon měl pocit, že spočívá v náručí své matky

a uvědomil si jak mu chybí. Přes rozmazanou clonu svého pohledu rozeznal jakési tvary naskupené kolem něj.

Rozhlédl se. Všude jen samé slunečnice, pořád ty samé slunečnice. Jak je to pole velké?

Všiml si, že některé z nich jsou jaksi povadlé, každá druhá jako by se zavírala. Přitom každý přece věděl, že slunečnice nic takového nedělají.

„Každý musí spát Arizone,“ ozvalo se před ním.

Bloudil v labyrintu snášejících se barev, ale v ten okamžik ovládl své smysly. Ztrhnul zrak na Silase.

„Říkal jsi něco?“ opile zasípal.

Silas však neodpovídal a on neměl chuť ptát se znovu. Bylo mu na to příliš zima. Připadalo mu, že už jdou hodiny a tak se podíval na slunce. Ke svému překvapení ho zahlédl na obzoru, rudé a již skoro zašlé. Zbystřil. Všude na nebi pluly tučné, temněmodré mraky. Pořád sice viděl kolem sebe, ale už nechybělo mnoho a ocitli by se v noční temnotě. Jen poslední sluneční paprsky jim svítily do čela a on by klidně odpřísáhl, že právě ony tvoří směr jejich cesty.

„Silasi!“ zaúpěl.

Ale Silas byl příliš zaměstnán pochodováním.

„Silasi!“

Opět ho probral. Silas se na chvíli zastavil a pustil Arizonovu ruku. Pohlédl na ubývající pramínek svétla. Arizon si dřepl na zem a oddechoval.

„Sakryš!“ prohodil Silas. „Jak dlouho už jdeme?“

„To nevím.“

„To není dobré, máme zpoždění. A já nejdu moc dobře ve tmě. Nemám na co se soustředit.“

„Kam jdeme, Silasi?“

V tu chvíli se ozvala strašlivá rána, která přehlušila odpověď. Zvedl se chladivý vítr. Spadly první kapičky vody.

„Pojď!“ zařval Silas.

Chytl Arizona za ruku a hnal se s ním za sluncem. Před nimi se rozprostíraly obrysy hor. Arizon věděl, že tam nemají co dělat. Beželi jako o život. Ozvala se další rána.

A další. Mraky se protrhly a spustil se liják. Přeběhli hory a nechali je po své pravici.

„Vidíš?“ zařval Silas a ukázal tím směrem.

Tam v dáli, za tmavou clonou deště a stínů uviděl Arizon rozmazané obrysy. Nejdřív si myslel že jsou to jen další hory, pak ale rozpoznal základní tvary. Zamrazilo ho.

V několika kilometrech od nich se rozkládaly podivné útvary připomínající nosy megalitických, utonuvších parníků. Jako opuštěné, přízračné věže se tyčily až k nebesům a pak se ztrácely. Arizonovi připadaly jako přistávací lodě, nahánějící hrůzu už jenom tím, jak byly obrovské. Ještě nikdy v životě neviděl nic tak velkého a najednou pocítil zvláštní nevolnost. Mohli za to titáni po jeho pravici, tím si byl jist. Odvedl od nich zrak

a přidal. Světlo už se skoro vytratilo, koutkem oka si ale ještě všiml kompletně

uzavřených slunečnic. Udělal další krok a upadl do temnoty.

V.

Probral se a promnul si oči. Všude kolem něj se rozléhala nepropustná tma, jediné co slyšel byly rychlé, cupitající kroky. Schoulil se do klubíčka a čekal. Třásl se. Buď zimou, nebo strachem.

„Už to bude!“ ozvalo se odněkud.

Skoro ve stejný okamžik se pár metrů od něj rozsvítilo světlo louče a Arizon uviděl Silasův věčně zákeřně usmívavý obličej. Z úžasu sebou trhnul.

„Taková tykev vždycky vystraší, haha,“ pronesl Silas. „Pojď, musíme támhle,“ ukázal na velkou díru v kamenné stěne.

