kdo jsem?!

Co je důležité? Být mladá, krásná, úspěšná?  Mnoho žen by na tuto otázku odpovědělo kladně, dřív bych mezi nimi byla i já. Od té doby se však mnoho věcí změnilo a rozhodně to není důležité. Především musíte najít sama sebe…

Mohu o sobě říct, že jsem velice spokojená. Mám všechno, co každá žena potřebuje. Milující rodinu, úspěšně pracuji na kariéře diplomatky, jinak řečeno daří se mi ve škole a věrný přítel, kterého mi sneslo samo nebe a dnes večer mě čeká neskutečný mejdan jako za starých časů. Už nejsem ta, co vymetá každou akci, ale pár přátel se rozhodlo uspořádat zahradní párty a barbecue na zahájení léta. Byla jsem pozvaná a říkám si proč ne. Avšak podmínka byla: nechat doma Toma, neboť nikdo tam nebude se svou drahou polovičkou. Nijak mi to nevadilo, pořád sem všude s ním v doprovodu, tak udělám výjimku. Horší ale bylo, mu to taktně naznačit. Toho odpoledne nám vařil kávu a já se houpala v zahradní síti a hmouřila oči do sluníčka. „ Zlato, přines mi prosím sluneční brýle, mám je na stole,“houkla sem přes otevřené dveře do kuchyně. Za chvíli už se blížil s voňavou kávou a čerstvou buchtou od maminky. Problesklo mi hlavou, že už bych se mohla konečně naučit péct, aby mi to budoucí tchýně neustále nepředhazovala, ale to nechám na jindy. Tom vypadá spokojeně, něco si pobrukuje a usrkává kávu. Teď je vhodná chvíle to říct. Nechápu, proč z toho mám takový strach. „ Tome, víš jak je dneska ta akce u Libora?“ Začala jsem nenápadně. On přikývl, už sem mu o tom říkala. „ Libor říkal, že to bude akce bez párů.“ Povídám a zkouším se zachytit jeho pohled, moc toho přes sluníčko nevidím a s mými brýlemi si on hraje. „Proč?“ dostane se mi úsečné odpovědi. No proč? „ Nikdo tam nebude mít přítele,“ zkusím jemně. Ale nepochodím. „No a?“. Jak no a? Prostě to tak je. Ale nechám si to ještě pro sebe, útokem nedosáhnu toho, čeho chci. „Nevadí ti to, zlato, že ne?“ už skoro špitám. Vstane ze zahradní židle a pořád si hraje s mými brýlemi. Nevidím jak se tváří, ale raději nebudu říkat, ať mi podá brýle. Oddechne si a spustí: „ Můžeš mi vysvětlit, co to do tebe vjelo? Niky jsi taková nebyla. Dřív by ti nevadilo, kdybych s tebou někam šel, naopak si to vždycky chtěla a teď tohle. Co máš jako v plánu? Hm?“. Málem sem z houpací sítě spadla, takové vystoupení jsem rozhodně nečekala. Co tím chce říct, že sem nikdy taková nebyla. Jsem pořád stejná, jenom Libor uspořádal zahradní párty bez něj! „O co ti jde? Nemusím tě tahat všude s sebou jako kabelku!“ začínám taky zostra. Ale nejspíš sem to přehnala. Je fakt, že mi to nevadí, když chodíme do společnosti spolu. Sakra proč sem to jenom řekla? Ne žádný takový, měla bych se ptát, proč on mi tohle řekl?  Jenom vyvalil oči a zopakoval po mně: „Jako kabelku, dobře,“ a odešel. Zvorala jsem to. „Tome, promiň.“ Hlesnu. Asi už to neslyšel.  Nepůjdu k Liborovi a večer se s Tomem usmíříme a zajdeme někam na večeři. Jo, dobře sem to vymyslela. Sáhnu na stůl po brýlích, ale nic nenahmatám. Skončily rozšlápnuté na zemi. Jak chceš! Zavřu oči a snažím se usnout.

