Oběd v Eurestu

Kolem jedenácté se pravidelně dívám na intranet (firemní vnitřní síť se spoustou informací, které nikdo nečte), abych věděl na co se ten den mohu „těšit“ dobrého (tady je otázka, ke kterému slovu ty uvozovky patří) k obědu.

Dnes jsem po chvilce klikání zjistil, že na pečeného tuňáka s bylinkami, zeleninou a americkými brambory. Mé nepoučitelné chuťové buňky začaly tedy vědomy si této informace okolo čtvrt na jednu slinit, což pro mne byl signál k opuštění židle a svolání kolegů za účelem oběda. Již u vitríny, jež slouží jako výstavka, past i lákadlo v jednom a líčí na lidi jdoucí okolo jsem si všiml, že tuňák tam tak nějak chybí. „Zvláštní“ říkám si, ale pak mne napadlo, že jde asi o jídlo drahé a tudíž se v rámci snižování nákladů počítá každá porce. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem tento vábně nazvaný hlavní chod nenašel ani uvnitř jídelny (opět má nepoučitelnost, po téměř roce stravování u Eurestu bych správně neměl být překvapen vůbec! nikdy! ničím!). Na můj trošku otrávený dotaz na dostupnost mořské ryby (co plave v plechovkách v každé lepší Hypernově) mi bylo oznámeno (vcelku zbytečně, protože jsem to viděl), že již není.

„Proč“, ptám se?

„Je půl jedné“, zvedne na chvilku překvapeně hlavu zaměstnankyně Eurestu.

„A?!?!“, pravím již značně znervózněle, protože tuším, že je přede mnou jedna z těch náročnějších třicetiminutových pauz na oběd.

„No, už došla“, odvětí Euresťačka a dál se skloněnou hlavou vyplňuje cosi v inventáři.

Zmůžu se jen na redundantní „proč?“, myslíce tím, proč hodinu a půl před zavírací dobou není k dispozici gastronomický highlight dnešního dne.

„Protože jich objednáváme jen tolik, aby se to prodalo“, dostane se mi již trochu otrávené odpovědi, dokonce doprovázené očním kontaktem. Snad i neprávem před tím „prodalo“ tuším slovo „bezpečně“.

Tak trochu to vzdávám, vím, že jsem tu narazil na betonovou zeď komunistické logiky (známé již z kiosků Eurest) ve smyslu „je důležitější aby nic nezbylo, všechno se prodalo a to i za cenu, že ke konci otvírací doby již nebudeme mít naprosto nic, než to aby nám tu spokojení zákazníci nechali hordy nesnědeného jídla“

Smiřuji se tedy se svým osudem a s nadějí v duši si jdu pro stabilní, ač trochu dražší a trochu nudnou záruku dobrého jídla – kuřecí steak. Cestou ignoruji těch pár pohledů lidí s mrtvými chuťovými buňkami, jejichž oči mě bezhlasně stíhají jako rebela rušícího zaběhlý pořádek (rozuměj tác, příbor, ubrousek, rozprsklé jídlo na talíři stékající na tác a k tomu…něco).

Z pocitu provinění mě vyruší až podivně tuhé, tupé plesknutí steaku o talíř. Spíše žuchnutí. Kuchař mi ho podává s přivřenýma očima a já se cítím jako v Matrixu. Něco je špatně, něco nesedí…snažím se té záhadě přijít na kloub, už tuším odpověď na nevyřčenou otázku…až si všimnu, že se máslo na steaku vůbec nerozpouští. S umem mistra zoceleného praxí se proto potají jemně dotýkám masa…ledově studeného masa. Archivní steak. Vintage steak. Steak co zrál měsíce v dubových sudech…moment, ne nejsem u sebe v obýváku, neotvírám víno, takže s třesoucím se hlasem prosím kuchaře (ano prosím!) zda mi udělá nový. Opět udivený pohled.

„Tak si na to sáhněte“, zoufale to zkouším. K mé úlevě se smiluje a taktéž se dotkne masa.