Arizon ztěží rozpoznal, že se nacházejí v jakési místnosti připomínající neolitickou jeskyni, o jaké se onehdy učili na jedné z hodin. Zde byly na stěnách všelijaké nápisy, jež lehce světélkovaly, ovšem žádné obrázky tu nebyly a to písmo nedokázal přečíst. Prošli ručně vytesávanou chodbou, pokrytou nejasnými podpisy neznámých autorů a zabočili. Náhle je jako hvězdná vlna prudce oslepil světelný záblesk. Jakoby na ně někdo natočil refrektor, rozprostila se před nimi na první pohled hutně osvětlená místnost. Arizon si zakryl zrak.

„Tak je to vždycky, haha,“ neodpustil si poznámku Silas.

Po chvíli se světlo ztumilo. Arizon pohlédl do místosti a rázem žasnul. Místnost sama se

utápěla ve tmě. On však viděl jen jedno. Před ním se zářivě rozprostírala ohromná, pohádkově zdobená brána. Ani ve svých snech si nepředstavoval, že něco tak nádherného

může existovat. Její krása se slovy vyjádřit nedala. Všude byly jen samé zlaté rytiny, zlaté

fresky a drahokamy. Viděl diamantové krystalky, posázené na její povrch s nadlidskou

přesností, aby vytvářely hladkou, nepřerušovanou vrstvu. Viděl obrovité okenice,

vytvořené z čistého jantaru, tak tenké a vyvážené, aby byly stále průsvitné. Viděl výjevy nepocházející z tohoto světa. Náhlá záplava krásy a dokonalosti před ním vymazala jakékoliv náznaky strachu či nejistoty. Předešlé pochyby a přesvědčení byly ty tam, tak omamující a upřímná byla práce před ním. Jak se upřeně díval, četl podprahově prastaré, zapomenuté příběhy a najednou si uvědomil, že už dávno není na zemi. Pochopil, že tohle opravdu není dílo lidských rukou.

„Tohle je První Kovaný portál. - Jeden z pěti,“ zašeptal zamilovaně Silas. „Mám ho na starost.“

Byl na tu skutečnost patřičně hrdý a kdyby byl míval nos, asi by si těď ani na jeho špičku neviděl.

„Haló,“ zatáhl Arizona za triko, „probuď se, kamaráde, nebo ti oči vypadnou.“

Arizon od brány odtrhl zrak, nemohl se dál dívat.

„Myslím to vážně,“ pokračoval Silas, “ nebyl bys jedinej! A teď běž dál.“

Arizon se přichytal, že stojí přímo u brány, a tak o kus ustoupil.

Silas odněkud vytáhl černý plášť a uvázal si ho u krku, kápi přehozenou přes hlavu.

Z jeho útrob pak vylovil malý, matně hnědý flakónek. Uvolníl zátku a z jeho obsahu vytvořil na kamenné dlažbě kolem brány půlkruh.

„Je to směs bylin,“ prohlásil. “ To aby ses mohl dívat.“

„A teď buď chvíli zticha.“

Stoupnul si před bránu a pozvedl ruce.

Arizon usedl na dláždění; příjemně hřálo. Opřel se o stěnu jeskyně a s doširoka otevřenýma očima pozoroval portál před sebou. Náhle pocítil únavu a pomyslel na to, jak dlouho už je asi pryč a jestli o něj děda nemá strach. Nepřipadalo mu to nijak závažné,

a tak odsunul ty myšlenky stranou. Brána vyžadovala jeho neustálou pozornost a on byl

v šoku stále nucen uvědomovat si její nejmenší detaily. Záře před ním ho tak sladce ukolébávala. Doléhal k němu zvuk vody a jeho napadlo, že někde poblíž bude pramen. Po chvíli v dáli zachytil skoro neslyšná slova a uvědomil si, že to k němu promlouvá sama jeskyně. Šepot se rozléhal všude kolem něj a Arizon se začal cítil příšerně ospalý, ta slova totiž, i když jim nerozuměl, byla jako samet, konejšila a uspávala jeho sluch a samo vědomí. Před očima se zatmělo a víčka pomalu klesla. Soustředěn na bránu, upadl do hlubokého rozjímání.

