Lidská mysl je pozoruhodné stvoření

Tak...tohle rozhodně není myšleno jako pokus o něco reálného. Spíše zamyšlení nad tím, jak by se to podle mě mohlo stát. Asi tam bude dost chyb, nikdy jsem nebyl moc dobrý na jejich odstraňování.

Rád bych řekl, že tu noc byla bouře, ale asi nebyla. To jen já si na ni pamatuji. Nikde jinde, jen v mé hlavě, metali storucí obři blesky a drtili deštěm skály na prach. Vlastně ani nemusela být noc. Jenže jsem slyšel cvrčky. Bylo to jako koncert, Osudová v podání tisíce broučků.

„Kvůli tomuhle? To byl ten důvod?“

            Ne asi ne, ta noc za to nemohla, nebo ne tak docela. Ale byla krásná. Houkaly sovy. Ještě teď vidím jejich oči jak kolem mě sviští neuvěřitelnou rychlostí. Modré, zelené, žluté, červené a zatraceně rychlé. Až se mi z nich zatočila hlava a já jsem upadl. Myslím, že jsem si rozedřel ruce o asfalt, protože byly od krve. Odpotácel jsem se ze silnice pryč a upadnul na hromadu odpadků u krajnice.

„Tak kvůli čemu? Já jsem tu kvůli Vám, snažím se to pochopit…“

            Já taky nechápu, proč jsou lidé taková prasata. Byla tam i autosedačka. Lezl z ní molitan, tak jsem si do něj utřel ruce.

„Tak kdo za to tedy může? Ti lidé? Ta autosedačka?“

            Ne, ta za nic nemohla, do té jsem si utřel ruce. Ale nedalo se na ní sedět, ležela moc ve svahu. Je to škoda, vypadala pohodlně. Jenže kdybych to zkusil, skutálím se i s ní až dolů. A navíc byl plný igelitových pytlů. Ten svah. Možná že byl z nich udělaný. Z igelitových pytlů a mrtvol, nakupených na hromadu, aby po něm mohla vést silnice…

„Mrtvolami???“

No králíci, zajíci, kočky a jiná havěť co se dá obvykle srazit, znáte to ne? A byli tam už červi. Na nich. A na mně. Měl jsem je na ramenou, v uších, v puse, v očích a nemohl jsem se jich zbavit. Byli obrovští. Válel jsem se po zemi sem a tam, ale nemohls jsem se jich zbavit. Tak jsem si rozsekl čelo, skutálel jsem se z toho svahu a byl tam kámen…

„Jo takhle…takže jste to udělal jen jednou?“

            Ne, jistěže ne, převalil jsem se mockrát, ale pořád nešli sundat, nakonec jsem je musel spálit. Oheň a smrt. Vy to musíte znát ne? Jste jedním z nich – jezdců smrti.

„Ale já nemluvím o červech, ty magore. Nech už těch svejch blábolů. Mluvím o tomhle. Ne neuhýbej očima! Jen se hezky podívej, mám jich tady víc, mnohem víc. Ty brečíš? To se stydíš za svoje vlastní dílo?“

            Aale…tohle jsem nebyla já. Nikdy bych…nedokázal bych to. Dejte to pryč! Dejte ji pryč! Já jsem ti neublížil. Neudělal jsem ti to… Prosím, já to nebyl… Přísahám, že ne! Dejte ji pryč! Jistě že jsem to neudělal!

„Tak kdo teda? Dám ty fotky pryč, ale až mi řekneš, kdo to udělal, když ty tvrdíš, že jsi to neudělal.“

Nebudete mi věřit.

„To je dost možné, ale dám ty fotky pryč.“

…

…

„Tak kdo to byl?“

…

Abaddon

…

„Kdože? Kdo je Abaddon?“

Už nikdo, zabil jsem ho. Tedy myslím.

„Zabil?“

Chvíli potom, co to udělal. Rozmačkal jsem ho na kaši a pohřbil v horách pod lavinou. I kdyby ještě žil, nikdy se už nedostane ven. Přísahám. Už se to nikdy nebude opakovat, nikdy.

„Ano, buď si jistý, že už se to opakovat nebude, to ti můžu slíbit i já.“

Děkuji, můžu už jít domů?

xxx

            Nevěřil mi, přesně jak říkal. Abaddon… Poprvé jsem ho potkal, když mi bylo takových sedm osm let. Nebo je to alespoň naše první setkání, které si dokážu vybavit. Možná že jsme se setkali i dřív, ale opravdu nevím.

            Bylo teplé letní odpoledne a my si hráli na zahradě. Já a Klárka od sousedů. Malá, hubená černovláska s oříškově hnědýma očima. První holka, která mi kdy dala pusu, za kytku. Myslím, že to byla sedmikráska. Dala si ji do vlasů. A smála se přitom.

