Na hranici rovnováhy: 1. U zpívající svině

Mladý nekromancer se toulá po světě a snaží se udržet rovnováhu - dobro a zlo v jedné rovině. Nemá to lehké. Lidé ho dříve odsoudí, než poznají, mají ho za vykradače hrobů...

1.      U  ZPÍVAJÍCÍ  SVINĚ

            

 

 

Hostinec U zpívající svině byla úzká dřevěná chatička s velmi šikmou střechou, ležící na západní straně města Eastmay, kde se scházely vesměs všechny existence z různých koutů světa. Chodili tu bohatí i chudí, dobří i zlí, zkrátka všichni. Spousta bytostí využívala zdejšího temného zákoutí, aby uzavírali zakázané obchody, případně se před někým schovali v nenápadném koutečku. Dnes tu byl od každého         někdo. Seděli na nepříliš pohodlných židlích a popíjeli ne moc kvalitní pivo, nebo jedli jedno z mála jídel, které se zde podávají.

I když byli bezmála všichni zanedbáni nějakou prací, ať už zmíněným obchodováním, nebo jen klábosením o uplynulých novinkách ve městě, nikomu to nedalo a sotva se dveře pootevřely, ohlédl se celý lokál jako hlouček bab. Jen jedna zřejmě mladá žena, jejíž krása dozajista zářila ve tmavém hostinci jako maják, zůstala otočená zády ke dveřím. V tu samou chvíli, co se dveře otevřely skoro maximálně, jak to šlo venku zaburácel hrom doprovázený velkým klikatým bleskem. Na prahu se zjevila temná postava.

Byl vysoký, štíhlé postavy. Obličej měl nepatrně protáhlý, až nepřirozeně bledý. Vypadal zajímavě už jen kvůli očím. Těsně u zorničky byla jeho oční duhovka světle šedá, avšak na samém okraji už přecházela v uhlově černou. Šla poznat jen z velké blízky. Zvláštní barva očí. Zpod kapuce pláště, do kterého byl zahalen, mu do čela spadalo pár pramenů jeho rovných černých vlasů.  Cizinec zaujal hned na první pohled. Tak efektní při vstupu být nechtěl. Neměl by na sebe poutat zbytečně velkou pozornost.

Kožené boty nově příchozího nezpůsobovaly na starých prknech sebemenší hluk. Plášť se za ním vlnil a v mihotavém světle mosazných svítilen se leskly drobné stříbrné symboly. Ve skutečnosti se zaleskly jen krátce, pak zmizely a znovu jakoby ožily. Pod pláštěm temné postavy z opasku viselo několik váčků různých velikostí.

Sedl si k jednomu z mála prázdných stolů se stejnou elegancí, s jakou před okamžikem vstoupil do lokálu.Podivil se nad tím, jak jsou židle pohodlné vzhledem ke zdejšímu prostředí. Ostatní návštěvníci zpívající svině si ho ještě chvíli prohlíželi, ale když jen tak ve stínu seděl dál, vrátili se ke svým starostem. Některým to nedalo a s obavami po něm pokukovali.

Ona nádherná žena nechala sebeovládání a s neskrývavým zájmem si nyní cizince prohlížela. U stolu jí dělali společnost dva chlapíci. Jeden byl velký a statný, pravděpodobně plnil úlohu osobního strážce, zato rysy druhého připomínaly příbuzného. Oba vrhli na cizince velmi znechucený pohled.

Plavovlasá servírka odmítla muže v kápi obsloužit, jen se dále schovávala za pultem, kde se čepovalo pivo.Na cizince vrhla jen vystrašený pohled a dál si ho nevšímala. Bála se ho. Majitel, tlustší pán s ustupujícími šedivými vlasy, si nervózně promnul ruce a opatrně vykročil, aby to vyřídil sám.