Vznášel se v jakémsi živém snu, nevnímaje čas ani prostor kolem sebe. Do jeho podvědomí se promítaly neznámé vize a na jazyku ulpívala prazvláštní, nevyřčená slova.*1 Skoro už propadl podvědomému nutkání a chtěl některé z nich vyslovit, když tu rázem spustil Silas:

„SLYŠ MÁ SLOVA!“ začal. Stále se nacházel ve stejné pozici před bránou. Jeho hlas byl hluboký a zastřený, vycházel neznámo odkud.

„SLYŠ MÁ SLOVA!“ zopakoval důrazněji.

„CURSIUS AMMON SILAS. JSEM VĚRNÝ SLUŽEBNÍK HVĚZD. PROZRAĎ MI SKRYTÝ

SMĚR A JÁ SE POKLONÍM TVÉMU ŘÁDU. PROVEĎ MĚ HVOZDEM A JÁ PŘINESU TVÉ NAPLNĚNÍ!!!“

Černý plášť se pokryl svítivými znaky a Arizon procitl. Těžce se nadechnul a jeho pohled padl na Silase. Všiml si, že se pod ním utváří nepatrný vír světla. Pomalu stoupal nahoru

a každá jeho částečka světélkovala jako hvězdný prach, dokud Silase neobklopilo nespočet malých, blikajících světlušek. Vír doplul až nad jeho hlavu, načež se rozprášil jako písek. Silasova pravá ruka se změnila ve zlatem zdobenou pěst. Když se uprostřed brány vytvořil otvor, uzpůsobený přesně pro ni, vsunul ji dovnitř a otočil. Ozvala se mechanika, a brána se

v záři rozpůlila.

„Je to on!“ řekl si pro sebe a zatlačil.

VI.

Šlo to ztěžka, masivní brána se nechtěla hnout. Arizon se s otevřenými ústy postavil. Již dávno pozbyl veškeré bázně a přisvojil si pouze čirou zvědavost, upínajíc všechny smysly

k divu před sebou. Pln očekávání, nemohl se hnout z místa, nemohl odtrhnout svůj pohled. A to si myslel, že ho už dnes nic nepřekvapí. Silas pořádně zabral a brána se konečně letmo rozevřela. Z nevelkého průchodu se vylinulo příjemné žluté světlo. Lehce oslepovalo. Arizon se ihned vzpamatoval a přiběhl k bráně. Poté ho Silas nechal vejít.

Spočinul v nevelké, bohatě zdobené síni, osvětlené snad tisíci malými světélky, levitujícími ve vzduchu. Žasl. Uprostřed, z vykachličkované podlahy, vyrůstal kruhový podstavec z jemu dosud neznámého materiálu a na něm zlatem lemovaná klec, táhnoucí se až ke stropu. Vně tkvěla květina nebývalých rozměrů. Připomínala růži, nebo její velmi zvláštní odrudu. Arizon sice nedokázal určit druh, byl si ale jist, že je to nejzvláštnější exemplář, jaký kdy viděl.

Vyvolala v něm vzpomínku na jeden sluneční den z minulosti. Tehdy se pořádala celodenní soutěž ve zbírání jedinečných kytek.

-Ten, kdo večer přinese tu nejzvláštnější květinu, vyhraje výlet do národního parku. Se svým vychovatelem. -

Tak znely podmínky soutěže a Arizon kdesi uvnitř cítil, že má ty největší šance. Vždy se

rád potloukal po přírodě a tak se stávalo, že velmi často narazil na její nejzajímavější výtvory. Kdyby vyhrál, odjel by se svojí Lynn alespoň na krátkou chvíli daleko odtud. Nic víc si v tu chvíli nepřál.