Klárka se vždycky uměla smát, měla ten vzácný dar smíchu, který všechny nutil smát se s ní. Bohužel jsem ji už léta neviděl. Odstěhovali se někam k Plzni. Teď studuje na učitelku. Tedy myslím.

Už jako malá ji chtěla dělat. Celé přestávky se vyptávala paní Ptáčkové, co všechno že to obnáší. Chudák z ní už často byla dost špatná, ale pokud si pamatuji, nikdy ji neodbyla, i když jí asi pořád stejné rozhovory musely hrozně nudit. I se mnou si o tom chtěla často povídat, ale já na to prostě nebyl.

Ale to odpoledne jsme lezli po stromě – staré zkroucené jabloni, která měla větve skoro u země a nebyla vyšší než tři metry. Ale pro nás to nebyl strom, spíš nějaká variace na K2. A my se během okamžiku změnili z malých dětí na neohrožené průzkumníky a horolezce, kteří riskují své životy ve výšce metr a půl nad zemí, pod pečlivým dohledem matek. 

Ty obvykle seděly v deset metrů vzdáleném altánku, povídaly si a nás nechávaly na pokoji. Jen občas se ozvalo něco jako: „Pojď sem a ukaž, jak si vyrostl.“ Nebo „Ukážeš nám, jak hezky ses naučil tu básničku?“ Bohužel v tomhle případě se „ne“ nebralo za odpověď.

Ale teď nic nechtěly a my jsme seděli vedle sebe na větvi, drželi se za ruce a diskutovali o své budoucnosti. Foukal vítr. Ne moc silný, takový ten vánek, co lechtá ve vlasech a přináší vůni venkova.

„Ale paní učitelka říkala, že lupiči jsou zlí…“

„To mluvila o zlodějích, lupiči naopak ty zlý okrádaj,“ namítl jsem.

„Fakt?“ vypadala překvapeně, nedokážu si už přesně vybavit, jak se tvářila, ale určitě to bylo překvapeně. A mně se líbila, hrozně moc.

„Mám tě rád,“ vyhrkl jsem najednou. Přišel jsem si jako blbec, vůbec jsem nevěděl, proč jsem to musel říct. Ale ona se nesmála. Naopak se zatvářila hrozně vážně.

„Vezmeš si mě jednou?“ zeptala se pak a já jsem kývnul. Myslím, že jsem se tehdy dost červenal. Byla to ta naivní dětská láska, co nevydrží třetí třídu. Ta naše nevydržela.

            Naklonila se ke mně a dala mi pusu na tvář. Jakmile to udělala, svět vybuchl a zřítil se k zemi v milionech malých střípků. A přes ně jsem spatřil sám sebe, jak do ní strkám a shazuji ji dolů. Jak padá, pomalu. Jak padá, protože jsem do ní strčil. Jak se na mě dívá, nejdřív nechápavě, potom vyděšeně a nakonec zklamaně, strašně zklamaně.

            S výkřikem jsem ji pustil a odskočil od ní. Pořád tam byla, vedle mě, nikam jsem ji neshodil. Jenže jsem sám ztratil rovnováhu, poposedl jsem si moc dozadu. Ještě vteřinku jsem balancoval, ale neměl jsem šanci to ustát. Klárka po mně duchapřítomně hrábla a já se zachytil její ruky, jenže jediný výsledek byl ten, že jsem ji stáhnul sebou.

            Naštěstí jsme nebyli moc vysoko, tak metr a půl nad zemí, jenže jsem padal po zádech, skoro po hlavě a dopadl na levou ruku. Klárce se nic nestalo, naštěstí. Já jsem si musel chvilku ponosit sádru, nechal na ni podepsat všechny kamarády a spolužáky a dostal zákaz lezení po stromech. Na celou příhodu jsem zapomněl – skoro.

Vzpomněl jsem si až mnohem později, když jsem po podobných příhodách ve své paměti opravdu pátral. V tomhle věku jich moc nebylo, vlastně si další vybavuju až z období, kdy mi bylo čtrnáct let. Asi jsem měl do té doby moc poklidný život bez nějakých bouřlivých emocí…nevím jak jinak si to vysvětlit. Nebo jsem si to prostě nepamatoval, taky je to možné, kolik věcí si vy pamatujete z páté třídy? Nebo ze třetí?

Já skoro nic. Ale každopádně, ve čtrnácti se mi to stalo zase. Tedy něco podobného. Nevím, kdy to bylo přesně, ale do patnáctých narozenin mi už moc nezbývalo a já tu noc přišel o panictví. Výhodou venkova je, že příroda ho obklopuje ze všech stran. Takže člověk nemusí čekat na „priváty“, proč také, když udělá pět kroků a je někde v mlází u potoka. Navíc jsem měl v tomhle ohledu ještě jednu kliku.

