Pohřebiště snů

Pohřebiště snů

 

                                                                       I.

 

            „To je hrůza, zase není kde zaparkovat,“ pomyslela jsem si, když jsem se vrátila po náročném pracovním dnu domů. A ještě ke všemu tak hustě chumelí. Budu muset večer zajet pro oba kluky, protože mají na stadionu trénink. Oba jsou milovníci hokeje po tatínkovi, který se mu věnoval od dětství, nyní alespoň jako divák a příklad pro své syny. Zrovna dnes musí mít odpolední směnu, když se to na silnicích tak klouže. Ale nakonec se jedno místo k zaparkování přece jen našlo.

            Cestou k výtahu jsem vytáhla ze schránky letáky a dopisy. Letmo jsem je prohlédla a na jednom z nich uviděla důvěrně známé, úhledné, zakulacené písmo. Přemýšlím, kolik let už tyto dopisy dostávám a jak jen zřídka na ně odpovídám.

            Myšlenky mi zabloudí do dávné minulosti, kdy to všechno začalo. Zdánlivě bezstarostné období středoškolských studií, prvních lásek, přátelství, která trvají mnohdy po celý život. Jako to moje a Norbertovo. Ačkoli…

            Doma jsem odložila poštu na stůl a ze všeho nejdříve si šla uvařit kávu. Do svého oblíbeného černého hrníčku s motivem čarodějnice jsem dala lžičku rozpustné kávy, zalila vodou a přidala mléko. Přenesla jsem si ji do pokoje, kterému ještě vévodí vánoční stromeček. Rozsvítila jsem na něm svíčky, pohodlně se usadila na pohovce a vzala do ruky dopis od Norberta. Pomalým pohybem jsem roztrhla obálku a začala číst.

 

Milá Blanko,

 

tento dopis ti začínám psát na chalupě, kam jsem v neděli odjel úplně sám, neboť již nedokážu být s nikým pohromadě. Je večer, venku hustě sněží, celé chomáče padají na zasněženou zahradu a vytvářejí tak stále větší naducané sněhové polštáře. Hořící krb vytváří příjemné teplo a dojem útulnosti. Jeho plameny jsou mými jedinými společníky. Jejich mihotavé světlo měkce osvětluje pokoj. Ovšem sebevětší plameny nemohou ohřát mou duši. Ale po pořádku.

My dva se známe již spoustu let a proto mohu být k tobě naprosto upřímný. Již od střední školy jsi věděla vše o mé posedlosti jménem Lucie. Kolikrát jsi mě zcela správně vysvětlovala, že láska se nedá vyprosit, ani vybrečet, ani vynutit násilím. Víš, že jsem ti dával za pravdu, leč nemohl jsem se podle toho chovat.

Vzpomínám si na jeden den, kdy jsem místo do školy musel jít k očnímu lékaři. V čekárně byla spousta lidí. Strávil jsem tam čtyři hodiny a nakonec mě ani nevzali. Většina studentů by byla ráda, že se ulila ze školy, ale já…já byl, Blanko, strašně nešťastný. Nešťastný z toho, že ten den neuvidím Lucii. Šel jsem tedy k jejímu domu a čekal skryt za obrovskými lípami, zda ji alespoň nezahlédnu, až půjde domů. Čekal jsem tam více než dvě hodiny. Byl zrovna  deštivý, podzimní den, ale nevnímal jsem padající studené kapky vody. Toho dne jsem se nedočkal. Neumíš si  představit, jak mi bylo, když jsem ji neviděl. Po cestě domů se mi v první chvíli ani nechtělo žít.

V takovéto okamžiky  jsem rád, že je noc. Ano, nemýlíš se, čteš dobře. Protože jen v noci se můžu vybrečet, vybrečet nad tou strašnou bezmocností, nad těmi ztracenými nadějemi, nad svým zničeným životem, který bez Lucie pro mě nemá cenu.

Když ji někdy potkám na ulici, je to strašné. Pokud si mě všimne dostatečně včas, přejde na druhý chodník a dělá, že neexistuji. Když to již nestihne, sotva mi odpoví na pozdrav. Copak nechápe, co je to třicet let lásky? Vždyť já ji miluji od první třídy.

Jako dnes si vzpomínám na vánoční besídku, kdy recitovala básničku o kaprovi. Seděl jsem a ani nedýchal, aby mi nic neuniklo. Každou přestávku jsem se procházel po školních chodbách, abych ji třeba jen koutkem oka zahlédl.