Měl za sebou pozdní odpoledne a i přes to, že již měl v kapsách několik nadějných exzemplářů, ještě pořád nenalezl ten pravý. Procházel se po mýtině uprostřed lesa

a prohledával rostlinstvo pod sebou. Najdenou zaslechl, že se někdo blíží směrem z lesa. Nechal porosty být a namířil si to na opačnou stranu od přibližujících se kroků. Chtěl se dostat do lesa dřív, než ho někdo uvidí, ale jak už to u něj bývalo zvykem, ani protentokrát neměl to štěstí. Z lesa za ním se vypotácel Liqor a kvůli své nemotornosti sebou skoro plácnul o zem. Následovala ho celá parta. Arizon věděl, že nemá cenu utíkat, a tak se na nevelké mýtině zastavil.

„Ale, ale,“ začal Artur. „Podívejme se koho tu máme. Arizonek !“

Arizon se k ním otočil čelem. Měl strach, to ano, ale na to nechat se lovit neměl ani nejmenší náladu.

„Už jsi našel nějaký kytyčky?“ zaduněl Liqor.

„Haha! No to jo! Určitě si myslí, že vyhraje!“ strčil do něj Turfer.

Arizon si zakryl rukama levou kapsu kalhot, v níž schovával svůj poctivě nazbíraný poklad, a to něměl dělat.

„A hele! Co to tam má?!“

To byl Kerk, ten bonzáček.

Co z toho asi bude mít, říkal si Arizon

„Nic!“ protáhnul pak.

„Dělej! Ukaž, co tam máš!“ přikazoval Artur.

„Nic! Nic nemám..,“ snažil se Arizon.

Ale kluci si ho už obcházeli. A blížili se. A byli velci!

Jeho pud sebezáchovy zapracoval stejně rychle jako reflexy masožravé kytky. Otočil se

a pádil směrem od kluků, když však udělal druhý krok, upadl do vysoké trávy. O to se postaral Kerk, který mu nastavil nohu.

„No jo....já to říkal, Arizon nic nedokáže pořádně!“ posmíval se Turfer.

„Dej to sem!“ panovačně zahulákal Artur a vyrval kytky zpod Arizonovy ruky. Půlku

z nich při tom potrhal, takže se již nedaly použít.

„Hej, to není vaše!“ křičel Arizon.

Ale kluci už byli na odchodu.

„Hele, to je dobrej kousýnek,“ říkal Liqor.

„Arizone, nic neznamenáš! Nic!“ přiléval Turfer do ohně.

Pak mu zmizeli z dohledu. Po tom, co si utřel tváře, zvedl se a namířil si to lesem domů. Již se ztmívalo a on chápal, že ve tmě nic neuvidí. Neměl šanci najít svůj lístek na cestu

pryč. Pryč z toho místa, pryč od Artura a jeho party, ale hlavně společně s Lynn. Bezmyšlenkovitě kráčel lesem, nechal se při tom vést přesvědčením, že ví přesně kam jde. Možná to bylo tím, jak byl zklíčený, možná kvůli tomu, že již v lese panovalo šero, ale po nedlouhé chůzi se přichytal při tom, že vůbec neví kde je. Právě v tom okamžiku propadl hlubokému zoufalství. Sesunul se do kupky jehličí a ukryl vlhké tváře ve svých dlaních. Měl pocit, jako by nikam nepatřil a že jeho snaha byla naprosto marná. Nevěděl pro co žije a i když si tu otázku ve svém věku vlastně ani nedokázal položit, neměl nejmenších pochyb o neurčitosti odpovědi na ni.

Pozvedl hlavu a tu, zničeho nic, změnil názor. Několik málo kroků od něj se záříc usmívala. Květina jeho snů, obeplývající neposkvrněnou krásou svého ztvoření. Barvy

a tvary a vůně, jež k němu doléhaly, promlouvaly o neskutečnosti a osudnosti toho ztřetu. Řízen reflexy přenesl se Arizon ke své trofeji a už jí držel v rukou, když rozpoznal veliký dub po své pravé straně. Takže přeci šel správně!