Ta se jmenovala Denisa, malá blonďatá štětka, která dala snad všem z naší vesnice. Byla o rok starší, ale to jí vůbec nebránilo se se mnou vyspat. Milovali jsme se za božími muky, kam chodili každý víkend močit po diskotéce náctiletí, zpití do němoty. Vlastně jsme spolu nespali jen jednou, ale nic vážného. Já jsem byl jeden z davu pro nymfomanku a ona jen příležitost, jak si užít za pomoci jiného nástroje, než je pornofilm a vlastní levička.

Nejdivnější to bylo poprvé. Asi jako u každého, ale většina u toho své partnerce nevlepí facku jak hrom. Ale já to udělal, kvůli tomu hlasu. Ironickému hlásku, který mi říkal, ať to udělám. Že to chci. Že mi to udělá dobře. A ona že si stejně nic jiného nezaslouží, protože je to jenom nadržená štětka. Takže jsem jí jednu vlepil a pak chytil pod krkem. Naštěstí to vzala jako hru, možná se jí to nelíbilo, ale zahrála to, že ano.

Ale pravděpodobně jsem se jí nezhnusil, nebylo to naposledy, co se mnou spala. Myslím, že jsem ho ještě párkrát zaslechl, jako takové bodnutí vzadu v hlavě. Už nic nepřikazoval, možná si uvědomil, že se ještě nechce úplně prozradit. Jen jsem tušil, že tam někde je. Bylo to, jako ten pocit že vás někdo sleduje, ale když se otočíte, tak je tam jen liduprázdná ulice. A pak to začalo být ošklivé.

Město hořelo, moje město. Měl jsem strach. Tížila mě kroužková zbroj, měl jsem hlad a byla mi zima. V ruce jsem svíral tupý meč se zubatým ostřím. Byl jsem obklopen dalšími lidmi s rozmazanými tvářemi. Všichni byli ozbrojení a připravení bránit svůj domov – malé středověké městečko plné křivolakých uliček a zasněžených břidlicových střech. Obklopovaly ho asi čtyři metry vysoké kamenné hradby, které se k vrcholu zužovaly. A na těch jsem stál. Chvilku byl klid. Všichni zjevně na něco čekali. A nebylo to nic hezkého.

„Co se tu děje?“ zeptal jsem se osoby vedle mě. Nic neřekla, ani se na mě nepodívala.

„Kdo jste? Co tu děláme?“ zeptal jsem se zase někoho jiného. Ten najednou zvedl ruku v kožené rukavici a ukázal před sebe. Podíval jsem se tím směrem a málem se mi zastavilo srdce. Na zádech mi vyrašil studený pot a já mimoděk sevřel meč pevněji.

            K městu se blížila armáda. Stáli ještě daleko, ale blížili se strašně rychle. Bylo jich moc. Tisíce a tisíce pomalovaných válečníků. Zima jim zjevně nevadila a to byli skoro nazí. Jediné co zakrývalo jejich nahotu, byla krátká bederní rouška. V rukou svírali rozličné zbraně. Vpředu běželi ti s žebříky. A já si najednou uvědomil, že tady umřu. Bylo jich víc, víc než mělo tohle město obyvatel a my neměli šanci.

            Jenže já chtěl žít. To není hřích. Takže jsem utekl. Nikdo na hradbách se mě nesnažil zastavit. Schoval jsem se v jednom z městských domů a zabarikádoval se uvnitř. Skrz dveře jsem slyšel hluk bitvy. Boj o hradby netrval ani dvacet minut, přesila byla příliš velká. A pak se vrhli do města.

            Cítil jsem bolest. S každým zabitým obráncem, s každým vypáleným domem se stupňovala až do jediné šílené agónie. Padl jsem za dveřmi na kolena a čekal na svůj konec. Konečně přišel čas i na můj dům. Nejprve se snažili vyrazit dveře. Pak jim došlo, kdo je uvnitř a nechali toho. Čekali na svého pána. Těžce jsem oddechoval. Bolest se nemenšila, ale já jsem si na ni pomalu zvykal.

            Najednou těžké dubové dveře vyletěly z pantů, přeletěly půl místnosti a srazily mě na zem. Nemohl jsem vstát, přišpendlily mě na zem jako mouchu. Meč mi vypadl z rukou a odletěl jen kousek mimo můj dosah. Stejně jsem s ním neuměl zacházet.  Někdo vstoupil. Nejdřív jsem mu neviděl do tváře, ale byl vysoký. Na sobě měl plášť z nějaké kůže a v levé ruce svíral podivný meč se zahnutou čepelí.