Když přišel ke stolu, v ruce muchlal odporně růžovou zástěru. Zpod šedivého obočí si nového příchozího prohlížel s daleko větším respektem, než jaký by měl vůči jiným bytostem, snad kromě Pána zla. Na čele se mu objevily vrásky. ,,Dobrý den…nebo spíše noc, Mistře! Mý jméno je Persek jsem šéf zdejšího podniku a dnes vás asi budu obsluhovat. Je to velká pocta, mít tu jednoho z vás, pár jich tu už bylo kdysi dávno ale sem do města obvykle nechodí.“

Sedící muž lehce přikývl a promluvil klidným sametovým hlasem, který se snad ani k takové bytosti nehodil. ,,Jistě, velmi by mě udivilo, kdyby sem chodili častěji, vždyť se ani do Eastmay nehodíme.“

,,Co mohu nabídnout?“

,,Ta svíčková co tu tak nádherně voní, tu bych si dal. Poprosil bych o něco k pití a jelikož vidím, že by bylo nanejvýš nezdvořilé dát si vodu, přineste mi pivo.“

,,Jistě, tady se voda nepije!“ zahřměl Persek.

,,Tak potom by to mohlo být všechno, pokud ovšem… nemáte na noc volný pokoj?“

Hostinský polkl naprázdno. ,,Jen na jednu noc?“

,,Jen na jednu.“ Když muž vycítil Persekovo váhání, sáhl do jednoho ze středně velkých váčků u pasu a vytáhl pár mincí. Položil je před hostinského.

Obavy jej rychle opustily. ,,Na jednu noc by to určitě šlo, mistře…“

,,Anemon. Říkejte mi prostě Ayile.“

,,Jen pro jednu osobu?“

,,Vidíte zde někoho, kdo by se mnou chtěl sdílet jednu místnost? Pokud vím, lidi jako vy mě nemají moc v lásce.“

,, To ano, ano…hned vám přinesu objednávku, mistře Ayile.“ Prohlásil Persek nepřítomně.

Sotva hostinský odešel, rozhlédl se Ayile po místnosti. Takhle daleko od domova nikdy nebyl. Cítil se velmi nejistě. 

Přál bych si být taky tak bezstarostný a lhostejný jako oni k problémům, které nás všechny ohrožují, pomyslel si.

Cesta ho přivedla sem do Eastmay, protože zde cítil narušení rovnováhy. Tak silně ho ještě žádné místo nepřitahovalo. Opatrně se poptal na cestu. Musel velmi opatrně, protože takoví jako on vždycky riskovali, že si jich všimnou úřady, nebo nedej bože církev. To by byl jeho konec. Posbíral nějaké ty informace, ty ho dovedly až sem, ale proč ho to tu táhlo, to zatím nezjistil.

Všiml si ženy sedící naproti, která si ho prohlížela pokaždé, když si myslela, že se nedívá. Podle debaty, kterou provozovali určitě poznali, co je zač. Stoupenec Rathmy. 

Člověk dlící ve světě mrtvých.

Spousta lidí se nekromancerům vyhýbala, ale bytosti Ayileova typu, kteří se oddali učení Rathmy, pro lidi nepředstavovali hrozbu. Bojovali proti mocnostem zla, aby rovnováha zůstala zachována.

Myšlenkové pochody takového nekromancera jako byl Ayile byly rychlé, takže si téměř nevšiml, když mu Persek přinesl objednané jídlo a pití. Svíčková vypadala jedle, neměla žádnou nezdravou barvu, proto vděčně přikývl. Měl hlad jako vlk, že by si klidně  zahrál na červotoče. Rathmani se naučili hladovět na dlouhou dobu, ale Ayile si toto období protáhl až moc. Tohle laciné jídlo mu dozajista bude stačit na to, aby znova nabral síly.

Ayile zaplatil jak se sluší a patří, dokonce nechal i malé dýško. Sundal si levou rukavici a začal jíst. Pravou ruku nechal skrytou i přes narůstající horko v místnosti. Něco v jeho váčku zasténalo. Ayile hbitě po váčku pleskl. Zvuk ustal.

Znova se rozhlédl, aby se přesvědčil, jestli ho někdo nepozoruje. Jen žena asi zaznamenala něco podezřelého ovšem s mladíkem mluvila o to vzrušeněji. Muž jí podobný pohodil hlavou a poznamenal něco nechutného pravděpodobně na nekromancerovu adresu.