„To tys mě vedla...,“ zašeptal.

Rozběhl se směrem domů, modlící se za to, aby stihnul vyhrát. Minul poslední strom

a přeběhl přes pole. Proběhl vchodem do dvoru a dveřmi do zšedlé budovy z jeho snu. Rozraziv dveře síně zůstal v nich stát. Desítky pohledů se na něj zaměřily jako na viníka obrovské katastrofy.

„Ahá! Tady ho máme!“ prohlásil ředitel Gerdel. Přísný pohled jeho očí dával najevo svou hněvající se spokojenost.

„A vítězem se stává Artur a jeho tým!“ zatónoval.

Arizon nemohl uvěřit. Nestihl to! Místo sebe viděl na stupínku vedlě ředitele šklebícího se Atura s jednou z ukořistěných květin. Pozvednul tu svou a přesvědčil se o její unikátnosti.

„Á, vidím, že jste si také přinesl úlovek,“ zašilhal ředitel Gerdel. „Jaká škoda, že tak pozdě. Určitě byste vyhrál. Avšak za to, že jste jako jediný nedodržel limit, půjdete teď do svého pokoje bez večeře a zítra si odbydete domácí vězení!“ dodal s uspokojením.

Arizon upustil květinu na podlahu. Byl ztracen! On za to přeci nemohl. To oni, Artur

a Turfer a.....nemělo to cenu.

„Nic neznamenáte Arizone, nic!“ hlásal ředitel Gerdel.

Neslyšel ho. Rozhlédl se po síni a s poslední nadějí hledal Lynn, avšak ta tam nebyla. Jen ona ho mohla zachránit, ale teď? Nebyla tam! Nebyla!

Mírně se usmál, obešel klec kolem dokola a pořádně si květinu prohlédl. Všiml si, že dveře do síně jsou zavřené.

Ocitl se sám? V jeho hlavě se poprvé za celou dobu rozezněly na první pohled nedefinovatelné, předtím nepoložené otázky. Co tu vlastně dělám? Není to náhodou nějaký zlomyslný trik? Co když teď ležím uprostřed pole a tohle všechno je jenom sen? A kdo je ta osoba za dveřmi? Mužu jí věřit?

V tu ránu, jako úder kladivem, pohltila místnost slova:

„NECHŤ UKÁŽE TI SPRÁVNÝ SMĚR A VEDE PŘES TMAVÁ ZÁKOUTÍ, DOKUD

NENALEZNETE SVĚTLO!“

Echo udeřilo na všechny Arizonovy smysly. I na ty o kterých dosud nevěděl. Ten mužský hlas mu byl povědomý; zdálo se mu, že ho již někdy v životě slyšel, nebyl však schopný vzpomenout si kde. Když byl po chvíli opět schopen mluvit, pronesl jedinou věc, která se mu honila hlavou:

„Kdo............jste?“ zeptal se.

Až v tuto chvíli pocítil něčí přítomnost; jeho podvědomí nemělo pochyb. Někdo v té síni spočíval, sic ne fyzické podoby, ale byl tam, přímo před ním.

„UŽ JSME SE PŘECI SETKALI ARIZONE. TAM, UPROSTŘED SLUNEČNICOVÉHO POLE.

ODPOVĚDĚL JSEM TI TEHDY NA TVOU OTÁZKU,“ ozvalo se.

Arizon zalovil v paměti. Co bylo na poli? Nejdřív nevěděl, ale vzápětí se rozpoměl.

„Tak to jste byl vy! A já si myslel, že mám ze sluníčka přeludy.“

Ozval se dusivý, přerývaný smích.

„MYSLÍŠ SI, ŽE TOHLE JE JEN PŘELUD, ARIZONE?“

Na chlapci bylo vidět momentální zaváhání, ale to ihned zmizelo. Už mu nepřipadalo zvláštní, že ten druhý zná jeho jméno.