„Jako krysa,“ promluvil najednou. A měl ten hlas. Ten co mi našeptával, že mám svrhnout Klárku ze stromu a zabít Denisu. Ten ironický hlásek co mi našeptával, ale dosud zůstával v úkrytu.

„Tak co jsem měl dělat?“ zašeptal jsem ztěžka. Špatně se mi dýchalo, jak mi na hrudníku ležely ty dveře. Navíc mi asi zlomily pár žeber.

„Zemřít jako muž, teď chcípneš jako krysa, ale já z tebe toho muže udělám – možná,“ odvětil a přešel ke mně. Konečně jsem mu viděl do obličeje. Srdce se mi málem zastavilo a pak rozběhlo mnohem rychleji. Vypadal jako já. Byl jsem to já! Až na to jak se tvářil. Ne…nejde to popsat. Jeho pohled jsem nemohl vydržet, byl hrozně chladný a bezcitný. Odvrátil jsem se. Přistoupil ke mně. Spíše jsem cítil, než viděl, jak se napřáhl mečem. Švihl směrem dolů, přímo k mému krku.

„Užívej si dny…zatím,“ bylo to poslední, co jsem zaslechl.

A pak jsem se vzbudil zalitý potem. Chvíli mi přišlo, že jsem se musel počůrat, jak jsem byl mokrý. Byly asi čtyři hodiny ráno, ale už jsem nemohl usnout. To bylo poprvé, kdy se mi tenhle sen zdál. Ale rozhodně ne naposled. Umíral jsem ještě mnohokrát na všechny možné způsoby a na různých místech. Bojovali jsme spolu o hrady, o města, na vesmírných lodích, orbitálních stanicích, v dolech, na cizích planetách, ve fantastických světech i reálných, minulosti i budoucnosti. A já nikdy nevyhrál. Nezáleželo na tom, jestli jsem se bránil nebo ne, jestli jsem útočil, utíkal či se schovával. Vždycky mě dostal.

Ale tu noc to bylo poprvé. A také jsem prvně viděl jeho tvář. Možná to souviselo s tím, co se stalo později toho dne. I když to asi ne. Ani on neuměl věštit budoucnost. Ale každopádně jsem se ten den zamiloval. V té době jsem už studoval na gymnáziu. Už dřív jsem ve třídě slyšel fámy, že přijde nová spolužačka, ale moc jsem jim nevěřil. Jenže jsem se mýlil a ona opravdu přišla.

Jmenovala se Taťána. Byla z východu, myslím, že odněkud z Krymu. Měla dlouhé vlnité vlasy, světlou pleť a nádherné zelené oči. V životě jsem neviděl tak nádhernou zelenou. Byla ve všech ohledech dokonalá, jako by nebyla člověk ale nějaké umělecké dílo.

Slintali po ní snad všichni kluci ze školy a myslím, že lhostejná nebyla ani jedné naší spolužačce. Ale pro všechny byla jen krásný kus masa a jim šlo jen o to s ní spát, jen já jsem ji miloval. Hluboce, věrně, zoufale a neopětovaně. Nebyl jsem pro ni zajímavý, jen jeden z mnoha obdivovatelů. Neučil jsem se moc dobře, nebyl jsem krásný, vtipný, ani nevynikal ve sportu. Navíc jsem v její přítomnosti nedokázal dát dohromady kloudnou větu. Prostě mi to nemyslelo. Nemohl jsem spát, nejen kvůli ní, ale i kvůli těm snům. Navíc jsem ho občas začal slýchávat i ve dne.

Pak mi došlo, jak ji mohu zaujmout. Sice jsem sám nijak nevynikal, ale znal jsem někoho kdo ano. Stačilo ho jen požádat o pomoc…vlastně ani to ne, stačilo mu jen nechat volné pole působnosti, aby mi pomohl. Sám mi to nabízel, nechtěl toho na oplátku moc, ale já jsem pořád váhal. Bál jsem se. Jenže v sedmnácti letech jsem si uvědomil, že vlastně nemám na vybranou.

Bylo to na sportovním kurzu. Kdo už někdy zažil podobnou akci, jistě ví, že po večerech tam studentům rozhodně nejde o sport, ale o vyžití v úplně jiném směru. Hned druhou noc už tekl alkohol ve velkém. Naštěstí se profesoři opili také, jinak by to určitě prasklo. Já jsem se opil docela rychle, nikdy jsem toho moc nevydržel a vodka byla silná. Mělo to jednu velkou výhodu – mé druhé já sklaplo. Ale nebyl jsem úplně namol, protože si docela jasně pamatuji, co jsem dělal. Zalezli jsme s Petrem a dvěma holkami z vedlejší třídy – Kristýnou a Janou – do jejich chatky a hráli poker. Nejdřív o peníze, ale pak o oblečení. Holkám to moc nešlo, nebo to alespoň dělali. Všichni jsme měli dost upito a mně se po chvíli zamotala hlava. Možná z toho, co jsem vypil, nebo z toho jak Kristýna prohrála podprsenku s postupkou proti flushi. 

