Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný jen jedno..

Slunce pomalu zapadá a dohasínající paprsky lechtají okna podkrovního bytu. Prošedivělému muži se o nohy otírá tmavě mourovatý kocour. Jeho pán nereaguje na něžnosti svého čtyřnohého přítele, protože necítí dotek. Necítil by ani tvrdou ránu zasazenou od pasu dolů. Slunce se zhoupne ještě níž, prostoupí hrdlo zelené láhve a promění se v malé světýlko na koberci. Muž sleduje, jak se jeho kočka snaží tlapkou chytit to zelené prasátko. Jako pružina se odráží od země na svých silných nohou, s takovou lehkostí a samozřejmostí!

Jak moc může člověk závidět zvířeti! Jak moc může závidět jakémukoli tvoru, co není zavřený ve vězní bezmoci, není vpleten do kola invalidního vozíku.

Muž sáhne po láhvi a světélko zmizí, kocour, pobouřen takovou nehorázností, úsečně mňoukne.

Zdraví lidé závidí ptákům, jak mohou bez hranic klouzat vzduchem, tento muž závidí i štěnici její volnost!

Auto jedoucí po dálnici.. Mladá žena rozčileně gestikuluje jednou rukou a prská nadávky do mikrofonu hands-free.

Dejme tomu, že někdo nesplnil životně důležitý termín a teď je možné,že ji šéf vyhodí! Má přece hypotéku, auto na leasing, dceru na soukromé škole...ne, musí se to stihnout, není nic důležitějšího, než kolonka v diáři vyplněná tučným červeným datem.

Kolo vozíku se protočí na čemsi lepkavém. On přeci nemá čas uklízet, vždyť mu i oblečení kalhot zabere nejméně půl hodiny a krom toho, musí přeci sledovat holuby za oknem a závidět. Pořád znovu si fascinovaně prohlížet bezkrevné nožky škrábající o plech parapetu. Na křídla by se neodvážil ani pomyslet, vždyť to by byla do nebe volající marnivost!

Místností se rozléhá plácání párů křídel vystrašených zvukem tříštícího se skla. Láhev dopadla na linoleum a z jejího neporušeného hrdla vybíhají bílé myši. Najednou jsou úplně všude, na stěnách, na posteli, pokryly i okenní tabule , pokoj se ponořil do tmy...

Hrůzná představa! Muž vnímal, jak mu hemžící se masa šplhá do klína a vtom si uvědomil, že cítí. S klidným úsměvem se postavil, vytáhl kocoura z pod závěje a nechal se vtáhnout do bělavé tmy.

Jak příšerný konec! Já se však ptám:co když je to příšerné jen z našeho pohledu? Co když se námi smyšlenému muži ulevilo? Je totiž neskutečné, v čem všem může člověk nalézt útěchu. V láhvi vodky, v samotné smrti...Pomyslíme si, proč nebojoval? Protože pro svůj handicap neviděl nic jiného než vlastní bezmoc. A řekněme si upřímně, nezhroutil by se nám svět, kdyby nám osud zlomyslně podkopl nohy a my navěky ztratili něco ze své přirozenosti?

Nad nemocniční postelí ospale poblikává zářivka, kolem sedí asi pět lidí, nejstarší žena tiskne ruku svojí dceři na lůžku. Naše uspěchaná řidička se ocitla na jednotce intenzivní péče, protože nezvládla řízení a při autonehodě přišla o obě nohy.

Její situace je teď podobná té, co prožíval muž z předchozích odstavců. Ten se ale nedokázal vypořádat se svým údělem.

Může se totiž stát, že člověk díky svému problému neuvidí nic než prázdnotu, která jej může překvapivě dokonale vyplnit, pokud mu blízcí nepředají část své naděje a víry dřív, než ho to „nic“ stihne úplně zadusit.

Lidské tělo se dá chápat, jako jedna továrna, ve které, zhroutí-li se jedna část, zkáza jiné bude velmi rychle následovat. Tím chci říct, že je duše stejně křehká jako tělo, ne-li křehčí. Muži z podkroví se nepodařilo překonat ztrátu své svobody a není vůbec jisté, že se to podaří této ženě, ačkoli má kolem sebe mnoho lidí, kteří jí jsou ochotni pomoci.

Dá se předpokládat, že se naší uspěchané dámě zcela změní život, už nebude trvat na banalitách, bude vděčná za každou chvíli s její dcerou a nezapomene si připomínat, že stačilo málo a už by si nikdy nepřečetla žádnou knihu, že by už nikdy neucítila maminčinu pečenou husu...že by mohla ztratit tolik krásného!

Je taky téměř jisté, že bude každý den nenávidět vteřinu, která jí navždy zakázala vejít do obyčejného knihkupectví s prahy a schody, podat mamince sváteční servis z nejvyšší police...na světě je tolik maličkostí, které jsou tak krásné!

Jestli-že se ale na věc podíváme řekněme matematicky, zjistíme, že se oběma našim smyšleným postavám značně ulehčilo. Vždyť posuďte sami kolik tužeb má zdravý člověk! Někdo nutně potřebuje větší dům, jiný rychlejší auto, méně stresu a víc peněz..., napočítáme tak tisíc věcí, co si každý zdravý přeje. Ale nemocný? Jedno přání ku tisíci dalších?! S tímto příkladem si nemusíme nikterak lámat hlavu, abychom došli k výsledku, že se nám žebříček hodnot může převrátit naruby, že se nám dříve životně důležité věci mohou zdát nepodstatné a všechno o co jsme celý život usilovali, může naprosto ztratit svou podstatu.

Ať se na mne pánové Pythagoras, Euklides a jiní učenci laskavě nehněvají, ale musím prohlásit něco neslýchaného a troufalého: jedna je tentokrát větší než tisíc.

Možná by se měl každý zdravý člověk jednou za čas podívat na své ruce, na své nohy, prohlédnout si každou součástku svého fungujícího těla a poděkovat. Jedno komu, přírodě, Bohu, komu jen chcete.

Většina z nás bere jako samozřejmost mnoho věcí, které však samozřejmé vůbec nejsou bereme-li v potaz, jak křehké jsme bytosti – a to jak po stránce fyzické, tak i duševní.

A tak nezáviďme ptákům křídla, smiřme se pokorně s tvrdou zemí pod nohama a buďme rádi, že nás někdy zabolí kamínek v botě,a že můžeme mít tolik přání, která mají krásnou schopnost utvrdit nás v tom, že nám vlastně nic nechybí, protože jsme v podstatě volní a nemusíme si přát tu jednu nejdůležitější věc, kterou je svoboda duševní, či tělesná.