Filozofická úvaha

„Všechno vzniká podle zákona protikladnosti a celek je v ustavičném toku jako řeka. Vesmír je konečný a svět je jen jeden. Střídavě se rodí z ohně a zpět se spaluje v určitých obdobích po celou věčnost.  Život je vlastně boj protikladů.“

                                                                                                                    Hérakleitos z Efesu

            Starořecký filozof, matematik a dialektik. Co je pravdy na jeho tvrzení, že život přírody je nepřetržitým procesem pohybu? Každá věc v něm přechází ve svůj pravý protiklad. Chladné se stává teplým, teplé chladným. Všechno se neustále mění a obnovuje, nic nezůstává po delší dobu stálé.

Lidský život je vlastně hra s extrémy. Na obou koncích jsou postaveny vždy dva protichůdné prvky. Neexistuje nic jako zlatá střední cesta, protože už co svět světem bývá je protikladný a tím pádem i lidé žijí v protikladech, aniž by si toho byli sami vědomi.

            Je svět dobrý, jakožto nezkažený a špatný, podmíněný špatných chováním  a jednáním špatných lidí? Totiž, kdyby byl jen ten dobrý, ideální svět plný usmívajících se, poctivých, dobrotivých a láskyplných lidí, veselících se s nikdy nezapadajícím zářícím sluncem, nevěděli by, že jsou opravdu šťastní, že to, co zažívají každý den, ta radost z těch mnoha věcí, které jim jejich krásný svět přináší, se jmenuje štěstí. Nevěděli by to, protože by netušili, že existuje i něco horšího, obávanějšího, tajemnějšího a neskutečně černějšího než „jejich svět“. Že je i protipól nazývaný špatným, zlým světem plným nenávisti, zloby a závisti, podlosti a zákeřných úmyslů. Lidé by si nedokázali vážit svého klidného, bezpečného života, neuvědomovali by si  dostatečně krásu svého bytí. Na jejich ideální, nostalgické představy o dlouhém, nerušeném žití až do konce svých dní by neútočily racionální a  vážné myšlenky.

            Člověk má silnou a slabou vůli. Opět není nic mezi. Sladkost a slanost. Kyselost a hořkost. Den a noc. Světlo a tma. Život a smrt. Všechno jednou začne a všechno jednou skončí. Život v protikladech je jako houpání se na houpačce. Jednou je člověk dole, podruhé zase nahoře. Nelze být věčně nahoře, protože by nepoznal, jaké to je být i dole, dostatečně by si nedokázal, neuměl vážit toho, co má, toho, v čem žije.

„ V lidském životě tento přechod všeho ve svůj protiklad není jen prostou změnou, nýbrž bojem.“

                                                                                                                    Hérakleitos z Efesu

            Lidé si jednoduše žijí svůj život, život plný ustavičných změn. Žijí si pro svůj svět a bez uvědomění si toho jak žijí, žijí protikladně. Ale kdo by se nad tím v dnešní době zamýšlel? Kdo by zkoumal, proč a jak  to vlastně je?

            Ovšem jak se stále svět rozvíjí a vylepšuje, aniž by chtěl, sám se i přeměňuje. Život se přetváří v takové klubíčko černých a bílých nití. Zamotané a zašmodrchané ve spoustu uzlíků a všelijakých kliček. Kdo by chtěl takové klubko nití rozmotávat a stavět na jednu stranu černé a na druhou stranu bílé nitky jako černé zlo a  bílé, nevinné a čisté dobro?

            Svět už není ideálem vystřiženým jako z pohádky o poctivci a dobrákovi Honzovi a  zlém dvanáctihlavém drakovi s tlamou plnou pálivého ohně schovaném v začarované jeskyni za devatery temnými lesy. Už (bohužel nebo bohudík?) nežijeme na dvou ostrovech oddělených od sebe, ale v moderním světě, který si neuvědomuje způsob, jakým žije a už nedává takový důraz právě na ony protiklady, které se dnes stmelily v jedno obrovité klubko nití.

            Už není mezi námi takového filozofa, moudrého a učeného teologa, jenž by měl sílu a odvahu změnit „náš svět“ a vystavit ho opět na plochu dvou polorovin.