 Jaká byla moje radost, když jsem po nástupu na střední školu zjistil, že spolu chodíme do třídy. Jen nevím, zda to nebylo spíše prokletí než štěstí. Neboť od té doby se můj život proměnil v jedinou dlouhou noční můru.

Celé roky jsem jí nikdy neřekl, co k ní cítím. Byla mým idolem, mou modlou. Vzhlížel jsem k ní pouze zpovzdálí a neodvážil se k ní přiblížit. Znal jsem ji zpaměti. Její dokonalou tvář bohyně, dlouhé černé vlasy, temně modré oči, rudá ústa a dokonalou postavu. V noci jsem se budil zpocený, volaje její jméno. Pozřít jídlo mi dělalo povětšinou problémy a tak jsem trpěl narážkami na svou vychrtlou postavu. Psychické problémy způsobily mou nečistou pleť a věčně mastné vlasy nevýrazné barvy. Můj psychický stav nešel doma přehlédnout a musel jsem začít navštěvovat psychologa. To byla pro mě další rána. Věděl jsem, že nejsem hoden její přízně. Přesto jsem se o to pokusil.

Bylo to ve třetím ročníku a já se odvážil pozvat ji do cukrárny. Zeptala se proč a já ji naznačil, že ji potřebuji něco říct. Kupodivu svolila a já byl v ten okamžik nejšťastnější tvor na světě. Odpoledne v pět hodin, zněla její odpověď.

Byl jsem tam raději od půl páté, abych nic nezmeškal. Jak já se těšil. Myslím, že už jsem v životě takový pocit štěstí a naděje nezažil. Seděl jsem u stolu pro dva a popíjel coca-colu. Najednou se pro mě celá cukrárna rozsvítila, neboť přišla ona. Netvářila se nijak nadšeně, ale byla tu! Přisedla si ke mně ke stolu, objednal jsem jí stejné pití a s třesoucím se hlasem ji vyznal svou lásku. Její reakce mě pronásleduje v děsivých snech dodnes. Prý jsem pro ni bezvýznamný spolužák o kterém pomalu neví, že s ní chodí do třídy. Nemám si prý dělat žádné naděje. Sotva to řekla, vstala a odešla.

Byla to rána, to si dovedeš představit. Ale mě to snad ještě přidalo na intenzitě posedlosti její osobou. Vzpomínám si, jak jsem ji jednou chtěl ve třídě políbit. Vůbec nechápu, kde jsem k tomu vzal odvahu. Šel jsem kolem její lavice, zastavil se a vlepil ji pusu na tvář. V tu ránu na mé tváři přistála facka. Od Lucie. Utekl jsem ze třídy a přišel pozdě na hodinu. Ale to bylo to nejmenší.

Víš, Blanko, stále si kladu otázku, proč se to všechno muselo stát? Proč mi celou dobu tak strašně ubližovala? Vždyť mi nikdy ani na jeden dopis neodpověděla, všechny dárky, které jsem jí dal, mi vrátila, nadávala mi, vyhazovala mě, fackovala. Kolikrát jsem za ní jel na chatu a to tam většinou ani nebyla. Chtěl jsem ji jen tajně zahlédnout, jen jí být blíž. Když jsem měl pocit, že bych ji na třídních akcích vadil, tak jsem šel okamžitě pryč. Všechno, opravdu všechno bych pro ni obětoval a udělal. A sklízel jsem za to jen její nenávist a pohrdání.

Mé zoufalství dostoupilo až takového vrcholu, že jsem ji jednou navštívil doma a chtěl před jejíma očima skočit z okna. Nepovedlo se mi to jen díky rychlé reakci jejího otce, který mě z okna strhl a odvedl domů. Cítil jsem se na konci svých sil. Druhý den jsem musel navštívit psychologa. Tam jsem se dozvěděl, že kdyby se opakoval takový absolutní pocit beznaděje, že budu muset ležet na psychiatrii.

Nejhorší však pro mě bylo, když začala chodit s Robertem. Když se to poprvé doneslo k mému uchu, nemohl jsem ani popadnout dech. To, čeho jsem se v skrytu duše nejvíce bál, bylo tu. Snažil jsem se sám sobě namluvit, že musím být rád, že je šťastná, ale nešlo mi to. Na Robertově místě jsem měl být totiž já. Nikdo jiný ji nemohl a nemůže tak milovat jako já.