„Je to studné“, řekne mi bez jakékoli intonace. Čekám. Třeba se něco stane.

„OK, udělám Vám nový“, vzdychne po chvíli a bez omluvy mi bere talíř z ruky.

„Bude to za deset minut“, dodá ještě jeho rameno a otočený ke grilu jej potírá olejem.

„To je dobrý, dám si čočku“, nechce se mi čekat. Nápis na příslušném výdejním místě říká: čočka s vejcem. Z gastronomické vany na mne zavane vůně školních jídelen, vůně náctiletých spolužaček v letních šatech. Trochu se zasním. Chvíli mám pocit, že teď ten dnešní oběd už zvládnu. Otrávená paní, co před chvílí hlasitě vysvětlovala kolegovi, že jí „rozhodně nikdo jebat nebude“ nabere čočku velkou sběračkou a rukou v igelitové rukavici mi k ní přihodí…dva kousky masa. Beze slova mi to podá. V tu chvíli se ve mně cosi zlomí. Do mysli se mi vylije zapomenutá řeka šikany ze školních let, smrad nevětraných jídelen kde pára z desítek hrnců jde přímo mezi děti, desítky nuceně dojedených obědů, i pachuť jídel vracejících se z žaludku zpět do úst a snad dokonce i neoprávněná nenávist k pseudoautoritám, které věci dělají určitým způsobem „prostě proto, že to tak je“.

Řeknu jen: „Ne“, sociální experiment, nebudu nezdvořilý, ale už se nebudu usmívat. Ne na tyhle lidi. Ne na lidi co věčně říkají „to oni tam nahoře“ aniž by jakkoli reflektovali, že jsou to oni, že jsme to my, kdo vytváří každou společnost a kdo ji také jako jediný může změnit. Lidi co se věčně opírají o umělé „tak to je, my s tím nic neuděláme“.

Kuchařka má ale v hlavě podstatně hřejivější témata, jako například co si dá s manželem k večeři, na jaký film se podívají či kdy přijde na návštěvu dcera s vnučkou. Není divu, že se myšlenkami nepotkáme.

„Co ne?“ ptá se trochu překvapeně.

„Je tam napsáno s vejci“ odseknu už trochu.

V tu chvíli je zase na koni. V téhle situaci je ona veterán a já greenhorn, zažila ji již tisíckrát. Aspoň myslím.

„Vejce nejsou, teď je to s masem“, ohromuje mě odpovědí, která mě naprosto odzbrojí.

Ani se neobtěžuje sundat nápis „s vejci“.

„To je dobrý“, pípnu ten den na tomhle místě již asi po třetí a stále bez jídla se courám zpět ke steakovému stanovišti. Spořádaně poprosím o steak bez bylinkového másla s dvěma kopečky rýže.

„Deset minut“, ale to jsem tušil.

Naberu si tedy zeleninu a jdu k pokladně.

Mám dost času (10 minut pamatujete?) a proto celý příběh vyprávím pokladnímu/provoznímu, nestěžuji si, jen to musím někomu říct. Chvíli na mě kouká, vidí, že další výmluvy typu „tak to máme nařízené seshora“ by mnou již pouze projely jako voda ze špaget cedníkem.

„Ten steak máte zadarmo, na nás“, usměje se rozpačitě.

Ani nezvládnu odpovědět, spíš vysílením než překvapením, tenhle chlápek je každý den fajn, což dá asi na takovémhle místě zabrat. Kývnutím poděkuji a jdu si sednout ke kolegům, kteří již téměř dojedli. Pomalu jím zeleninový salát a čekám na svoje jídlo.

„Tady to je“, slyším zezadu.

Otočím se a vidím rozzářeného kuchaře, jak mi s pompou nese slavnostní steak zadarmo. Je nádherný. Září. Talíř zdobí list neuvěřitelně zeleného salátu, steak je barevný od koření, po kterém i úžasně voní. Vím, že si na něm pochutnám.

I přesto, že spolu s mojí nadějí na lepší stravování se na něm rozpouští i vrchovatá lžíce másla.