Tam, kde srdce neslábne

Dílko do maratonu na téma Duchové (pra)lesa (Letmá návaznost s Hlasem rolničky)

Kráčela jsem. Kráčela jsem sama. Tedy, tak sama zase ne...

Feudální doba? Ano, asi to tak bylo. Muselo být.
Krajina kolem mne byla tak čistá a voněla prastarostí a moudrostí. Ona moudrost měla ve svém pachu tóny dávno odkvetlých třešňových květů, vůně cykasu lehce omamovala a javory lákaly k ulehnutí do jejich listí. Ach ano, jen jen se oddat slastným snům.
Při své pouti jsem dokonce narazila na zimolez. Jeho žlutavé květy tak krásně sladce voněly, až jsem neodolala a pár si jich uhryzla. Přeci jen jsou skvělým doplňkem pro zdraví!
Bylo krásné počasí - jemný vánek se otíral o mou srst jako odmítnutý milenec chytající se své šance a já si jeho něhu náležitě vychutnávala. Našla jsem si okraj skály, kde bylo stromoví poskromnu a vystavila svou hruď tomu vtíravému větříku, aby mohl s nadšením rozehrávat svou hru škádlení.
Slastně jsem přivírala očka, abych je hned zase mohla otevřít a pohledět do údolí pod sebou, tak tajemného v měsíčním svitu.
I teď, v noci, bylo zahaleno mléčnou řekou mraků. Ach ano, tohle je jeden z důvodů, proč tyhle kraje tak zbožňuji. A nejen pro tohle.
S tímto uvědoměním jsem se podívala na štíhlý kopec na druhé straně údolí. Tam směřovala má cesta. Jeho vrchol byl tak vzdálený, tak moc vzdálený.
Posadila jsem se na svou velectěnou zadnici, která mi ve chvílích nouze tak ráda dodávala osobitého komfortu a zavřela jsem opět oči.
Ano... Ano... Poslouchám a slyším. A zvuky tvarují svět. I se zavřenýma očima jsem viděla, jak se vánek ve tvaru dlouhých bělostných hadů s prostopášným fhua obtáčeli radostně kolem stromků za mými zády. Proháněli se navzájem, chvílemi se tulili k sobě, chvílemi ke mně.
Oblizovali listí stromů, jejich kmeny, trávu hladili jako spící ženu a pak se vrhali na mne a snažili se dotýkat i těch partií mého těla, jichž se může dotknout jen málokdo.
Tiše jsem zavrněla a nechala ty slastné zvuky velebit můj sluch a opojné vůně dráždit citlivý čeníšek. Taková euforie...
Však musím dál, tam nahoru...
Ač do teď skrytá, roztáhla jsem své dlouhá vraní křídla a mé letky na oplátku pohladily vánek.
Tak teď, teď můj příteli, teď proletíme se spolu, spílala jsem ve své duši a odrazila se od skalního povrchu.
Plachtila jsem, vánek nesl moje tělo jako jedno jediné pírko mých křídel a já si libovala.
Přistála jsem. Mé skoro až medvědí tlapky došláply do sametově heboučkého mechu. O kousek dál do mého čeníšku pronikl závan z shiitake... Ach, to je taková trýzeň, tyhle houbičky já miluji.
A teď? Stojím před zlatou branou, ne, omyl... Prošla jsem jí a plavnými kroky stoupala po takřka nekonečném schodišti vzhůru, ke chrámu.
Už tam určitě čekal... Možná čekali.
Mou duši sevřel pocit bázně ověnčené očekáváním. A vánek, ten živoucí vánek.
Uctivě jsem hleděla k vrcholu, hledajíc konec oněch schodů a začátek mého malého ráje.
Vždy, když kráčím sem nahoru, mám pocity malého dítěte, které má dostat sousto pravé čokolády od svého velkého prince.
Přes to všechno jdu velmi pomalu a takřka až s nebeskou hrdostí či snad namyšleností, nespěchám. Noc je ještě mladá a tam nahoře čas spíš než utíká, krouží kolem svým miláčků a šeptá jim lichotky a zkazky o nesmrtelnosti či přežití věků...
Píšťala. Slastná melodie, tak moc se liší od vánku. Ona nevypadá jako bílá had či úhoř, je zcela hladká, tenká a jakoby narůžovělá. Voní jako lilie a hlavu jako labuť poklidně plující na hladině prázdnoty a ticha.
Začala mne ovíjet a pronikat skrze mne. Ten pocit byl lechtivý.
Došla jsem na vrchol. Zde byla další brána a za ní už na mne čekal kamenný plácek, v jehož středu kvetla prazvláštní sakura. Její větve byly spojeny ozdobnými šňůrkami s dřevěnými trámy obklopující toto místečko. A za tím vším se tyčil skromný přes to svým způsobem honosný chrámeček, spíše taková svatyňka.
To ale nebylo hlavní. Už tam čekali... Kdo? No oni...
Tak krásní... Jako vždy...
Nepatrně jsem se poklonila a lehce se usmála. Napodobili mě.
Jeden dračí čeníšek právě žďuchal do ztělesnění melodie píšťaly. Hrál si a něžně provokoval. Ten čeníšek patřil krásnému japonskému drakovi. Jeho srst odrážela měsíční světlo v perleťovém spektru a takřka mrazilo.
Tomu však dokonale kontrastovaly rudožhavé šupiny a hříva druhého draka. Byl to číňan.
Vypadal podstatně vážněji jak japonec a své aktivity omezil na nepatrné kutálení si se zvláštní skleněnou koulí, jež svíral v tlapě. No jo, zdání někdy klame, já už ho znala. Ať se tváří jak chce, v nitru je to nezbedný rebel jako většina ostatních. Proč by taky ne? Já to počítám jako projev života.
Něco chybí... Mám to! Na kameni vlevo.
Můj pohled sklouzl na nahou dívku, ženu. Hrála na svou píšťalu a nechávala se stejně jako já laskat větrem. Po boku jí stál statný jednorožec. Měl tak krásné oči. Pohlédl na mě.
Šel z nich tak hřejivý pocit, laskaly jako tisíce vánků a objímaly jako ty nejjemnější mechy.
Miluji to...
Ještě že i čas to tak miluje... Zde můžeme spočinout na věky a zároveň tu nikdy nebýt...
S mými věrnými duchy...

---