Od té doby jsem nosil na hrudi ještě těžší balvan než dřív. Měl jsem pocit, že už se nikdy nebudu moci pořádně nadechnout, že mé plíce jsou z olova.

Pak přišly další rány osudu. Maturita a s ní spojené nevyhnutelné loučení, jež mělo za následek ještě ztíženější možnost vidět Lucii. Všemožně jsem sháněl informace, kde bude o prázdninách, abych ji mohl občas vidět. Podařilo se mi to málokdy, ale byly to jediné snesitelné okamžiky těch letních měsíců před nástupem na vysokou školu. Bolestné na tom bylo to, že téměř vždy byla s Robertem. Jak já ho nenáviděl a nenávidím. Jak strašné bylo datum její svatby s ním. Ten den jsem opět přemýšlel, že ukončím svůj bezcenný život. Ale nenašel jsem dost síly.

Nic mě však neodradilo od psaní dopisů a procházek v blízkosti jejího bydliště. Ovšem musel jsem být obezřetný, neboť Robert mě jednou zahlédl a řekl mi, že mě tam již nechce vidět. Je jasné, že mé dopisy byly stále bez odpovědí.

Roky plynuly a Lucii se postupně narodily dvě děti. Holka a kluk. Jak nádherné a zároveň bolestné pomyšlení, že mohly být moje. Místo toho žiji celou dobu sám. Mám spoustu peněz, spoustu času. Ale peníze nemám s kým utrácet a čas s kým trávit.

Víš, Blanko, že jsem nikdy nepolíbil žádnou jinou ženu? Že jsem nikdy nepoznal, jaké je milování? Připadám si jako psanec v ráji, kde je vše na dosah a já nemám ruce, abych si to vzal. Protože si to ani nechci vzít.

Chci Tě, Blanko, jako svou jedinou a nejlepší kamarádku požádat, zda bys za mnou nepřijela a nevypila si se mnou šálek kávy. Vždyť je to už spousta let, co jsme se neviděli. Až do konce týdne budu na chalupě, kterou dobře znáš. Párkrát jsi mě tu již navštívila. Budu Tě očekávat o tomto víkendu. Cesta je udržovaná, nemusíš se bát, že bys zapadla.

Měj se hezky a těším se na Tebe,

                                                                       Norbert

 

Dočetla jsem a dalo mi práci vrátit se do současnosti. Na okamžik jsem zase byla na střední škole a vzpomínala na to, co nelze již vrátit zpátky. Mé myšlenky zabloudily k několika mým setkáním s Lucií, na kterých jsem jí měla vyprávět, jak je Norbert perfektní kluk a kamarád, což jsem mu slíbila na naléhání v jeho dopisech. Místo toho jsme s Luckou probíraly jeho posedlost a smály se tomu. Nic jiného totiž nešlo. Nikdo z nás si ve věku osmnácti let nedovedl představit hloubku Norbertových citů. Všichni jsme si mysleli, že ho to přejde. Opak byl pravdou.

Během těch dvaceti let po maturitě jsme se párkrát s Norbertem navštívili. Ač se snažil působit vyrovnaně, věděla jsem, že k žádné změně k lepšímu u něho nedošlo. Vystudoval bez problémů vysokou školu, stal se úspěšným právníkem, ale v hloubi duše byl tím nejnešťastnějším člověkem, jakého jsem znala. Celkem bez pocitu výčitek jsem mu lhala, jak jsem přesvědčovala Lucii o jeho kvalitách. Co jiného jsem mohla říct? Přitom jsem ji vídala jen na abiturientských večírcích, kterých moc nebylo. A tak jsem se rozhodla, že ho v jeho samotě navštívím.

 

                                                           II.

 

Vybrala jsem si k tomu sobotu odpoledne. K obědu jsem svým klukům uvařila kuřecí řízky s hranolky, což mají obzvlášť rádi a upekla štrúdl. Honzovi, manželovi, jsem raději řekla, že jedu za kolegyní z práce na kus řeči a vyrazila. S sebou jsem zabalila několik kousků štrúdlu, aby bylo co ke kávě.

V autě bylo příjemné teplo. Za jeho okny však bylo mrazivo. Stromy lemující silnici byly nádherně ojíněné a byla i trochu mlha. Naštěstí nesněžilo. K Norbertovi to bylo asi třicet kilometrů. Byla jsem tam za chvilku.