„To by byla škoda,“ konstatoval pak.

Měl pocit, že se jeho neviditelný společník usmál.

„LÍBÍŠ SE MI, ARIZONE. MYSLÍM ALE, ŽE SI ZASLOUŽÍŠ VYSVĚTLENÍ, KONECKONCŮ, JISTĚ CHÁPEŠ, ŽE TĚ SEM SILAS NEPŘIVEDL JEN TAK... A POKUD JDE O NĚJ, NĚBOJ SE HO, DOKÁŽE SICE KDEKOHO VYDĚSIT A JE TROCHU ZMATENÝ, JINAK JE TO ALE NENAHRADITELNÝ PRŮVODCE. JEDINÝ SVÉHO DRUHU.“

„NUŽE, DOVOL ABYCH SE PŘEDSTAVIL. MÉ JMÉNO JE AREASIR, PÁN ZEMĚ A JSEM PÁTÝM VLÁDCEM ERRY, SEDMERA SKRYTÝCH SVĚTŮ. TO CO SLYŠÍŠ, JE ODRAZ MÉHO VĚDOMÍ, KTERÉ BYLO PO MÉ SMRTI VKUTO DO TÉTO BRÁNY. TA SE OD TÉ DOBY STALA MÝM TĚLEM. MÁ DUŠE JE PAK PŘÍMO PŘED TEBOU.“

Arizon pohlédl nevěřícně na květinu uvnitř klece.

„SPRÁVNĚ. ODPOVĚĎ NA TVOU DALŠÍ OTÁZKU PAK JE MÝM ÚDĚLEM.

NA POČÁTKU ČASŮ, DÁVNO PŘED ZRODEM LIDÍ, KDYŽ ZEM BYLA STÁLE ŽHAVÁ

A NEŮRODNÁ, PROCITL NA NÍ MŮJ DRUH A JÁ A MÝCH PĚT BRATRŮ STALI JSME SE JEJÍMI VLÁDCI. KAŽDÝ Z PĚTI SE VŠAK OBJEVIL V JINÉ ZEMSKÉ SFÉŘE A TAM TAKÉ ZALOŽIL SVÉ PANSTVÍ, SVŮJ DÓM. PO CELÁ TISÍCILETÍ JSME PAK TŘÍBILI NÁM PŘIDĚLENÁ BŘEMENA, DOKUD NENADEŠEL NÁŠ ČAS. KDYŽ PŘIŠLA VELKÁ POTOPA A MY MĚLI JSME VYPLNIT SVŮJ OSUD, VYBRAL SI KAŽDÝ PRO ÚCHOVU SVÉ DUŠE TEN PRVEK, VE KTERÉM SE

ZRODIL, JEDINĚ TAK TOTIŽ MOHL DOJÍT NAPLNĚNÍ. PO TÉTO UDÁLOSTI SE NAŠI

PODDANNÍ SOUSTŘEDILI DO UMĚLE VYTVOŘENÝCH SFÉR, MIMO ZNÁMÝ PROSTOR

A ČAS. A HLAVNĚ SMĚR.

MÝM PRVKEM JE ZEM A TUTÍŽ I JEJÍ PLODY, PROTO TEDY KVĚTINA. MÝM ZNAKEM JE PAK STROM. KDYKOLI NA SVÉ POUTI NARAZÍŠ NA MŮJ ODKAZ, NECHŤ VSTOUPÍ

V ZNÁMOST, ŽE NALEZNEŠ ZDE OCHRANU A PŘÍSTŘEŠÍ! A TAK SE STANE!“

Arizon se nezmohl ani na jedno slovo, tak byl ochromen neuvěřitelnou přítomností před

sebou. Od téhle chvíle, říkal si, už asi nikdy nebudu mít strach z velkých lidí.

„A TY BYS TEĎ URČITĚ RÁD VĚDĚL, PROČ JSI ZDE, ŽE ANO?“ pokračoval Areasir, nečekaje na odpověď.