Musel jsem na vzduch. Vstal jsem a natáhl si zpátky tričko.

„Kam jdeš?“ zeptala se Jana trošičku zklamaně.

„Musím na vzduch, hned jsem zpátky,“ zamumlal jsem.

„Nechceš, abych šla s tebou?“ zeptala se.

Jen jsem zavrtěl hlavou a vyšel ven. Měly chatku hned na kraji lesa, o kousek dál se opíjeli moje spolužáci, ale já si jich nevšímal. Vážně mi nebylo nejlépe, ale nechtěl jsem zvracet tady, takže jsem se prodíral stále dál do lesa. Došel jsem až na malou mýtinu. Svítil měsíc a hvězdy. Opřel jsem se o strom. Udělalo se mi trošku líp. Ani jsem nezvracel, žaludek se ustálil a já pomýšlel na návrat. A pak…pak jsem najednou…pak jsem viděl. Ne neviděl jsem nic, najednou jsem uslyšel ten hlas.

„Pozor!“ vykřikl varovně v mojí hlavě. Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám a vrhnul se na zem. Něco velkého a chlupatého mi proletělo nad hlavou. Za vteřinu jsem byl zase na nohách, opilost ze mě spadla během jediné vteřiny.

            Přede mnou stál vlkodlak. Živá, nefalšovaná noční můra z těch nejhorších snů. Byl obrovský, skoro jako poník. V kohoutku měl určitě hodně přes metr. Otočil se směrem ke mně a temně vrčel. Tlamu měl plnou jako břitva ostrých zubů a z koutku mu odkapávaly sliny. Jeho oči rudě svítily, jako nějaké majáky. Nevěděl jsem co dělat. Sebral jsem ze země nějaký klacek, ale byl by mi k ničemu. Vrhnul se na mě. Podařilo se mi sice vyhnout jeho tlamě, ale přimáčknul mě k zemi a chystal se zakousnout.

„Nemůžeš jinak, umřeš,“ zdálo se jako by to šeptal vlkodlak, ale já jsem věděl, kdo to je. Nemohl jsem jinak. Umřel bych. Musel jsem ho osvobodit. Udělal by to přeci každý ne? Kdyby mu šlo o život. Jasně že by si nechal pomoct.

            Byl to divný pocit, když jsem mu předal moc. V tu chvíli jsem vlastně přestal existovat. Už jsem nebyl jen já sám, byli jsme dva. Byl po pocit jako bych se najednou pohyboval ve vodě, cítil jsem jemný odpor kolem svých rukou, jak jejich pohyb neovlivňovalo jen moje vědomí. Nechal jsem se odtlačit do pozadí a přenechal vládu jemu. Tušil jsem, že tohle vyřeší lépe než já, vždyť kvůli tomu jsem jej vypustil.

            Vlkodlak nečekal, než si vyřeším své vnitřní dilema a chystal se mě dorazit, tedy ne mě, nás. Abaddon nečekal, podkulil se pod mohutným tělem, vyskočil na nohy a pokusil se zvířeti nasadit jakousi obdobu dvojitého Nelsona. Nepodařilo se mu to. Místo toho ho kopl do tlamy. Cítil jsem, jak se má noha zvedá bez vlastního přičinění a naprosto instinktivně se ten pohyb pokusil zarazit. Ztratili jsme rovnováhu a Abaddon zaváhal.

„Co to sakra děláš?“ syknul na mě. Nevěděl jsem co odpovědět, zachraňoval tu přeci můj život. Už jsem mu nebránil v pohybu. Vlkodlak ale získal čas na to, se vzpamatovat z náhlé změny situace, možná si všiml podivného lesku v jeho…v mých očích a rozhodl se, že bude lepší sežrat něco jiného, cokoli jiného. Otočil se a zmizel ve tmě, jako stín.

„Díky za záchranu života,“ zamumlal jsem, když mi předával zpět moje tělo. Udělal to naprosto bez váhání, jako by to bylo něco naprosto přirozeného. To mě uklidnilo. Pochopil jsem, že je to můj přítel a chce mi jen pomoct.