Oči otevřu, až když je mi zima. Dveře do domu jsou zavřené a sluníčko někam zalezlo. Dokonce se i stmívá. No, prospala jsem se dost. Smutně sesbírám zbytky brýlí a jdu je hodit do popelnice a vejdu přes terasu do obýváku, kde se Tom kouká na televizi. „Nevíš kolik je?“ Nadhodím usmiřovací otázku, ale dostane se mi jen ignorace. Aha, pán neslyší. Jdu do ledničky a dívám se, co by šlo ukuchtit ze zásob. Asi budou klasické těstoviny. Dám vařit vodu, a když rozbaluju pytlík s nudlemi, jejichž obal slibuje nezaměnitelnou a lahodnou chuť, zkouším se znovu usmířit: „Dáš si těstoviny?“ A nečekaně žádná odpověď. Co to má sakra znamenat. Jdu do obýváku a demonstrativně si stoupnu před televizi, v nějakém seriálu sem to viděla. „Ty neslyšíš? Dáš si taky těstoviny?“  Teď už musí odpovědět. Jenom se podívá na hodinky a procedí mezi zuby: „Měla by sis pospíšit, za chvíli začíná mejdan u Libora.“ Když říkal slovo „mejdan“, tak se pěkně hnusně zatvářil. A vlastně má pravdu. Co bych tady ztrácela s ním čas. Usmiřovací akce se přesouvají na zítra a dnešní večer si užiju.  Vyběhnu schody do pokoje, kde rozevřu skříň, ale dlouho nepřemýšlím. Popadnu bílé obepnuté kalhoty a tričko s velkým výstřihem. Hodím to na sebe, přemaluju rty, kapka parfému a běžím. Když jdu kolem kuchyně, všimnu si, jak bublá voda na těstoviny, ale ať si. Docela mám radost a těším se. Dneska to bude akce, žádný omezování. 

Přijedu mezi posledními, možná to bude tím, že jsem dlouho parkovala, ale moje řidičské schopnosti sem teď nebudeme tahat. Důležitější je, jak se zvrtla zahradní párty. Zpočátku to vypadá celé velice nevinně, Libor a Hanka otáčejí maso a já s ostatními sedíme na lavičkách okolo a povídáme. Některé tváře vídám často, jiné už sem dlouho neviděla. Třeba Zuzku, se kterou si nejvíc povídám, bydlela u nás v ulici a často jsme si jako malé spolu hrávaly. Hlavní obstarávač zábavy je Kuba, všechno co řekne, je perla. Možná to ani tak zábavné není, ale s přibývajícím alkoholem se nám zdá vtipné všechno. Když najednou Kuba navrhne: „ Dáme si šíšu.“  Zuzka se začne poněkud trapně chichotat, možná neví co to je. A opravdu se pak přihlouple zeptá, co si pod tím má představit.  Kuba zvážní: „ Je to taková hadička, kterou budeš ocucávat.“ Vyprskneme smíchy, každý si pod hadičkou představil něco jiného. Zuzka asi stále neví, o čem je řeč. Kuba říká, že jí to ukáže a začíná si rozepínat poklopec. Všichni sebou mlátí smíchy. Připadá mi to jako pubertální narozeninová oslava nejstaršího člena, kterému je už 16. let.  Přesto se směju. Kdosi pak zavelí a přesouváme se na trávník k vodní dýmce. Libor cosi huláká o hotovém masu, ale to nás nezajímá, nyní je ve středu zájmu ten zvláštní předmět uprostřed kolečka smějících se lidí. Kuba zkušeně potáhne a vypustí dým ve tvaru koleček, šlauch podá po pravici sedící Barboře, která vypadá, že to také nedělá poprvé. Když se dostane ke mně, jsem trochu nejistá, až mě pleskne Zdeněk do zad, strčím to do pusy, neboť nemám zájem o další ránu, málem mi vyrazil dech.  Když vyfouknu dým, trochu se mi zamotá hlava, ale jak jinak se tomu směju. Vodnice stále koluje a všichni se čím dál tím víc smějí. Někteří usínají na trávě a kolečko se zmenšuje. Já jsem mezi posledními vytrvalci. Zuzana, která v tom našla kouzlo, Roman, který jí drží za prsa, nejspíš z bezpečnostních důvodů a pak já s Kubou, se kterým se dotýkáme holými pažemi.  Pak mi šibalsky zašeptá: „ Něco ti ukážu.“  Jsem zvědavá a prudce se zvednu, že se na to chystám jít povídat. Nohy mě zradí a hlava se mi zamotá, že s sebou prásknu na zem. Kuba mě chytá za zadek. Zase se tomu směju. Když se společnými silami zvedneme, jdeme tam, kam Kuba ukazuje. Prý je tam modré kolečko. Nevěřím mu.  Vyprsknu: „ Ty si ze mě utahuješ, já tady vidím jenom keře, které se nám smějou.“  Stojíme před pěkně zastřihnutými keři s rozšklebenými výrazy a modré kolečko nikde nevidím, nakláním se pořád blíž, až zase ztratím rovnováhu a plesk sebou na zem. Kuba mírně vrávorající se ukopne o mé nohy a spadne na mě. „ Auu, kolečko pořád nevidím, ale už mi okolo hlavy lítají andělíčci.“ Neodpoví, ale odhrne mi vlasy z čela a políbí mě. Teď si poprvé od svého příjezdu vzpomenu, že mám doma Toma.  No a? Je uražený kvůli kravině a líbáme se a smějeme se tomu s Kubou až do rána.