„JIŽ PADESÁT TISÍC LIDSKÝCH LET, OD DOB POSLEDNÍHO SOUDU, SEDM SVĚTŮ ERRY SKOMÍRÁ. NAŠE ZEM ZTVRDLA A PRAMENY VYSCHLY. VZDUCH JIŽ SE NELYNE

A NEOBLAŽUJE NEBESA, OHEŇ JIŽ NEŽIVÍ SVŮJ ZÁMĚR A POUZE SVĚTLO OBÝVÁ NAŠE DUŠE. V NEJZASŠÍ DÁLI DLÍ DÓMY UKRYTY, UPÍNAJE SE K NAŠEMU ODKAZU.

KDYŽ SE NA ZEM SNESLA TMA A ZEMSKÉ PLÁNĚ ZPUSTLY, PĚT RODŮ ODEŠLO PŘED

ZBOŘENÝM SVĚTEM POD POVRCH A S NADĚJÍ LEPŠÍCH ZÍTŘKŮ ROZDĚLILY SE NA SEDM

SFÉR. TĚLESNÉ SCHRÁNKY VLÁDCŮ ZANIKLY A MY USTRANILI JSME SE DO PŘEDEM URČENÝCH HROBEK, ODSOUZENI NA VĚKY, VKUTI DO TĚCHTO PORTÁLŮ. SPLÁCEJÍC SVŮJ DLUH, BYLI JSME RÁZEM OPKLOPENI TMOU A BLOUDIDÍCÍ V OČISTCI ZNOVUZROZENÍ, UPADLI JSME DO VĚČNÉHO SPÁNKU. PODLÉHAJÍC ROZSUDKU SVÉHO OTCE STVOŘITELE, PŘESUNULY SE TEHDY CELÉ SVĚTY A JEJICH MÍSTA URČENÍ BYLA NAVĚKY UKRYTA PŘED NAŠÍM ZRAKEM.

NAŠE HŘÍCHY VŠAK BYLY PŘÍLIŠ VELIKÉ NA TO, ABY SE DALY SPLATIT, A TAK ZŮSTÁVÁME V NEHMOTNÉ PODOBĚ, A TO JIŽ NAPOŘÁD, DOKUD SE NEROZPADNE VESMÍR A JAKO SPÍCÍ DUŠE VKUTÉ DO POSVĚDCENÝCH PORTÁLŮ PRAVD, NEPOHLTÍ NÁS NICOTA. BYLO NÁM SPRAVEDLIVĚ ODEPŘENO SPOJIT SE SVÝMI MILOVANÝMI DĚTMI, NAPRAVIT SVÉ OMYLY A NAVRÁTIT TAK BLAHO MEZI SVÉ RODY, PROTO JIŽ MNOHO VĚKŮ ČEKÁME NA PŘÍCHOD SPASITELE, JEŽ SJEDNOTÍ NAŠE DÓMY A ONY OPĚT UCELENY, VZEJDOU DO NOVÉHO POKOLENÍ. NAŠTĚSTÍ TEĎ, KDYŽ BYL PRVNÍ Z NÁS PROBUZEN, PŘEDZNAMENÁN BYL OSUDNÝ TEN ČAS.

NIC VŠAK NENÍ TAK JEDNODUCHÉ, JAK SE ZDÁ....

JAK JISTĚ VÍŠ, KAŽDÝCH PADESÁT TISÍC LET SE NA ZEM SNESE NESMRTELNÉ SVĚTLO PRAVDY A SPOJÍ SE S DĚTSKOU DUŠÍ. TAK VZNIKNE ERREIEC – SVĚTELNÝ POUTNÍK -

A VSKUTKU MOCNÝ JE TEN, KDOŽ SI TAK MŮŽE ŘÍKAT. KAŽDÝ ERREIEC TOTIŽ OBDAŘEN JE ZVLÁŠTNÍM DAREM, JENŽ BYL ZA STARÝCH ČASŮ POVAŽOVÁN ZA TU NEJTAJNĚJŠÍ NAUKU, DAREM POZNÁNÍ SMĚRU – PRINCIPEM VAH. TENTO PRINCIP DÁVAL ERREICŮM SCHOPNOST UZŘÍT PRAVDU V TÉ NEJČISTŠÍ PODOBĚ A UCHOPIT TAK PODSTATY

VEŠKERÝCH EXISTUJÍCÍCH CEST.

