Noc...

Usínám, usínám a nemohu zastavit tok černých myšlenek, uvolnit se a spánkem zapomenout. Přál jsem si brečet, uleví se ti. Ale v té spoustě vzteku je k breku dlouhá cesta, skřípání zubů a beznaděj stojí nepohnutě v cestě, a já nejsem s to je překročit.

Vír všech těch událostí mě nevybíravě mele a já nemám sílu se mu postavit, znovu upadám, znovu hlouběji. Tupě mlátím do zdi ve snaze ukojit bolest bolestí, ale nemám tolik síly, a zeď je pouhá rovina, placka bez ostnů a děr, které by mi udělaly onu touženou radost.

Odvracím se, jako už mnohokrát mnou probíhá představa absolutního klidu, stát v silnici a čekat na náraz, ležet na lůžku a nemyslet na nic, a současně býti hojně dopován rájským plynem, vždy se jenom probudit, cítit tu duševní rozkoš a znovu ulehnout, zapomenout na vše, nechat myšlenky plynout, v izolaci od všeho a od všech. Je to pro mě představa živá, krásná, zapomenout...

Leč smutné je, a co mě trápí, že k tomuto nemám odvahy, a stává tak z toho další z těch událostí které mě ničí a strhávají dolů, ten obrovský kontrast volnomyšlenkářství a mého současného smýšlení, absolutně deprimujícího a bez jediné známky optimismu.

"Celej den sem mezi lidma, ale přesto sem sám"