Moje hlava! Bolí pekelně. Probudím se na studené trávě v náručí Kuby. Sakra, co se to dělo?? Nic si ze včerejška nepamatuju, jenom to jak mi nešla zařadit zpátečka při parkování, nic víc. Ani nevím, co sem dělala odpoledne. Chvíli si ani nemohu vzpomenout, kde to jsem. Kuba chrápe. Opatrně se zvednu. Bože, to sem se tak opila? Měla sem asi 3 vína, to není možný. Moje hlava! Někdo už vstal, někdo stále leží na trávě pokryté rosou.  Doufám, že dojedu v tomhle stavu domů. Když si jdu k lavičce pro kabelku, najdu na stole rozložené něco zeleného. Co to je? V tom mi to všechno dojde! Já sem husa. Moje hlava!

Stále jako ve snu sem dojela až domů. Nějak se mi nechce vystupovat z auta. Vadilo by někomu, kdybych tady ještě tak 3 hodiny seděla? Bože, včera jsem tomu dala. Co tomu řekne Tom? Co mu řeknu? Pravdu? Nevím. A ani se mi nad tím nechce přemýšlet. Nejraději bych si sklopila sedačku a spala a spala. Mrknu na sebe do zpětného zrcátka, což jsem neměla dělat. Vážně jsem se vyděsila. „Holka, ty vypadáš jako po flámu“, řeknu si pro sebe a zasměju se. Bolí mě hlava, nechci vystoupit. Z mého rozjímání v autě mě vyděsí zamračený Tomáš. „Co děláš, prosím tě?“ Co mám odpovědět? Co jako dělám? Nechápu, co bych jako měla dělat. Tvářím se jako žák u tabule, který absolutně nemá ponětí o tom, co po něm učitelka chce. „Ty teda vypadáš…“, odfrkne si a vzdaluje se. Znovu překontroluju vzhled ve zpětném zrcátku. Žádná sláva teda, řasenku mám rozmazanou. Na kruhách pod očima, by se pohoupalo asi dost lidí a celkově vypadám nějaká strhaná.  Asi bych vážně měla vylézt z toho auta a dát se nějak do kupy. Udělám to asi po čtvrthodinovém přemlouvání. A opět jako ve snu se doploužím do sprchy. „Tohle jsem potřebovala“, říkám si pod vodou.