KAŽDÝ Z PĚTI VLÁDCŮ VLASTNIL TAKOVÉHO ZMOCNĚNCE SVĚTLA, A TEN, ZASTUPUJÍC

JEDEN ZE ZEMSKÝCH ŽIVLŮ, BYL JEHO PRAVÝM ODRAZEM. SPOLU TVOŘÍLI CELEK –

TĚLO I DUCHA - A KAŽDÝ Z ŽIVLŮ PAK, MOHL SE POJIT POUZE S JEDNÍM Z NICH, NAPLŇUJÍC TAK SVOJI PODSTATU. SVAZOVAL JEJICH DUŠI SE SVÝM PÁNEM TAK, JAKO JE SÁM VLÁDCE PŘIKOVÁN KE SVÉMU PORTÁLU A TAKOVÝ ERREIEC MOHL SE TEDY POHYBOVAT POUZE VE SVÉM ZEMSKÉM ŽIVLU.

ZA STARÝCH ČASŮ BYLO VŠAK UČINĚNO PROROCTVÍ. JEŠTĚ PŘED TÍM, NEŽ JSEM SE JÁ

A MÍ BRATŘI USTRANILI DO ZEMSKÉHO PODSVĚTÍ, SPOJILI JSME NAPOSLEDY SVÉ SÍLY

A NAHLÉDLI DO NEJASNÉ BUDOUCNOSTI. I UZŘELI JSME, ŽE NADEJDE DEN, KDY DOJDEME SPASENÍ A NAŠE SVĚTY SE OPĚT SJEDNOTÍ. TEN DEN, ZRODÍ SE ŠESTÝ SVĚTELNÝ POUTNÍK, ERREIEC, JEMUŽ SE BUDE ŘÍKAT ASKLEPIUS - TEN, JENŽ NENÍ

PŘIPOUTÁN - A PRÁVĚ ON ZAVRŠÍ NAŠE MUKA. TAKOVÝ ERREIEC BYL BY VSKUTKU

MOCNÝM JEDINCEM, JEHO NEVYČÍSLITELNÉ SCHOPNOSTI, POSKYTLY BY MU TOTIŽ MOŽNOSTI NEBÝVALÉHO ROZSAHU. ANO, POKUD BY TOTIŽ NEBYL PŘIPOUTÁN

K ŽÁDNÉMU VĚDOMÍ, DOKÁZAL BY V SOBĚ ZKROTIT VZNEŠENÝ PRINCIP VAH VE SVÉ PRVOTNÍ FORMĚ A PLNĚ HO OVLÁDNOUT. ON SÁM BY SE JÍM STAL...“

„A KUPODIVU PRÁVĚ TEĎ, ARIZONE, V TAK PRAZVLÁŠTNÍ DOBĚ, SE ZDÁ, ŽE JSME HO KONEČNĚ NAŠLI...“

Ta poslední slova se k Arizonovi donesla jako odraz jakési vzdálené vize a jako kapičky vody, lehce zčeřila jeho kalné vědomí.

Když se echo pomalu vytratilo, prozřel z barvitého snu. Vše co Areasir řekl, promítlo se mu

v hlavě jako obraz reality. Náhlé uvědomění pravdy, zběsilá kvanta lží, v okamžiku zaplavila jeho hlavu potoky krve. Adrenalin se vynesl do nedosažitelných výšin a srdce se rozbušilo jako parní válec. Jeho pohled zakryla černota a Arizon se snesl do kolen.

Dopadl měkce.

 

---