Už vidím jeho zapadlou chaloupku na kraji vesnice u lesa. Z komínu se kouří. Zaparkuji hned u vrátek a vystoupím z vyhřátého vozu. Otevřu branku a jdu k domovním dveřím. Zaťukám na okno vedle nich a slyším, že mi jde někdo otevřít.
„Ahoj Blanko, to jsem rád, že jsi tu. Pojď dál, venku je hrozná zima,“ vítá mě Norbert.
„Ahoj, Norberte, taky tě ráda vidím, něco jsem ti přivezla,“ říkám a podávám mu balíček s jablečným závinem.
Vejdu dovnitř a sundám si kozačky. Norbert položí přede mne pantofle se slovy:
 „Uvařím hned kávu a k tomu si dáme ten tvůj štrúdl. Cítím jeho vůni i přes papír. Děkuji.“
„Rádo se stalo. A na to kafíčko se opravdu těším. Vždyť jsme se tak dlouho neviděli.“

Norbert mě přivede do pokoje, který mi úplně vyrazí dech. Nejenže je nádherně zařízen a je v něm útulné teploučko, ale všude na zdech jsou vitríny s motýly.
„Teda Norberte, nevěděla jsem, že sbíráš motýly. To je nádhera!“
„Už mě to bere spoustu let. Motýli jsou nádherná, křehká stvoření. A tyhle mi už neuletí,“ řekne se smutným úsměvem.

Zatímco si prohlížím pestrobarevná motýlí křídla, uvaří Norbert kávu a přinese ji do pokoje. Sedneme si ke stolu a povídáme si. Je příjemné sledovat při tom plameny v krbu. Občas vyskočí ven malá jiskra.

„Blanko, rád bych se tě na něco zeptal,“ začne rozhovor Norbert. „Vzpomínáš, jak jsem tě kdysi dávno ve svých dopisech prosil, abys zašla za Lucií a podrobně ji vylíčila, jaký jsem a jak ji bezmezně a oddaně miluji? Abys ji napsala několik dopisů, ve kterých ji řekneš, jak jsme dobří přátelé a jakou mám povahu?“
„Samozřejmě, že si na to vzpomínám. Na to nelze zapomenout,“ odpovím a pocítím příval černého svědomí. Hned mi v hlavě vyvstane náš smích, kdykoli jsme na téma Norbert narazily. Lucka o něm nechtěla ani slyšet. Byl pro ni hrozná přítěž v jejím bezstarostném mládí.
„A udělala jsi to někdy pro mě? Víš, vím, že je to už dávno, jen by mě zajímalo, jak to tenkrát bylo.“
Horečně jsem přemýšlela, jak mám odpovědět. Když se přiznám, může se naštvat a zraní ho to. Když budu lhát, může to na mě poznat. Jak jsem tak přemýšlela, vstal Norbert od stolu se slovy:
„Skočím pro ten štrúdl, úplně jsem na něj zapomněl.“

Zůstala jsem na moment sama a přemýšlela, jak odpovím. Najednou jsem ucítila na obličeji kapesník se sladkou vůní…

 

 

III.

 

 

Probudila jsem se se ztuhlými údy a bolavou hlavou. V první chvíli jsem nevěděla, kde jsem. Ležela jsem na posteli a měla svázané ruce. Kolem mě byla zima a tma. Úplná tma. Neviděla jsem vůbec nic. Začala jsem křičet o pomoc. Cvakl klíč v zámku a dveře se otevřely. Oslepilo mě jasné světlo. Norbert rozsvítil.

„Co to má znamenat? Vůbec nechápu, proč jsi mě sem zavřel?“ vyjela jsem na něho. „A kolik je vůbec hodin? Musím jet domů“, pokračovala jsem.

Mezitím si mé oči již zvykly na ostré světlo. Viděla jsem, že jsem ve vinném sklípku. Všude kolem mě byly stojany a v nich lahve s vínem.
„ A můžeš mi říci, proč mám svázané ruce?“ nepřestávala jsem se ptát. Zvláštní na tom všem bylo, že jsem nepociťovala žádný strach. A mluvila jsem stále jen já. Norbert mě sledoval svýma zelenýma očima, z kterých čišel ještě větší chlad než ze zdí sklípku.

