Balada pro Romea

Jednou v noci do mého otevřeného okna tiše vklouzl stín.

Byl to sen, který mne provází už řadu let.

Tenkrát přišel a ani neměl konkrétní podobu.

Byl neurčitý a já vůbec netušila, že tě jednou potkám.

A pak jsi přišel .

Nenápadný a nic neříkající okamžik mlčení.

Mlčení, jež nás jako tíživá opona provází neustále.

Nepoznals mne a možná ani nikdy nepoznáš

 a já jen stále potichu opakuji tu starou pohádku¨.

O lidech se čtyřma rukama.

Snad věřím, že jednoho dne otevřeš oči a uvidíš,

že jsem tu, a že jsem to já na koho stále čekáš.

Ne, opravdu tomu nevěřím,

jenže i tak děkuji za vteřiny štěstí,

kdy se tvůj úsměv odráží v mých očích.