„Kdybys mě nevyrušil, mohl jsem ho – MY jsme ho mohli dostat. Ale co jsem měl čekat, že? A teď padáme zpátky, dřív než Jana dá někomu jinýmu…“

            Takže jsem se vrátil. A vyspal se s Janou dřív, než dá někomu jinýmu. Abaddon mi změnil život. Díky němu jsem se stal lepším člověkem. Viděl jsem věci jinak…opravdově, zlepšil jsem se ve sportu, v učení, v milování, prostě ve všem. Byl jako můj starší bratr, a když jsem si s něčím opravdu nevěděl rady, pomohl mi. Prostě jsem mu předal své tělo a on pak zbušil kohokoli nebo něco vyřešil za mě. Stále jsme spolu bojovali ve snech a on pořád vítězil, ale neměl jsem mu to za zlé, i to jsem najednou bral jen jako nějakou hru.

            A co bylo nejlepší, spřátelil jsem se Taťánou. Ne, nechodili jsme spolu, ale stali se z nás dobří kamarádi. Pořád chodila s někým jiným. Ale měl jsem pořád aspoň naději. A rozhodně větší, než kdy dřív. Sice se říká, že nabízet přátelství tomu kdo chce lásku, je jako dávat chleba tomu kdo umírá žízní, ale mně to stačilo. Opravdu. Chodili jsme spolu ven, do kina, do divadla, kamkoli.

Byli jsme dost rozdílní, ona milovala diskotéky a noční život, zatímco já jsem byl i přes Abaddonovu „výchovu“ podstatně méně společenský tvor. Ale nevadilo nám to ani jednomu. Byli jsme rádi, že jsme spolu. Navíc jsem měl s Abaddonem nepsanou dohodu, že když jsem byl s ní, nechával mě na pokoji. Já mu to vynahrazoval nočními toulkami po barech, kde jsem ho nechával vždycky sbalit nějakou nedůležitou holku, se kterou si pak užil někde v parku. Uměl to skvěle. Díky němu jsem pochopil, že holkám na těle skoro nezáleží, protože on dokázal s tím mým zázraky.

            Takhle to chodilo několik měsíců, možná půl roku. A pak se to zkazilo. Život je jako poker, když vyhodíte karty příliš brzy na stůl, vymstí se vám to, i kdyby soupeř ty svoje složil. Tu noc jsme byli s Taťánou v hospůdce, takže po pár hodinách jsme oba měli poněkud upito. To byla první chyba. Ta druhá byla horší. Mnohem později jsme seděli na lavičce v parku. Lampy nesvítily, byla tma, jen v dálce občas prolétl reflektor auta. Nad námi svítily hvězdy. Nádherná romantická chvíle.

            A tak jsem ji políbil. Naše rty se setkaly, vteřinu byla překvapená, pak jemně pootevřela ústa a polibek mi opětovala. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, možná to byla vteřina, možná věčnost – ale nádherná. Jemně jsem jí dlaní pohladil tvář, jako by to byla vzácná socha, kterou jsem nesměl rozbít. Dokonce mi nabídla i svůj jazyk a já jsem se svými rty vpíjel přímo do těch jejích, naprosto hypnotizován. Nakonec jsme se od sebe odtrhli. Abaddon v mém nitru se pousmál, také byl šťastný.

„To…bylo nádherné…“ zašeptala. Přitáhl jsem ji k sobě a pevně objal.

„Já tě miluju,“ zamumlal jsem. Jen jsem to dořekl, uvědomil jsem si, že je něco špatně. Jako by na vteřinu ztuhla. Nebo jen na vteřinu zaváhala s vydechnutím. Pak se ode mě odtáhla.

„Co je?“ zeptal se Abaddon, nebo možná já. Vůbec se najednou začal tlačit do mého těla. Nechápal jsem proč, nikdy neprojevil o moje setkání s Taťánou zájem.

„Nechci zlomit tvé srdce…jsi skvělý kamarád, ale nic víc…“ špitla. Najednou se mi zhroutil svět. Nezlomila jedno srdce ale hned dvě. Hodil jsem karty na stůl a prohrál. A nejen svůj život, ale i ten Abaddonův. Ze zoufalého výkřiku v mém nitru mi to došlo, on ji taky miloval, možná že ještě víc než já. Najednou to bylo úplně jasné. Uchopil se mého těla, rychle a neurvale mě zatlačil do pozadí, nemohl jsem nic dělat, jakýkoli pokus o odpor okamžitě umlčel.

„Tak proč ses s ním líbala? Tedy se mnou?“ zeptal se útočně, nepřátelsky, zničeně.