„Mám pro tebe jedno malé překvapení, kamarádko. Vždycky jsme přece byli dobří kamarádi, kteří si navzájem pomáhali. Vzpomínej, jak jsi mě ubezpečovala, že promluvíš s Lucií a pomůžeš mi, aby mě milovala a začala se mnou žít. A já čekal a čekal. Celé roky a věřil tobě a svému snu. Věřil ti jako nikomu jinému, že mi budeš v mém trápení nápomocna. Až jsem vloni v létě potkal Lucii tam, kde bych to vůbec nečekal. Ve Španělsku u moře. Byla tam se svou rodinou na dovolené jako já, jen s tím nepatrným rozdílem, že já tam byl
s kolegou z práce. Vyšetřila si na mě dokonce i chvilku času a zašla se mnou na drink. Snažil jsem se chovat velmi vyrovnaně, s nadhledem, jako by vše byla již minulost. Při tom jsem uvnitř cítil, jak mi nesplněná touha být s ní drásá srdce.

Během našeho rozhovoru jsme se dostali i k tomu, jak jste se spolu smály mému nápadu, abys ji o mě vyprávěla. Pocítil jsem ukrutnou nenávist k vám oběma. Jak jsi mohla, Blanko? A v tom jediném okamžiku ve mně uzrála myšlenka, že se vám pomstím. Ještě jsem nevěděl jak, ale měl jsem spoustu času na přemýšlení, jak to udělat.

V každé volné chvíli jsem sledoval Lucii, abych znal její zvyklosti. Zjistil jsem, že každý pátek večer jezdí cvičit do haly na kraji města. V zimním období je tma a moc lidí se tam nepohybuje, což mému záměru naprosto vyhovovalo. Když přistoupila ke svému autu, aby odemkla, omámil jsem ji zezadu éterem, položil ji na zadní sedačky a odvezl sem na chatu. Jejím autem.

Její překvapení, když se probudila, bylo daleko větší než teď tvoje. A když jsem ji oznámil, co hodlám udělat, nezmohla se na žádnou reakci.“

Norbert se významně odmlčel a zahleděl se na mě pološíleným výrazem. Odvážila jsem se zeptat: „A kde je Lucie teď?“

„Opravdu to chceš vědět?“ zkoumavě si mě prohlížel. Začínala jsem tušit, že jsem v maléru. Ale ještě stále jsem doufala, že se z něho dostanu. „Ano, chci ji vidět, proč bych neměla chtít?“

Norbert nasadil tajemný úsměv a odešel. Dveře za sebou pečlivě zavřel. Čekala jsem a přemýšlela, co dělat. Zkoušela jsem uvolnit si ruce, ale byly svázány opravdu pevně. Ale to už jsem slyšela za dveřmi šramot. Dveře se otevřely, vešel Norbert a za sebou táhl Lucii. To, co jsem spatřila, mě nadobro zbavilo naděje, že tento den může ještě dobře skončit.

Když jsem řekla táhl, myslela jsem to doslova. Do vinného sklípku za Norbertem přijela velká vitrína na kolečkách, ve které stála Lucie bez známek života. Na první pohled připomínala figurínu z výkladní skříně, ale hlavou mi okamžitě blesklo jiné přirovnání. Vždyť on ji vypreparoval jako jednoho z těch motýlů, co zdobily zdi jeho pokoje s krbem. Tak tohle byl jeho nejvzácnější úlovek. Ovšem také nejtragičtější. I ve smrti vypadala krásně.

 „Prosila, slibovala, plakala, ale neměl jsem jinou možnost. Nebyl jiný způsob, jak spojit naše životy. Snil jsem svůj sen příliš dlouho, abych se mohl smířit s tím, že nedojde naplnění. Neboj, Blanko, se mnou ji tu bude dobře.“

Poslouchala jsem Norbertova slova a strach a hrůza mi nedovolily pronést ani slovo. Vidět mrtvou spolužačku v rukou šílence neznamená ani pro mě nic dobrého. Za tohle zaplatím i já. Do hrobového ticha, ve kterém bylo slyšet jen tlukot mého srdce, promluvil opět Norbert:

„Určitě přemýšlíš, jaká je tvá úloha. Mám k tobě poslední prosbu. Chci, abys všem našim spolužákům řekla, že Norbert žije s Lucií, že jsou spolu šťastni a nic jim nechybí. Každé ráno spolu posnídají, večer spolu povečeří. V noci ulehnou na jedno lože a prožijí spolu vášnivou noc plnou lásky. Ano, Blanko, už vím, jak chutná milování. Čekal jsem dlouho, ale nakonec byl osud ke mně milostivý. Mám ji a už mi ji nikdy žádný jiný muž nevezme. Navždy spolu.“

---