Ayile se opět soustředil na své myšlenky a na jídlo. Problém byl, že neměl tušení co dělat dál. Cítil se zmatený a ztracený ve svém neskutečném světě.

Jestli nejsi schopen najít cestu, počkej a cesta si tě najde sama. To řekl sám Rathma a nekromancer se už nejednou přesvědčil, že je to pravda. Určitě nemohl čekat věčně, proto doufal, že si ho najde rychle. Nemohl však kromě toho nic dělat. To mu vadilo. Potřeboval se něčím zaměstnat. Sedět se založenýma rukama ho nebavilo. Vždy Ayilea učili trpělivosti. Moc mu to nešlo.

Muže přicházejícího k jeho stolu ucítil dříve, než ho mohl spatřit. Na hlavě měl pirátskou čepici a táhlo z něj jako ze sto let starého soudku se zbytkem zkaženého vína. Prohlížel si nekra až moc podrobně. Sklonil se k němu, takže nebylo úniku.

,,Můj kámoš říká, že seš nekromancer….“

,,Má pravdu,“ připustil Ayile a doufal, že tímhle rozhovor skončí.

Ale pirát se nedal. ,,Takže tydle značky co máš na kabátě, ty sou všecky o smrti a vyvolávání, jo?“ zkusmo zatahal za Rathmův plášť.

,,Jsou o aspektech smrtelnosti a o tom, co následuje po životě.“

,,Smrt.“

,,Mimo jiné.“ Nekromancer přemýšlel, jaké má asi úmysly.

,,Nešahej na mě ty slizoune jeden ošklivý!“ ozvalo se ohlušujícím hlasem mezi nimi.

Muž, se kterým Ayile mluvil, se k němu blížil s natáhlýma rukama.

Ayile byl rychlejší. Jeho ruka vystřelila jako blesk a zasáhla protivníka tak prudce, až odletěl. Zároveň si nekromancer jen tak pro sebe zamumlal několik slov.

Ohromený pirát se v naprosté panice ohlížel kolem sebe. ,,Démoni! Jsou tu všude kolem! Pomoc! Obklopují nás démoni!“

Nekromancer se tím, jak se mu to povedlo nechal odreagovat. Tentokráte to nestihl. Další muž po něm už už sekl, když si Rathman zamumlal pro sebe další slovo.

Čepel ho minula. Útočník zavrávoral, odhodil meč a začal si třít oči. Couval jako by  nic neviděl.

Kouzlo bylo jen dočasné, stejně jako to, které prvního muže přesvědčilo, že kolem jsou démoni.

,,Pozor!“ vykřikl ženský hlas.

Vděčný za upozornění se prudce otočil a tasil dýku – první a poslední zbraň každého nekromancera. Zavalitý muž, který byl s dvěma dočasně poraženými zřejmě spolčen se při pohledu na ni rozesmál. Ta byla třikrát menší než meč.

Sekali po sobě co to šlo, protivník sekal obouručně, Ayile s občasným zamumláním magického slova, aby jej čepel nezasáhla.

Muž po dlouhé chvíli boje konečně zaváhal a to byla chyba. Ayile vyskočil a hbitě bodl. Zasáhl jej do paže. Ranka byla jen povrchová, ale když nekromancer zamumlal pár slov, začala muže pálit k nevydržení.

Vyskočil, meč nechal pohozený na podlaze, popadl své kumpány každého za jednu ruku a vyřítil se z lokálu ven do noci.

Ayile je nechtěl pronásledovat. K čemu by to bylo, pomyslel si. Dýku schoval zpět. Obrátil se ke stolu, aby zjistil, že k němu už míří hospodský Persek. Dokázal z jeho pohledu vyčíst, že se mu ulevilo, když bitka skončila. ,,Nejde o mě, mistře. Oni to nedokážou pochopit…“

,,V pořádku. Už odcházím. Pokoj nebudu potřebovat.“ Vytáhl pár mincí a podal je stařičkému muži.

,,To ste nemusel.“ Zdráhal se mince přijmout, ale Ayile věděl, že je víc než rád.

,,Netrapte se tím.“ Nebyl bohatý. Jen štědrý. S lehkým úsměvem ve tváři odešel do hluboké noci.

---