„Promiň…nevěděla jsem…“

„Tak ty si nevěděla?“ přerušil ji, „Nelži mi. Myslel jsem, že jsi odlišná, že nejsi taková jako ostatní holky, ale zmýlil jsem se. Tehdy na sportovním kurzu jsi taky nevěděla? Jak jsi šoustala na té mýtině s Otou, to byl taky jen omyl?“

„Co to říkáš,“ zeptala se zoufale, úplně jsem cítil jak má slzy na krajíčku a pokusil se to zarazit. Nepodařilo se mi to, neurvale mě zatlačil do pozadí jako nějakou krysu. Nemohl jsem nic dělat, přísahám.

„Jsi stejná štětka jako všechny ostatní, nejsi jiná. Jak jsem se mohl tak splést?“ skoro se rozbrečel. Nechápal jsem, co se tu děje, ale Taťána se vzpamatovala.

„Tohle nehodlám poslouchat!“ vykřikla a vstala, „Myslela jsem, že jsi můj přítel!“

„Ne, on byl tvůj přítel, já tě miloval. Oba jsme tě milovali. Jenže já nejsem slaboch. A myslím…myslím, že s tím posloucháním ti můžu snadno pomoct. Sbohem,“ na konci skoro šeptal, v jeho hlase znělo cosi podivného…smutného. Chytil ji za ruku. Podívala se na něj nejprve nechápavě, ale pak jí to došlo. Nebránila se. Otevřela pusu jako by chtěla něco říct, ale nedostala příležitost. Držel pevně, určitě jí musel přerušit krevní oběh do zápěstí. Na to se sice neumírá, ale na zlomení vazu ano. Zabil ji. A já jen zíral. Nechci…nebudu mluvit o tom, co jí potom udělal. Viděli jste fotky. Ale byla už mrtvá, přísahám. Necítila nic. Jsem si jistý, že nechtěl, aby trpěla. Také ji miloval. Nevím, co se dělo tu noc, moc si toho nepamatuji a co vím, jsem vám už řekl. Nedával jsem pozor, musel jsem sbírat síly, abych ho porazil. Byl jsem rozhodnutý ho zničit. A pak konečně přišel čas. Našel jsem klíč - bránu do míst, kde byl zranitelný.

            Bylo vedro. A hrozné vlhko, které požíralo ocel jako by to bylo máslo. A i vojáky. Většina z nich už dávno odhodila brnění a dál se vlekla jen v lehké uniformě. Víc, než vojenskou jednotku připomínali bandu loupežníků v honbě někde za pokladem. Ale nezastavovali, sunuli se pomalu, ale stále dal bažinami Abaddonovi mysli. V očích se jim třpytilo odhodlání a tak mě následovali na smrt. Proti unavené mase jeho vůle jsem vrhnul pouhou hrstku, ale přitom vše, co jsem měl. Konečně jsem jednou bojoval na jeho půdě. Všude kolem byla cítit hniloba a stromy byly obaleny jedovatě vypadající plísní až do výšky několika metrů. A hmyz tu byl obrovský. Některé vážky měly rozpětí až půl metru a to rozhodně nebyli ti nejhroznější nepřátelé. Pavouci, hadi, pijavice, komáři, vlhko a vedro – to všechno se snažilo nás zastavit. Už jsem přišel skoro o třetinu vojáků a nespatřil ani jednoho obránce. Džungle je pohltila a nyní hrozila nejen příroda, ale museli jsme se bát i jedovatých šipek lidí. Spatřili jsme několik různých symbolů. Nebyli si moc podobné, ale všechny mě měli varovat – uteč nebo zemřeš. A já už nechtěl utíkat.

            Takže jsme šli dál. Moji lidé následovali svého vůdce, který je už tolikrát zklamal. Jenže tentokrát to bylo jiné – tentokrát jsem stál v čele odhodlán zvítězit. Nořili jsme se pořád hlouběji do džungle, když to najednou začalo. Asi jsme překročili nějaký bod, ze kterého už není návratu, nebo linii smrti, ale každopádně z úkrytů mezi stromy vyletěly desítky otrávených šipek. Zabodaly se do stromů, štítů, brnění, ale bohužel i kůže mých vojáků, kteří umírali rychlou, ale bolestivou smrtí. Ze stínů vyběhli skoro nazí válečníci, svírající v rukou oštěpy a těžké kyje posázené nabroušenými oblázky. Křičeli cosi v podivném jazyce, který mi zněl jen jako šepot větru. Neváhal jsem a vrhnul se proti nim, prorazili jsme skrz. Byli to sice lidé, kteří žili v džungli od narození, ale také byli hloupí – v přímém boji proti oceli nemohli obstát. Po pár minutách jsem usekl hlavu jejich vůdci a bylo po všem. Bohužel jsem měl dost velké ztráty, zjevně byly jedem pokryté všechny zbraně útočníků. A také mí vojáci byli mnohem unavenější, stejně tak i já.

            Tohle byl asi jejich jediný úkol – unavit a oslabit nás, protože další hodiny byly plné podobných sebevražedných útoků, které se staly stejně pravidelné, jako nárazy vln v moři. A my byli skálou, která je pomalu omílaná. Tedy dost rychle. Byl to souboj o čas – šlo o to, jestli nás dokážou dostatečně oslabit dřív, než dojdeme do středu a nejhlubších zákoutí jeho mysli. Proto se útoky pořád stupňovali, čím jsme byli dál, tím byly silnější. Pomalu jsem už ztrácel naději, moje vojsko tálo jako vločka na kamnech a prales jako by byl nekonečný.

Ale nezastavili nás, my se tam dostali. Zničili jsme všechny a všechno, co nám stálo v cestě a probili jsme se až do duchovního nitra mého bývalého přítele. Mělo podobu obřího stromu. Kdysi musel být nádherný a i dnes se pnul do výšky desítek metrů nad koruny ostatních pralesních velikánů. Jenže byl jiný, napadený plísní a nákazou, jakousi zhoubnou rakovinou, která ho podivně zkroutila, ale přitom neuvěřitelně posílila. Zvůlné dílo nemělo s přírodou či přirozeným během věcí nic společného. Kůra černá jako sopečné sklo byla popraskaná a zvrásněna obřími rýhami. Čísi ruka do ní vtiskla obří schodiště, stovky výklenků, odpočívadel i podivných soch a rytin, které připomínaly podivné obrazy, které jako by byly vystřiženy ze samotného srdce času. Do pevného dřeva stromu vedly desítky dveří a nikdo netušil, co se vlastně skrývá uvnitř. Bylo to šílené, ale krásné. Šíleně krásné děsivým a neopakovatelným způsobem.

Kolem obřích kořenů byla mýtina pokrytá slizkým bahnem. Mohla mít tak sto padesát metrů v průměru. A na ní stála Abaddonova armáda. Stovky a stovky nahých divochů ozbrojených oštěpy proti hrstce. Pár vojákům, kteří ale přežili všechny nástrahy pokroucené mysli šílence. Moje vůle byla jejich vůlí, moje touha jejich touhou a já toužil po jediném – po pomstě. Vražda mé lásky mi dala sílu k odporu proti bytosti – tvoru – jež mi byl téměř bratrem. Ruku jsem pevně sevřel kolem rukojeti svého meče a rozběhl jsem se proti nepříteli. A všichni moji vojáci za mnou. Už to nebyli unavené přízraky v neexistujícím světě, ale jen kousky mé vůle vržené proti vůli někoho jiného. Bez jakékoli fantazie. Prostě jen nenávist stlačená do malé kuličky a použitá jako smrtící zbraň. Uvědomil jsem si, co je skutečné a co ne a i ve snu si zachoval realitu. To byla jediná jeho výhoda. Teď jsem ji měl i já a byli jsme se rovni.

A tak jsme bojovali o nadvládu nad vůlí, zatímco se tělo zmítalo v křečích a horečkách. Oba jsme ho ničili zevnitř, bylo naším bitevním polem a hrozně tím trpělo. Nevratně jsme ho poškodili – už nikdy neuvidím na levé oko, ani nebudu mít cit v rukách. Ale byla to přijatelná cena za vítězství. Poháněla mě touha po pomstě a šílený vztek, který mi dodal sílu ho zničit. Mé odhodlání mi pomohlo. Takže jsem ho zabil, zničil a pohřbil do nejhlubšího nitra svého já. Mrzí mě, co se stalo, mrzí mě její smrt, ale neměl jsem na vybranou. A to je konec příběhu…

I když…

Vlastně…víte, asi máte právo vědět ještě pár věcí, protože v něčem jsem vám lhal. A není snadné to přiznat. Nikdy mě nenapadl vlkodlak…takové stvoření neexistuje. Jen jsem viděl, jak náš se náš tělocvikář miluje s Taťánou. Byla to záminka k tomuhle všemu, ale stalo by se to i jinak. To vězení a našeptávání nemohlo trvat věčně a v nitru jsme to věděli oba. Navíc na ní nezáleželo, nikdy jsem ji nemiloval. Byla jen nástrojem, jak mu ublížit a vylákat ho k poslední bitvě, ve které jsem ho mohl konečně porazit. Jen když on přišel za mnou, tak jsem ho mohl zničit a on byl tak hloupý a zaslepený nenávistí, že to udělal. Nemohl ho vyhrát. Vlastně jsem lhal i v tomhle, nebyl jsem to JÁ, kdo prohrál.

 

---